Jak fenomén snuff filmů vznikl? A která díla patří v souvislosti s ním k nejznámějším?
Filmoví tvůrci měli vždy zájem šokovat. V historii vznikla řada kontroverzních snímků, které byly ve spoustě zemí zakazovány kvůli své syrovosti, brutalitě a realistickému zobrazení. Patří mezi ně i díla, která se v divácích snažila vzbudit dojem, že vraždy v nich zobrazené jsou opravdové a herci skutečně přišli o život. Říká se jim snuff filmy, a přestože mnohdy působí autenticky, jde o jeden z největších mýtů v historii kinematografie.
První použití termínu snuff vede k Charlesi Mansonovi
V původním významu znamená slovo snuff část svíčky, která už shořela, v přeneseném významu jde o smrt/vraždu. Definicí pro snuff filmy existuje více. V základu je to kamerový záznam úmrtí člověka. Záznam, který je ale předem promyšlený a zinscenovaný za účelem finančního zisku tvůrců. Redaktorka Alyse Wax, která se žánrem hororu a sci-fi zabývá, upozornila, že takto nahraná filmová vražda má často sexuální podtext. Jeho zdrojem bývají samotné scény (například v pornografických snímcích s tragickým koncem), případně je výsledný film využíván jako něco, co uspokojí potřeby schované hluboko v nitru otrlých a smrtí fascinovaných diváků.
Kde se snuff filmy vzaly? Původ tohoto mytického fenoménu se hledá těžko, podle Wax ale panuje obecná shoda v tom, že termín jako první použil Ed Sanders ve své knize Rodina (v originále The Family: The Story of Charles Manson's Dune Buggy Attack Battalion) z roku 1971, v níž se věnoval skutkům nechvalně proslulého Charlese Mansona a jeho stoupenců (více si o příběhu můžeš přečíst tady).
Sanders v knize odkazuje na historku nejmenovaného člena Rodiny, podle které Manson a jeho stoupenci v létě roku 1969 ukradli zpravodajský vůz vysílací společnosti NBC s filmovým vybavením. Jednu ze svých vražd natočili a tento materiál následně zakopali kdesi v kalifornské poušti. Člověk, který tuto historku do knihy poskytl, zmiňovaný snuff film ale nikdy neviděl a ani materiál samotný se nikdy nenašel. Historika ale termín snuff film proslavila.
Průkopník snuff filmů použil už existující film
Ať už Mansonova rodina vraždu na kameru zaznamenala, či nikoli, Charles Manson jako takový (a zločiny, kterých se na jeho popud dopouštěli lidé okolo něj) se stal nedílnou součástí prvních snuff filmů. V roce 1971 se manželé Michael a Roberta Findlayovi vydali do Jižní Ameriky, aby zde natočili snímek inspirovaný právě brutálními činy Mansonovy rodiny. Hodinu a půl trvající film The Slaughter se nesetkal s žádným výrazným úspěchem a několik let si na něj nikdo nevzpomněl.
Změnilo se to o čtyři roky později díky producentovi Allanu Shackletonovi. V první polovině 70. let se totiž začaly šířit zvěsti o tom, že se do USA distribuují snuff filmy z Jižní Ameriky. Přestože se žádný z takových filmů nikdy neobjevil, vznikl kolem toho poprask, kterého využil právě Shackleton. Najal si muže jménem Carter Stevens, aby natočil dalších pět minut materiálu, který by se přidal k už existujícímu filmu Slaughter.
Závěrečných pět minut mělo ukazovat dění, které následovalo po dokončení filmu Slaughter. Kamera začne snímat štáb, který po poslední klapce balí rekvizity. Jedna z přítomných dívek ze štábu přizná režisérovi, že ji poslední krvavá scéna vzrušila. Režisér to vezme jako záminku a shodí ji na postel. Dívka si uvědomí, že kamera stále běží a chce přestat. Režisér ji pomocí načiní od jiného člena štábu brutálně zavraždí. Obraz v tu chvíli zmizí, což má vyvolat zdání, že došel film.
Shackleton pojmenoval upravený snímek Snuff a k propagaci mu pomáhala i úderná hesla jako „Nejkrvavější věc, která se kdy stala před kamerou“ nebo „Film natočený v Jižní Americe, kde život nemá žádnou cenu“. Přestože bylo jasné, že o snuff film nejde, publikum bylo tak zvědavé, že ho muselo vidět.
Fenomén Kanibalové
Proč bylo (a je) sledování snuff filmů navzdory jejich brutalitě pro diváky tak lákavé? Podle filmové kritičky a akademičky Alexandry Heller-Nicholas je sledujícím úplně jedno, zda ve filmu opravdu došlo k vraždě, či nikoli. „Tyto filmy se snaží vyvolat jasnou reakci. Nikdo zavražděný nebyl, ale divácké vzrušení spočívalo v myšlenkách, že někdo mohl být zavražděn,“ vysvětlila.
V návaznosti na film Snuff a jeho napodobeniny provedla CIA dokonce vyšetřování, které dospělo k závěru, že žádný takový film ve skutečnosti nevznikl. Fiktivních filmů o snuff však bylo mnoho a stejnou měrou vyvolávaly jak znechucení, tak touhu je vidět. Pozornost se dostala například snímku Tváře smrti (1978), dokumentu, který je kompilací záběrů různých podob smrti. Lidské i zvířecí, natočené ve všech koutech světa. Šlo například o popravy, sebevraždy, nehody nebo zabíjení zvířat za účelem přípravy jídla. Dokument odmítli vydat v Austrálii a několika dalších zemích.
Největší slávy, bereme-li slávu jako synonymum pro šokování a kontroverzi, dosáhl v roce 1980 italský režisér Ruggero Deodato se svým filmem Kanibalové. Asi není těžké odhadnout, o čem snímek je, přesto ti představíme jeho děj:
„Do pralesů Jižní Ameriky odjíždí čtyřčlenná skupina mladých reportérů, aby natočili unikátní záběry s domorodci, kteří se ještě nesetkali s bílým člověkem. Podaří se jim nalézt kmen údajných lidojedů, kteří však o bílé návštěvníky nejeví přílišný zájem. Mladí reportéři se je proto pokusí vyrušit z jejich poklidného života. Tento film je nevhodný pro osoby mladší 18 let, protože obsahuje autentické záběry kanibalských orgií, které se tehdy opravdu odehrály.“ (ČSFD)
Found footage film sleduje skupinu badatelů, kteří se vydávají do džungle, aby zjistili pravdu o tom, co se stalo skupině dokumentaristů. Na záběrech nalezených v džungli objeví záznamy brutálních vražd, zabíjení zvířat nebo sexuálního zneužívání.
Zpracování Kanibalů působilo opravdu realisticky. Nahrávaly tomu i kroky režiséra, který jednotlivé herce donutil podepsat smlouvy, které jim znemožňovaly vystupovat v jiných produkcích nebo poskytovat rozhovory po dobu jednoho roku od uvedení filmu. To mělo přiživit tvrzení, že skutečně přišli o život.
Snímek byl ihned stažen z kin a Deodato stanul před soudem, kde čelil podezření z vraždy a z toho, že snuff film opravdu natočil. Díky tomu, že se protagonisté filmu nakonec ukázali u soudu živí, vyvázl autor jen s pokutou. Tu dostal za to, že ke skutečným zabitím došlo v případě několika zvířat.
O vyšetřování japonského filmu se zasloužil Charlie Sheen
V devadesátých letech se o další pozdvižení v souvislosti se snuff filmy a o přiživení této městské legendy postaral známý herec Charlie Sheen. Vše se týkalo snímku Guinea Pig 2: Flower of Flesh and Blood. Ten vznikl v roce 1985 coby druhý titul japonské brutální série Guinea Pig, která byla uvedena v polovině a na konci osmdesátých let. Scénáře a režie se ujal Hideshi Hino podle vlastního manga komiksu.
Za Guinea Pig stála stejná společnost, která se podílela na už zmiňovaném dokumentu Tváře smrti a byla známá tvorbou propagovanou coby snuff. Zhruba pětačtyřicetiminutové snímky se nijak zvlášť nezabývaly dějem, soustředily se zejména na obrazovou stránku a to, aby mučení, mrzačení a vraždy působily co nejrealističtěji.
Guinea Pig 2 se soustředí na sadistického samuraje, který ve svém tajném doupěti metodicky mučí a zabíjí bezmocnou mladou ženu. Postavou se podle vlastních slov později inspiroval i skutečný sériový vrah Tsutomu Miyazaki.
Ke kopii tohoto snímku se v roce 1991 dostal Sheen. A když se na něj díval, byl přesvědčen, že záběry jsou skutečné. Natolik ho to znepokojilo, že snímek nahlásil FBI. Ta herci kopii filmu zabavila a zahájila vyšetřování jeho výroby a distribuce. Teprve poté, co vyšetřovatelé hovořili se zúčastněnými osobami a zhlédli dokument ze zákulisí, který odhalil krvavé speciální efekty a vizuální triky, vyšetřování zastavili.
Snuff filmy jako možná inspirace zločinců a vrahů?
Tsutomu Miyazaki zřejmě nebyl jediným zločincem, kterého zvrácenosti snuff filmů inspirovaly. Své vraždy si prý natáčeli například Henry Lee Lucas a Ottis Toole (Lucas byl odsouzen za tři vraždy, Toole za šest; oba tvrdili, že zabili stovky lidí). Videa, o kterých tito vrazi mluvili, se ale nikdy nenašla.
Mučení a znásilňování svých obětí zaznamenávali i odsouzení Leonard Lake a Charles Ng, nikdy si ale nezaznamenali přímo vraždy. Fred a Rosemary Westovi zabili jedenáct lidí (včetně vlastních dětí), známí byli také tvorbou domácích pornofilmů. To vedlo novináře k myšlence, že pár mohl natočit i nějaký snuff film. Ani u nich se ale žádný nenašel.
Snuff film jako takový tak dosud nebyl nalezen. Snad nejvíce se k němu přiblížilo video s názvem I Lunetic I Ice Pick, které nahrál na internet Luka Magnotta. Tento muž se většinu života snažil stát slavným, nebo spíš nechvalně známým. Zahrál si v pornofilmech, živil se jako eskort a zkoušel také casting do reality show. Když mu nic z toho nevyšlo, rozhodl se využít internet. Požadovanou slávu mu přineslo výše zmíněné video, v němž coby útočník bodá do už mrtvého mužského těla. Poté ho rozřeže na kusy a sexuálně se na něm ukojí. Policie Magnottu zatkla a odsoudila na doživotí.
Přestože za čistý snuff film Magnottovo video označit nelze, protože neobsahuje samotnou vraždu, má k tomuto fenoménu ze všech zmiňovaných asi nejblíže. Například díky tomu, že byl sestříhán a snímán pod různými úhly kamery. Obsahuje dokonce hudbu, a to píseň True Faith od New Order, kterou začíná známý thriller Americké psycho s Christianem Balem v hlavní roli.
„Jinak se ale publikum musí ‚spokojit‘ s filmy, které si na snuff hrají nebo jej stále efektivněji připomínají soustavným zdokonalováním speciálních efektů. Krvavé a násilné filmy, především asijské, jihoamerické či francouzské produkce, předkládají stále přesvědčivější obraz lidského mučení a umírání,“ uvádí ve svém článku na Kinobox.cz redaktor Jakub „lamps“ Vopelka.
Zmiňuje třeba americký Hostel, který pracuje s myšlenkou smrti na zakázku, sérii August Underground, koncipovanou jako regulérní snuff filmy bez děje, nebo japonský horor Grotesque, kráčející ve stopách Guinea Pig a zaměřený na mučení dvojice nevinných lidí.
Samostatnou kategorií jsou pak filmy o snuff filmech. V nich podle Vopelky hrdinové zaujímají stejnou pozici jako diváci, pochybují o skutečné existenci snuff filmů a pátrají po jejich původu. Z těchto filmů je asi nejznámějším snímek 8 mm z roku 1999, kde si hlavní roli zahrál Nicolas Cage.
