Z některých filmů až mrazí a o to víc z těch, které inspirovaly skutečné vrahy a vražedkyně k brutálním činům ve skutečném životě. Některé snímky totiž měly přímo ovlivnit jejich vnímání reality nebo je natolik fascinovat, že se chtěli přiblížit svým idolům z obrazovek.
Níže najdeš seznam filmů, které vedly lidi k brutalitě, ale i ke změně zavedených pravidel. Upozorňujeme, že některá citlivá témata a činy, které níže popisujeme, jsou obzvlášť násilné a pro část lidí by následující řádky mohly být znepokojivé.
Ještě dávno předtím, než se ve filmech začala objevovat grafická zobrazení vražd, násilí a brutality, vedly projekce svoje diváctvo k vraždění. Snímek London After Midnight z roku 1927 měl k hrůznému zločinu dovést Brita Roberta Williamse, který břitvou zabil ženu v londýnském Hyde Parku.
Podle Williamsova vyjádření pro policii ho k vraždě Julie Mangan donutily „dementní grimasy Lona Chaneyho“, herce hlavní role London After Midnight. „Měl jsem pocit, že mi praskne hlava. Napadaly mě nejrůznější věci. Myslel jsem si, že mě (Chaney) drží v koutě a dělá na mě opičky,“ řekl Williams. V roce 1929 soud zprostil Williamse viny z důvodu nepříčetnosti.
Je s podivem, že k vraždám inspirovali nejen charismatičtí vrazi-hrdinové, ale také prokleté panenky. Přesto se ale zdá, že kultovní horor pomohl najít odhodlání zabíjet hned několika lidem. Jedním z nich je Martin Bryant, který v roce 1996 zabil pětatřicet lidí. Schizofrenní Australan miloval Child's Play 2 a podle jeho bývalé přítelkyně často používal Chuckyho hlášku: „Don't f*ck with the Chuck!“
Šestnáctiletou Suzanne Capper zase znásilnili, mučili a nakonec zavraždili únosci pod vedením Bernadette McNeilly, kteří měli během svých činů křičet: „Chucky si jde hrát.“ Jako soundtrack k jejich brutalitě mělo hrát techno se samply z filmů.
Třetí díl Child's Play se podle vyšetřujících stal návodem pro Elenu Lobačevu, která v roce 2005 zabila nejméně dvanáct mužů. Vražedkyně označovaná jako „Chuckyho nevěsta“ svoje oběti nepřestávala náhodně bodat ani poté, co již byli po smrti.
Natural Born Killers
Jen málo filmů inspirovalo tolik vrahů jako Natural Born Killers od Olivera Stonea z roku 1994. Paradoxní je, že „vytvořil“ tolik vrahů, přestože glorifikaci násilí v amerických médiích spíš ironizuje. Snímek Natural Born Killers se inspiroval skutečnými zločiny z konce padesátých let, konkrétně případy mladistvých nájemných vrahů Charlese Starkweathera a Caril Ann Fugate.
Postavy filmu chtěli napodobit dospívající Benjamin Darras a Sarah Edmondson. Dvojice se údajně na film opakovaně dívala pod vlivem LSD, až se rozhodla podniknout vlastní vražedný trip. Na cestě z Oklahomy do Mississippi zabili tři lidi a jednoho ochromili.
Čtrnáctiletý vrah z Texasu usekl třináctileté dívce hlavu. Policii řekl, že chtěl být stejně slavný jako postavy z Natural Born Killers. O měsíc později zabil sedmnáctiletý obyvatel Utahu svou sestru a matku. Ze stejných důvodů. Podobný případ se týkal i Erica Harrise a Dylana Klebolda, strůjců masakru na střední škole Columbine. Vrazi si měli vést deníky, v nichž se neustále zmiňovali o tom, že se v budoucnu stanou „natural born killers“.
Film Olivera Stonea je evidentní inspirací tolika vrahů a vražedkyň mezi patnácti a osmnácti lety, že jeho případy tvoří dlouhou řadu na samostatné stránce na Wikipedii.
Matrix
Na dnes již čtyřdílnou filmovou sérii sester Wachovských se při obhajobě vražd a násilných trestných činů odvolával nejeden pachatel. Ve Spojených státech amerických se po řadě zločinů dokonce ukotvil speciální termín „Matrix Defense“ – obhajoba Matrixem. Strana obhajoby se snažila „uhrát“ případ na nepříčetnost, protože obžalovaní lidé často hovořili právě o strachu z toho, že budou zavlečení do Matrixu, nebo že v něm jejich oběti fungovaly jako agenti.
V roce 2003 použil zmíněnou obhajobu Matrixem například washingtonský odstřelovač Lee Boyd Malva. Rok před soudem zastřelil sedmnáct lidí a při hovoru s psychiatrem uvedl, že snímek viděl více než stokrát. Podle obhajoby bylo jeho vnímání reality zkreslené právě tímto filmem.
Podobně advokacie postupovala i v případě Joshe Cookea, který zastřelil své rodiče v kostýmu Nea. Šestatřicetiletá Tonda Lynn Ansley v prohlášení tvrdila, že její bytná a několik dalších obětí „páchají trestnou činnost v Matrixu“, a sedmadvacetiletý Vadim Mieseges svou oběť zabil a rozčtvrtil kvůli strachu z toho, že ho do simulovaného světa uvězní. Poslední dvě oběti svou nepříčetnost u soudu uhrály.
Saw
Mnohodílná série Saw o vrahovi, který se staví do pozice morální autority, prý motivovala Matthewa Tinlinga k ubodání jeho pětačtyřicetiletého přítele Richarda Hamiltona v roce 2013. Zabít jej měl poté, co mu Hamilton odmítl poskytnout údaje o své kreditní kartě. Podle vyjádření soudce Tinling věrně zrekonstruoval scénu ze Saw VI.
„Během útoku jste uštědřil sedmnáct ran, z nichž nejvážnější byla způsobena výslovně s úmyslem přerušit míchu, a tím způsobit ochrnutí a smrt, přesně tak, jak jste to viděl na DVD. Zda to bylo Saw VI, které policie našla ve vašem pokoji, nebo jiné filmy z této série, na tom nezáleží. Pravděpodobně to bylo něco, co jste viděl a snažil se to napodobit,“ vyjádřil se soudce při procesu.
Dexter
Seriál Dexter o sériovém vrahovi a soudním znalci posloužil jako znepokojivá předloha Marku Twitchellovi. Ten brutálním způsobem zabil osmatřicetiletého Johna Briana Altingera, pravděpodobně za účelem nabrat inspiraci při práci na vlastním scénáři.
Altinger se s Twitchellem setkal přes internetovou seznamku lidí nadšených do rybaření. V domnění, že jde na rande s vášnivou rybářkou, vběhl do pasti šílenému vrahovi, který Altingera vlákal do pronajaté garáže. Malá místnost sloužila Twitchellovi jako prostor pro natáčení a zabíjení. „Dexter“ Altingera v garáži umlátil, ubodal a jeho tělo rozřezal, část spálil a část hodil do kanalizace v pytlích na odpadky. Do jeho práce pak poslal jménem oběti dopis, že dává výpověď a stěhuje se s novou partnerkou na čas na Kostariku.
Když Altingerovi přátelé odhalili, že jejich kamarád ve skutečnosti nikam neodjel, začala se policie případem zabývat. Během vyšetřování našla v Twitchellově počítači smazaný dokument s názvem „SKConfessions“, přiznání sériového vraha.
„Tento příběh je založen na skutečných událostech. Jména a události byly mírně pozměněny z důvodu ochrany viníků. Toto je příběh o mém vývoji, kdy jsem se stal sériovým vrahem,“ začínal text, kde Twitchell detailně popisoval svůj „pracovní proces“. Dokument navíc působí, jako by na něm chtěl pachatel stavět své vlastní kulturní dílo.
Během soudu se několikrát dostal na stůl i jeho zájem právě o seriál Dexter. Vraha v roce 2011 soud poslal do vězení na pětadvacet let bez možnosti propuštění.
Taxi Driver
Kultovní klasika Martina Scorseseho s Robertem De Nirem a Jodi Foster vedla nejen k pokusu o vraždu, ale také k úpravě amerických směrnic. V roce 1981 totiž John Hinckley vypálil šest ran na tehdejšího prezidenta Ronalda Raegana. Jedna z kulek státníka zranila, další zasáhla tajemníka Jamese Bradyho do hlavy a způsobila jeho ochrnutí. Zbloudilé rány postřelily také jednoho policistu a agenta tajné služby.
Při pozdějším výslechu uvedl Hinckley snímek z roku 1976 jako zdroj své inspirace. I v kriminální klasice hlavní hrdina střílí do prezidentského kandidáta. Skutečný pachatel prý střílel, aby zaujal zmíněnou Jodi Foster, kterou měl v minulosti stalkovat. Jeho proces skončil zproštěním pro nepříčetnost.
Případ Johna Hinckleyho se ale zasadil o posun amerických předpisů. Během prezidentských návštěv veřejnosti totiž od té doby nemůže být na místě přítomná veřejnost v čase příjezdu a odjezdu.
