Zatímco vědecký tým slaví nevídaný úspěch, Oppenheimer si začíná plně uvědomovat následky svého výzkumu. Když se následně v místy hororové stylistice fyzik pokouší očistit svoje jméno od napojení na bolševiky, my se vrtáme hlouběji a hlouběji do oblak beznaděje za doprovodu stále se stupňující tíživější hudby a několika „snových pasáží“. Od chvíle, kdy Oppenheimer naráží na své ego, které pohánělo celou jeho práci, dostávají ve filmu prostor opravdu důležitá témata, přestože byla na stole v podstatě celé dvě uplynulé hodiny.
Bezmoc v posledním aktu může vyniknout především díky předešlému dlouhému a propracovanému budování atmosféry. Nolan v tomto postupuje sebejistě a relativně pomalé tempo Oppenheimerových začátků postrkuje jeho tehdejšími apokalyptickými vizemi výbuchů nebo implozemi hvězd (samozřejmě skrz praktické efekty).
Po zvukové a hudební stránce přechází od ohlušujícího hřmotu, který otřásá kostmi, přes smyčce jak z filmu Psycho až k dunivému bubnování. Především první vteřiny kombinující obrovské plátno a ohlušující exploze naženou husí kůži, a to ještě než se Nolan stihne nadechnout, aby začal vyprávět.
I kdybychom měli zapomenout na všechny pocity, které v nás Oppenheimer vzbudí, dokonale nám je vynahradí právě audiovizuální stránka díla. Nolan velkolepý formát 70mm filmu nevyužívá nahodile a podobně jako ve zmíněném Dunkerku velikost filmu jen podtrhuje velikost exponovaných historických událostí.
Vidíme široká panoramata Los Almos v Novém Mexiku, působivou scenérii evropských měst, umírající hvězdy na obloze (a samozřejmě monumentální atomový hřib), ale také každičký detail obličeje postupně stárnoucí hlavní postavy. Na plátně se tak mladý vědec skutečně promění ve ztělesněnou smrt.
Samotný Cillian Murphy, který u Nolana hraje vůbec poprvé hlavní roli, je v těle slavného fyzika brilantní. Dokonale podtrhuje nejednoznačnost své postavy a jeho mistrné (ale v IMAXu přesto dost znatelné) rozdíly v mimice tě dokážou naprosto přikovat k sedačce. Díky Murphyho hereckým schopnostem jsou v porovnání s epickým vizuálem nejsilnější právě ty scény, kdy se irský herec prostě jen dívá do prázdna a beze slov si uvědomuje dopady činů své postavy.
Klasicky roztěkaný obličej Roberta Downeyho tvoří s Murphyho stabilitou příjemný kontrast. Podobný efekt má i Matt Damon coby voják Lesslie Groves, který pro změnu svým maloměšťáctvím a armádním boomerstvím tvoří protiklad k Oppenheimerovu nepřetržitému toku myšlenek a genialitě.
KVÍZ: Jak dobře znáš letošní oscarové filmy? Otestuj své filmové znalosti
11. března 2024 v 15:42
Kromě Murphyho, Damona a Downeyho se dočkáme hvězdy téměř v každé drobnější roli, což je také jedna z mála věcí, které bychom Oppenheimerovi mohli vytknout. Přestože výkony hereckého osazenstva dokazují, že není malých rolí, obsazení Oldmana do role Trumana nebo Ramiho Maleka jako Davida Hilla působí spíše už jako čistá exhibice. A ano, teď spíš hledám kosmetické nedostatky.
Jako dílo je Oppenheimer pravděpodobně jedním z nejlepších filmů, který v tomhle roce uvidíš, a pokud ještě nemáš lístky, sežeň si rychle dobrá místa v pražském IMAXu (koukat jinde nemá zdaleka takový smysl). Nolan totiž dokázal, že biografie nemusí být prostý výčet faktů nebo sledování postupného rozpadu kariéry a nemusí se omezovat na člověka v jeho centru. Připrav se ale, že tě Oppenheimer a emoce budou provázet ještě dlouho po opuštění sálu.
Doslov: Výbuch již nastal
Atomová bomba funguje na principu nekontrolovaného štěpení jader těžkých prvků. V případě poslední nolanovky jsou těmito prvky tíseň, bezmoc, beznaděj či úzkost, které se navzájem řetězí a prohlubují. Stejně tak je hlubší i spektrum příčin, které v nás tyto reakce vyvolávají.
Dá se snadno naroubovat na realitu dneška a šíleného Putina s červeným čudlíkem v kanceláři. To by ale kompletní vyznění Oppenheimera líčilo jen zčásti (už kvůli tomu, že scénář vznikal před vypuknutím války na Ukrajině). Úzkost vyvolává snímek nejen kvůli tomu, že osud planety třímá v každý jeden historický okamžik několik málo labilních egocentrických mužů, ale především fakt, že už nezáleží, v jakých rukou leží.
„Je jedno, jak ničivou zbraň lidstvu dáte. Prostě ji použije,“ říká Cillian Murphy jako Oppenheimer během jedné z výslechových scén a při jeho slovech mrazí. Stejně tak je jedno, kdo odpálí atomovou bombu jako první a jestli zrovna ta jeho atmosféru skutečně zapálí. Nekontrolovaná řetězová reakce zrovna probíhá a my jsme jako zbraň použili nejen atomovou bombu, ale i auta, letadla, fabriky a nekontrolovatelný růst.
Chopili jsme se téměř každého aspektu svého života a využili ho jako zbraň hromadného ničení, bez ohledu na to, jestli s ní míříme přímo na planetu nebo na společnost. Po zhlédnutí Oppenheimera je jasné, že už jsme se zničili, a není otázkou, jestli nás zasáhne tlaková vlna, nebo jestli hvězdné nebe nad námi shoří. Otázkou je kdy.
