Oppenheimer vstupuje do kin 20. června. Nolan v něm s konstruktérskou přesností rozbíjí lidský optimismus.
„Stal jsem se smrtí. Ničitelem světů,“ odříkává hned několikrát v novém snímku Christophera Nolana otec atomové bomby. Jeho klíčový vynález navždy změnil způsob boje a s vědomím jeho existence nahání slovo „válka“ větší strach než kdy dřív. Při vývoji zbraně hromadného ničení existovala šance, byť blížící se nule, že řetězová reakce jádra neskončí, zapálí atmosféru a pohřbí lidstvo v plamenech.
J. Robert Oppenheimer tuhle informaci měl. Svou atomovou ratolest 16. července 1945 přesto otestoval. Nolan téměř o osmdesát let později odvyprávěl příběh o tom, jak se z lidstva vypařilo dobro už dávno předtím.
Nolan mimo šablony
Christophera Nolana známe především pro jeho specifický přístup k dobře známým formátům a schopnosti vytěžit z nich, co nikdo před ním. Ve filmu Dunkerk (2017) posunul válečný film díky originální práci s časem, snímek Tenet (2020) ze stejných důvodů vystupuje z řady příběhů o tajných agentech v ještě tajnějších jednotkách.
Způsob vyprávění „nolanovek“ je osobitý. Většinou staví několik paralelních linek v různých časových obdobích a z odlišných hledisek, abychom je mohli v posledních minutách za uspokojivého cvaknutí složit jako složité puzzle. V případě snímku Oppenheimer se tedy dal očekávat podobný postup. Universal kampaň extrémně drahého snímku navíc pečlivě dávkoval a vzhledem k jeho inspiraci skutečnými událostmi přibližně tušíme, o čem film bude.
Tom Cruise potřebuje další Mission: Impossible. Potřebujeme ho i my?
13. července 2023 v 12:00
V kině se nám tak dostává klasického zážitku podobného ostatním režisérovým filmům – ani k životopisnému snímku nepřistupuje konvenčně a skrz silně subjektivní optiku přeskládá chronologii událostí do komplikované, ale poměrně snadno pochopitelné mozaiky.
Dva egomaniaci, tři hodiny, čtyři dějové linie
Egem poháněný Oppenheimer (Cillian Murphy) v první třetině filmu odvypráví svůj dosavadní život, v druhé vykreslí celý proces vzniku svého opus magnum. V poslední hodině se dostáváme do spirály politických intrik, černého svědomí, otázky dobra a zla i odkazů na krizi současnosti.
Nolan ale hned na začátku rozkresluje čtyři linky, ve kterých pozorujeme dva (ne)soudní procesy. V jednom z nich se fyzik snaží očistit své jméno od obvinění ze spolupráce s komunisty, v druhém usiluje někdejší ministr obchodu Spojených států amerických Lewis Strauss (Robert Downey Jr.) o zásadní kariérní posun. První úhel pohledu označuje Nolan jako „štěpení“, Straussovu linku pojmenovává „fúze“.
Oba postupně vypráví části stejného příběhu – Oppenheimer popisuje události od začátku svých studií. Mluví o tom, jak v Evropě čerpal znalosti od uznávaných fyziků své doby, o svých pozdějších přednáškách, testu atomové bomby i setkání s prezidentem Trumanem (Gary Oldman). Strauss se ve svém vyprávění zaměřuje na poválečné události, strategie prvních let studené války a mluví také o svých konfliktech se slavným otcem atomové bomby.
Podobně jako v zamotanějších sekvencích filmu Tenet, kde rozdělil vojáky ze současnosti a budoucnosti do různobarevných týmů, nás ani v segmentovaném Oppenheimerovi nenechává Nolan na holičkách. Oproti špiónskému filmu se ale přivázal zpět na řetěz a Oppenheimera jde pochopit už v kině, bez potřeby sledovat rozbory na YouTube. Události z pohledu fyzika jsou barevné, hledisko politika černobílé. I díky tomu můžeme velmi snadno události filmu rekonstruovat.
To ale na rozdíl od Nolanových fikčních snímků vlastně ani není nutné. Režisér se totiž drží poměrně blízko sledu událostí skutečné historie a při její rámcové znalosti si dokážeme představit, kam přibližně se bude děj posouvat.
Nečernobílý Oppi
Prostý výklad faktů ostatně není důvod, proč se na Oppenheimera budeme dívat. Řekněme si to upřímně, poslouchat muže středního věku, jak se tři hodiny baví o komunistech a kvantové fyzice, nezní jako zábava, přesto se u snímku prostě nejde nudit.
Nolan propojuje jednotlivé linky neuvěřitelně dynamickým střihem, často uprostřed dialogů, a téměř nikdy nenechá scénu doopravdy začít nebo skončit. Celých 180 minut sledujeme klipy, črty politických her a spirály procesů, do kterých nás režisér hází bez varování a stejně tak nás z nich i vytahuje.
Střídání linek podporuje právě kombinace velmi subjektivních hledisek obou vypravěčů. Film ví, že nepotřebujeme vědět, co se stane, a víc nás bude zajímat, jak se budou postavy chovat ve vyhrocených situacích.
Proč Oppi, jak mu kolegové přezdívají, po válce odmítá v projektu Manhattan pokračovat? Jak přesně vyřeší výčitky svědomí poté, co USA svrhne jeho vědecký projekt na Hirošimu a Nagasaki? Proč se při výsleších nebrání tak, jak by mohl, a zůstává spíš pasivní a konstruktivní? Má krev na rukou ten, kdo bombu vymyslel, nebo kdo ji odpálil? Oppenheimer rozebírá charakter své titulní postavy, která je spíš antihrdinou než zosobněním dobra, do nejmenšího detailu.
Vidíme, jak vynálezce aplikuje chladně logické uvažování na svůj soukromý život, ale zároveň není emocionálně nezúčastněný. Vnímáme jeho obrovské ego, ale i snahu se nad něj povznést. Stejně tak vidíme rozpor mezi promiskuitou a určitou touhou po stabilitě dlouhodobého vztahu. I proto není náhodou, že barevně je zachycená právě jeho linka – vědce totiž černobíle vnímat ani nelze.
Jeho „intelektuální zájem“ komunistickou ideologií vykresluje film velmi opatrně, stejně tak jeho optikou interpretuje události konce druhé světové války.
V kleštích mocných mužů
Po konci druhé světové války se skutečný Oppenheimer zabýval mimo jiné etickými otázkami vývoje a používání jaderných zbraní a v podobném duchu na něj navazuje i životopisný snímek. Když rekonstrukce výbuchu atomové bomby zakončí snad nejnapínavější sekvenci filmu s eskalujícími smyčci a kakofonickým šumem, rozděluje ji Nolan hned do několika dílčích scén a my štronzo sledujeme odpočet společně s Oppenheimerem a dalšími přítomnými vědci nebo vojáky, jejichž pohledy se střídají za přesně dávkovaného střihu. Teprve pak Nolan ukáže, co znamená cítit se nepříjemně.
