Panenky jsou oblíbenou součástí hororových filmů. Proč se ale bojíme něčeho, s čím jsme si jako malé děti hráli?
Pamatuješ si na svůj dětský pokojíček a na hračky v poličkách? Vzpomeneš si, co jsi cítil*a, když se večer zhaslo, a jak se na tebe panenky a plyšáci dívali? Během dne možná mohli být tvými nejlepšími kamarády, jakmile ale cvaknul vypínač, řada z nich se možná změnila v potenciálně nebezpečné kreatury s děsivýma očima a touhou tě zabít. Tenhle dětský strach si mnoho lidí odneslo i do dospělosti a panenky patří k nejděsivějším předmětům. To si samozřejmě moc dobře uvědomují i filmová studia, jejichž snímky diváckou obec intenzivně krmí vraždícími loutkami, mrkačkami a plastovými batolaty.
S tím, jak se panenky staly masověji vyráběnými a především velmi populárními hračkami, se z nich staly i ústřední postavy hororové tvorby. Jejich zobrazení se ale napříč dekádami proměňovalo.
Zatímco v minulém století mohla za jejich zločinnost a touhu po krvi většinou různá kouzla, voodoo, případně v jejich tělech „squatovali“ démoni a duchové masových vrahů, v posledních letech je příčinou jejich vraždění spíše „pokažená umělá inteligence“. Z původně posedlého Chuckyho se stal zmatený robůtek už v roce 2019, na začátku roku 2023 se v kinech jako povedená záporačka objevila mechanická panenka M3GAN.
Viděli jsme horor M3GAN, který v tržbách dohání Avatara. Má cenu jít do kina?
11. ledna 2023 v 8:30
Od břichomluvectví k batolatům
Jedna z původkyň strašidelných panenek je břichomluvecká loutka Otto ze snímku The Great Gabbo (1929). Ta má ale ještě poměrně daleko k postavám, které bychom mohli označit za hororové, už kvůli tomu, že představuje spíš jakéhosi prostředníka svého loutkáře a sama o sobě nic nedělá. Význam jedné z prvních oživlých loutek (byť ještě ne doslova) na plátně je ale důležitý. I na projekce pocitů loutkáře do loutky totiž bylo znepokojivé se dívat, čehož následně využily další tvůrčí týmy.
Po The Great Gabbo si břichomluvecké loutky vydobyly pozici vlastního hororového subžánru. Ve čtyřicátých letech vzniká Dead of Night (1945), v šedesátých letech Devil Doll (1964). Démonické panenky se objevovaly i v epizodách seriálu The Twilight Zone, a když se natočil první film s Chuckym – Child's Play (1988) –, panenky svou děsivost definitivně potvrdily.
Chucky totiž reagoval nejen na strašidelnost hraček, ale i na tehdy stále populárnější hororový žánr. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se velké oblibě těšily tzv. slashery – hororové snímky s obvykle maskovaným nebo jinak tajemným masovým vrahem v hlavní roli a s hektolitry krve. Filmy jako Friday the 13th (1980) nebo první Halloween (1978) vydělávaly velké peníze.
A panenky se navíc stávaly realističtějšími než dřív. Do vzniku Child's Play už dávno nebyly jen miminky v šatičkách, ale stále se přibližovaly podobě dětí jako takových – včetně účesů nebo outfitů. Natočit film o vraždící panence se tak jevilo jako logický krok.
Po úspěchu Chuckyho se pak záhadné, ďáblem posedlé panenky začaly objevovat v dalších a dalších filmech a seriálech. Viděli jsme je v Aktech X, natáčí se série Puppet Master (první film vznikl v roce 1989 a franšíza pokračuje až do současnosti – poslední snímek pochází z roku 2020). Pokračování se dočkal i samotný Chucky, jehož příběh se rozšířil ještě o jeho zvrácenou plastovou partnerku. Děsivost panenek tvůrci dokonce implementují i do filmů, kde se vražedné hračky vůbec neobjevují.
Loutka Billy ze série Saw vlastně jen pokaždé přijela na kole, sdělila zadání úkolu a zase odjela. Stejně tak strach z panenek využívá například snímek Hra Davida Finchera (1997), kde Michael Douglas v napínavé atmosféře zkoumá strašidelnou klaunskou loutku. Na strašidelný prvek loutek odkazuje například i Two and Half Man, kde si Allan Harper pořizuje břichomluveckou loutku, která mu následně radí, aby zabil svého bratra.
A jako hororový prvek fungují panenky dodnes. Přišla Annabelle, podpořena true crime legendou, nebo zmíněná M3GAN a s děsivou hračkou (i když nepůjde o panenku) se v březnu potkáme i ve filmu Medvídek Pú: Krev a Med. Proč nás ale vlastně panenky tak děsí?
Se strachem z panenek se (většinou) nerodíme
Na strachu je kromě jiného zajímavý také fakt, že se s většinou jeho podob nerodíme. Již poměrně stará studie z roku 1960 na dětech i mláďatech zvířat odhalila, že se v době svého narození bojíme jen několika málo věcí. Především takových, které by mohly ohrozit náš život. Bát se predátorů, hlasitých zvuků, pádů nebo rychle se pohybujících věcí jen napomáhá zachovat si holý život.
Oproti tomu strach z panenek, hadů, pavouků nebo klaunů získáváme v průběhu života. Většinou ve velmi mladém věku na základě toho, v jakém prostředí vyrůstáme, jestli vidíme své rodiče se určitých věcí bát nebo se strachu naučíme skrz prožité trauma. To, že se bojíme panenek nebo ostatních hraček, tedy nejspíš vzniklo kdesi na naší životní cestě, dost možná i kvůli zhlédnutí nějakého toho „hravého hororu“. Panenky totiž nebyly strašidelné odjakživa.
Lidstvo provází po celou dobu jeho historie. Existuje teorie, že již paleolitické figurky venuší mohly být prvními panenkami, nicméně konkrétní zmínky o „humanoidních“ hračkách pochází ze starého Egypta a stejně tak se objevovaly i v Řecku, Římě nebo Japonsku. Asi nemusíme dodávat, že jejich tehdejší podoba měla daleko k reálným rysům člověka a většinou se jednalo o placaté figurky bez tváře. Můžeme předpokládat, že v tehdejší době žilo jenom málo lidí, které by tyto hračky děsily.
Pokud by v té době existoval horor, pravděpodobně by se u tehdejších hraček neměl čeho chytit (i když ve fantazii se meze nekladou). Těžko bychom uvěřili, že kousek opracované hlíny, případně kamene dokáže udržet dýku nebo kopí, natož masově zabíjet. Faktor strachu se u panenek začal objevovat až s jejich modernějším – skutečnějším – zobrazováním.
Přestože děti v průběhu devatenáctého století stále ještě milovaly hadrové panenky, začalo se objevovat více reálně vypadajících loutek, ale pověst děsivých hraček se jim tehdy nedostávala. Skutečně strašidelné začaly být panenky totiž až ve dvacátém století, kdy získaly svou realistickou podobu. Abychom vysvětlili, co nám nahání strach, musíme si z průmyslu výrobců hraček odskočit do robotiky.
Procházka tísnivým údolím
S konceptem uncanny valley přišel poprvé japonský robotik Masahiro Mori. Zabýval se otázkou, kdy realističtí roboti přestanou být fascinující a začnou být děsiví. Ukázalo se, že v určitém bodě, kdy je cokoliv nelidského velmi věrné předloze, ale stále rozeznatelně umělé, se u lidí dostavují nepříjemné tísnivé pocity. A to až do chvíle, kdy umělé od skutečného nelze rozeznat vůbec. O uncanny valley jsme více psali v tomto článku.
V případě panenek a jejich strašidelnosti lze mluvit ještě o dalším faktoru, spojeném se zvláštní schopností našeho mozku. Podle neurovědkyně Thalie Wheatley může nepříjemným pocitům z panenek napomoci dovednost rychle rozeznat tvář. Tu dokáže mozek zachytit za pouhých 170 milisekund. Opravdu rychle si uvědomíme, že nám něco připomíná obličej. Kromě těch skutečných dovedeme najít útvary podobné tvářím v mracích, ve skvrnách na stěně nebo v abstraktních malbách.
„Jsme tak zvyklí vidět obličeje a reagovat na ně, že je vidíme všude, v rozmazaných oknech a na šmouhách od marmelády, toastů a banánových slupek,“ potvrzuje teorii i publicistka Linda Rodriguez McRobbie v článku The History of Creepy Dolls v magazínu Smithsonian.
Panenky by neměly mít vědomí. Nebo ano?
Důležitou schopností, kterou ale panenky někdy dokážou zmást a vyvolat strach, je odlišit skutečné od „připomínajícího“. Velmi rychle si dokážeme domyslet, že mrak na obloze asi nemá schopnost přemýšlet a že auto se na nás ve skutečnosti nedívá. Mozek dokáže poměrně rychle rozeznat „něco“ od „někoho“ a na základě svého úsudku přiřadit objektu možnost prožívat emoce nebo myslet.
U realistických panenek tohle ale může být problém. V experimentu z roku 2010 dostávala skupina zúčastněných sérii fotek, kdy se naprosto zřetelně umělá panenka měnila na skutečné miminko. Úkolem respondentek a respondentů bylo určit, kdy se pro ně umělé mění ve skutečné. Většina se shodla, že se panenka v kojence mění přibližně ve chvíli, kdy je „lidská“ přibližně ze 65–67 %. V takovém bodě dostává mysl indicii, že se dívá na něco živého; když chce ale v předmětu nalézt mysl, nepodaří se to. Naopak kdyby se to podařilo, panenka již nebude navenek „dostatečně lidská“.
Děsí nás tedy právě moment, ve kterém nejsme schopní zpracovat lidské tváře, které mají vědomí, ale patří někomu jinému než právě lidem. Kromě toho děsivost hororových panenek podporují tyto hračky samy o sobě. Na konci minulé dekády zaznamenali výrobci hraček prudký vzestup poptávky po panenkách, o nichž se věří, že jsou skutečně posedlé nějakým duchem.
Panenky budou strašit i nadále
S kombinací rychlé schopnosti rozeznat tváře, dobrou prací s tísnivostí v uncanny valley a stále se zdokonalujícími se hračkami (i v současnosti jsou hračky stále chytřejší a chytřejší) mají tvůrčí týmy otevřené dveře k tomu, aby mohly využít prostý lidský strach a odrazit ho ve své tvorbě, s čímž horor ostatně pracoval již od svého vzniku. S Chuckym, M3GAN nebo břichomluveckými loutkami se nejspíš jen tak nerozloučíme, o čemž svědčí i skutečnost, že film o robotické panence bude pokračovat za dva roky a Chuckymu běží vlastní seriál.
Práce filmařů s napětím z panenek nás tak nejspíš bude bavit i nadále. I když se u nich měj na pozoru, protože jsou to mimo jiné právě i filmy, které můžou způsobit chorobný strach z panenek. Neškodné hračky se pak stávají původci nočních můr.
Všechno nové tě může zabít. Jak se horory dívají na umělou inteligenci?
13. ledna 2023 v 11:00
O tom svědčí i příběh zveřejněný na serveru NME o ženě ze San Clemente. Ta byla zadržená policií poté, co nechala přede dveřmi několika rodin panenky pro jejich dcery, protože její vlastní děti si s nimi už přestaly hrát. Nevinné gesto a snaha udělat sousedům radost ale působila spíš jako výhrůžka nebo spouštěč strachu z paranormálních aktivit. Tak si hezky hraj. A doufej, že ti tvoje hračky nic neudělají.
