Skromné oblečení i bydlení, koňské povozy, dlouhé vousy, žádné moderní výdobytky, striktně dodržované tradice, ale i sexuální predátorství a kontroverze. Vítej u amišů.
Uměl*a bys žít bez internetu, cestování nebo třeba něčeho tak samozřejmého, jako jsou supermarkety? Dokážeš si představit, že po příchodu domů po dlouhém pracovním nebo školním dni nescrolluješ na sociálních sítích nebo nekoukáš na Netlifx, ale třeba vyšíváš u svíčky?
A do toho se domů ani nepřepravíš autem, protože ti to zakazuje víra. Místo toho tě do komunity, kde se všichni oblékají stejně, doveze kočár tažený koňmi. Ten ale nesmí spěchat. Spěch je moderním výdobytkem. Může jet jen tak rychle, abys neztratil*a spojení s tím, co je opravdu důležité: s Bohem.
Z Evropy do Pensylvánie
Počátky náboženského hnutí amišů se datují k protestantské reformaci v Evropě, kdy švýcarský kazatel Jakob Ammann odtrhl hnutí švýcarských a alsaských mennonitských anabaptistů od zbytku církve.
Oddělení bylo logickým krokem, jelikož s ostatními křesťany jejich víra nesouzněla. Mimo jiné proto, že praktikovali křest dospělých a trvali na „svobodné církvi“ oddělené od státních zásahů.
Amišské komunity kromě Švýcarska a Alsaska posléze vznikaly také v Německu, Rusku a Nizozemsku. Jejich pravý rozmach – a na druhou stranu i vymizení z Evropy – se pojí s 19. a 20. stoletím, kdy začaly emigrovat do Severní Ameriky kvůli obavám z perzekuce.
První migrující amišové a amišky se usídlili ve východní Pensylvánii, kde se rozsáhlé komunity nachází dodnes. V 586 distriktech tu podle World Population Review žije na 87 tisíc lidí hlásících se k této křesťanské organizaci.
Po roce 1850 ovšem uvnitř hnutí došlo k rozkolu mezi amiši „starého řádu“ a „nového řádu“, což vedlo k založení samostatných menších církví a jejich rozmístění napříč USA. Téměř 82 tisíc amišů a amišek momentálně žije ve státě Ohio, 63 tisíc v Indianě a 24 tisíc ve Wisconsinu. Po celých Spojených státech jich pak trvale bydlí 355 tisíc.
Pravidla jako ochrana před okolním světem
Zatímco každá amišská komunita funguje podle vlastních pravidel, jak uvádí stanice American Experience, všechny se řídí tzv. Ordnungem. Jedná se o soubor nepsaných pravidel chování, kterými se všichni členové a členky musí řídit a dědí se z generace na generaci. V bibli je sice nenajdeš, ale vychází z biblických principů.
Členové a členky komunity se k dodržování Ordnungu zavazují při křtu a svůj slib okrsku, ve kterém žijí, obnovují dvakrát ročně. Pokud by jej porušili, mohli by čelit církevnímu napomenutí a při vážnějším prohřešku i exkomunikaci. Stoprocentně se mu podřídit se přitom obyčejnému smrtelníkovi ze 21. století může jevit jako nemožné. Jedná se totiž o výsledek mnohaleté praxe, která se mění jen velmi pomalu.
Účelem Ordnungu je jediné: udržovat v amišském společenství řád.
Řád a nepřekročitelné hranice znamenají pro amiše a amišky štěstí a ochranu před „zkaženým“ světem modernity. Věří, že bez těchto dvou proměnných by se stali arogantními, domýšlivými a zkaženými. Řád jim dodává naději, že žijí život tak, jak by měli.
Bez elektřiny a vzdělání
Tím nejznámějším pravidlem je bezpochyby zákaz využívání elektrické energie z veřejné sítě. Amišové věří, že pokud by na ní závisely jejich každodenní životy, příliš by je to spojovalo s okolním světem. Nevlastní ani žádný z moderních výdobytků, které by k síti mohli potenciálně připojit, například počítač, rádio nebo televizi.
Jak ve svém článku vysvětluje publicista Erik Wesner, který navštěvuje amišské komunity po celých Státech již dvacet let, elektřina z veřejné sítě je považována za světský luxus. Rozhodnutí zdržet se jejího používání v domácnosti je tak podle něj silným vyjádřením touhy amišů zůstat oddělenými.
„Bez televize nebo klimatizace jsou amišské domy pozoruhodně tiché. Bez myček nádobí přibývá ruční práce. Bez mikrovlnek rodina obvykle jí společně. Kvůli omezeným zdrojům tepla a světla se amišské rodiny často scházejí ve společné místnosti, kde spolu tráví čas. A obvykle chodí spát dříve – v zimních večerech často v osm nebo devět hodin,“ popisuje amišské domácnosti Donald Kraybill ve své knize The Riddle of Amish Culture.
Od Ordnungu si amišové a amišky „odpočinou“ pouze v rámci tzv. rumspringy. Jedná se o období, kdy se na dospívající vztahují o dost mírnější pravidla. Tehdy mohou vyrazit za zábavou do „zakázaného“ světa a objevovat. Trvá do doby, dokud se dospívající nerozhodne vstoupit do církve a nechat se pokřtít jako dospělý člen komunity. Většina mladých amišů a amišek tak učiní do 23 let.
V posteli s prknem
Ordnung ale nestanovuje pouze chod samotného společenství, ale řídí i to, co se děje za zavřenými dveřmi domácností. Jiná pravidla se přitom vztahují na muže, jiná zase na ženy.
Od amišských žen se očekává, že budou ve vztahu ke svým manželům, otcům či bratrům především submisivní. To, jak uvádí portál Amish Baskets, sice „neznamená, že by se s amišskými ženami zacházelo jako s občany druhé kategorie, očekává se však, že se budou podřizovat rozhodnutím a názorům svého manžela“.
Jejich role v komunitě tak zjednodušeně představuje péči o manžela a děti. Že se nejedná o jednoduchý úděl, dokládá fakt, že většina amišských rodin má v průměru sedm až osm dětí. Ženy většinou rodí doma, ale při komplikacích je možný převoz do nemocnice, moderní lékařskou péči totiž Ordnung výslovně nezakazuje.
První těhotenství přichází krátce po svatbě, pohlavní styk nesezdaných osob je totiž zakázaný. Spát spolu v jedné posteli sice zamilovaný pár může, má to ale pár háčků. Oba musí být oblečení a mohou si pouze povídat, nikoli se dotýkat jeden druhého. V tom jim stejně zamezuje prkno položené mezi nimi. Možná i tato úskalí jsou důvodem, proč se amišové a amišky sezdávají v brzkém věku, od 15 do 20 let.
Dle stanovených pravidel amišové a amišky rovněž nemohou navštěvovat střední a vysoké školy. Děti se zde v malotřídce začínají vzdělávat v šesti letech a ve 14 končí. Učí je přitom většinou mladé amišky jen o několik málo let starší. Teenageři posléze nastupují do učení, aby si osvojili nějaké řemeslo a byli své komunitě v dospělosti přínosní.
Jelikož jedním ze základních principů amišské víry je skromnost, přizpůsobují tomu členové a členky komunity i své oblečení. A to do takové míry, že nemohou nosit ani knoflíky. Považují je totiž za extravagantní doplňky, které by mohly člověka odvádět od víry. Oblečení by rovněž mělo být tlumených barev a nejlépe z přírodních materiálů.
Ženy obvykle nosí sukně do půli lýtek, zástěry a halenky nebo košile s dlouhým rukávem. Vždy mají také zakrytou hlavu čepcem. Dle jejich výkladu bible totiž „každá žena, která se modlí nebo prorokuje s odkrytou hlavou, zneuctívá svou hlavu“. Pokud je žena vdaná, nosí bílý čepec, pokud je svobodná, má černý. Pravidla se vztahují i na jejich účesy, takže si nemohou stříhat ani barvit vlasy.
Amišské muže většinou uvidíš v košilích, rovných kalhotách se šlemi a se slaměnými klobouky na hlavách. Ženské pokrývky hlavy sice mají hlubší smysl, ale muže mají především chránit před úpalem při práci venku. Zatímco u žen se pravidla vztahují k vlasům, ženatí amišové si musí pěstovat vousy.
Ráj sexuálních predátorů?
Z rigidní uzavřenosti amišské komunity a „přirozené“ podřízenosti žen zřejmě plynou i obvinění, že se jedná o ráj sexuálních predátorů. Tak to reflektuje i krátký televizní doku-seriál Sins of the Amish (Hříchy amišů) z roku 2022. Hlavní postavou pořadu je mladá žena jménem Mary Byler, která byla uvnitř amišské komunity jako malé dítě sexuálně zneužívána svým biologickým otcem.
„Je to ráj predátorů. Vzpomínám si, že jsem ani ve svém pokoji nebyla v bezpečí před vlastním bratrem,“ nechala se slyšet Byler. Utrpení a bezmoc ale s jejím odchodem z komunity neskončily. Rozhodla se proto o bolestivých zkušenostech mnohých amišek promluvit.
V rozhovoru pro časopis People přeživší sexuálního násilí vypověděla, že se po odchodu dozvěděla, že její bratr David si údajně našel další oběť, jejich mladší sestru, a že jejich matka proti tomu nic neudělá. „Matka mladší sestře řekla: ‚Musíš odpustit.‘ A to znamená, že o tom nesmíš mluvit a nesmíš o tom nikomu říkat. A došlo mi, že když nic neudělám, moje sestra vyroste a bude mít úplně stejné peklo jako já,“ řekla Byler.
K osvětlení závažného problému přispěla také investigativní novinářka Sarah McClure, která zpracovala rozsáhlé reportáže s názvem The Amish Keep to Themselves. And They’re Hiding a Horrifying Secret (Amišové se drží stranou. A skrývají děsivé tajemství).
Své roční pozorování amišů a amišek popisuje v následujícím odstavci: „V devíti letech Sadie podle jejích slov znásilnil jeden z jejích starších bratrů. Ve dvanácti letech ji zneužíval její otec, chiropraktik, který do ní pronikal prsty na stejném stole, na kterém ošetřoval pacienty, a říkal jí, že jí ‚převrací dělohu‘, aby zajistil její plodnost. Ve čtrnácti letech ji podle jejích slov znásilnili další tři bratři a několikrát týdně byla napadána na seníku nebo ve vlastní posteli. Poté se styděla a byla zmatená. Sestry, které se Sadie sdílely pokoj (a dokonce i postel), se nikdy nevzbudily – a pokud ano, nikdy nic neřekly, ačkoli některé se později svěřily, že byly znásilňovány také.“
Za vší skromností a ctností se tak možná skrývají bolestivé zkušenosti žen, které nikdy nebudou vyslyšeny. Řád jim totiž ukládá povinnost být ticho, žít pod mužem.
