S partnery Adamem a Honzou jsme mluvili o tom, co všechno obnáší adopce dítěte.
S Honzou a Adamem se setkáváme v útulné kavárně v Praze 1. Pár, který je spolu už tři a půl roku, na rozhovor ale nepřišel sám. Dvojici dělá už osm měsíců společnost chlapeček Emil, kterého adoptovali. Pro Refresher se Honza s Adamem rozpovídali o tom, jaký je život s malým synem a co všechno museli na cestě k vytvoření rodiny absolvovat. A že toho nebylo málo.
„Objednávka“ na dítě
V Česku totiž stejnopohlavní pár dítě společně adoptovat nemůže. Současná legislativa umožňuje v případě adopce rodičovská práva jen jednomu z páru. Taková pravidla platí i pro registrované partnerství – osvojit si dítě může pouze jedinec. Adam a Honza věděli, že dítě chtějí. Podnět k prvním krokům adopce přišel ze strany Adama.
„Na internetu jsem si přečetl článek o adopci. A i když jsme pak zjistili, že je asi šest let starý, stejně mě nepříjemně překvapil popis toho, jak dlouho celý proces trvá. Dítě pro nás oba bylo v našem vztahu jasnou záležitostí, tak jsem si řekl, že to začneme řešit,“ vypráví s tím, že ihned vytiskl přihlášku na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) v Praze 3, kde s partnerem žijí. „Honza přišel domů a ptal se, co to je. Tak jsem mu oznámil, že se prostě přihlásíme o dítě,“ říká Adam s úsměvem.
Celý proces, který adopce dítěte vyžaduje, není rozhodně nic jednoduchého. Nejprve je nutné navštívit už zmíněný OSPOD v místě trvalého bydliště s žádostí o zařazení do registru pro adopci dítěte. Po absolvování informativní schůzky následuje vyplnění žádosti a splnění několika dalších náležitostí, například prokázání trestní bezúhonnosti nebo dokladu o zdravotním stavu. „Abyste se dostali do samotného závěru, v němž vás do registru opravdu zařadí, je třeba ještě projít určitým školením. To v Praze zajišťují tři organizace,“ popisuje Adam s tím, že společně s partnerem zvolili organizaci Dobrá rodina.
Tyto přípravy pro žadatele o osvojení jsou dány zákonem v rozsahu 48 hodin. Zahrnují několikahodinová skupinová i samostatná setkání. Jejich součástí jsou mimo jiné i úkoly, které žadatelé a žadatelky dostávají v rámci domácí přípravy. Kromě odborných příprav absolvují také pohovor s psychologem.
Doslova křížkujete, co chcete – barvu očí, vlasů i nemoci, které vám u dítěte nevadí nebo které by naopak nemělo mít. Ale pak je možné, že budete na adopci čekat donekonečna.
„Tohle všechno jsme museli splnit. Následně jsme dostali oznámení, že jsme vhodnými kandidáty pro osvojení,“ říká Honza. Jedním dechem ale dodává, že tím úřednické kolečko rozhodně nekončilo. Registr žadatelů totiž spadá pod pražský magistrát, který si partnery následně pozval k dalšímu jednání. „Ptali se nás na naše konkrétní představy o dítěti. To je něco, co jsme samozřejmě řešili v průběhu celého procesu. S magistrátem je ale potřeba sepsat jakousi finální variantu. Tu následně podepíšete a pak vlastně jen čekáte na telefonát. To může trvat jeden den, ale i několik let,“ dodává.
Jak taková finální varianta preferencí vypadá? „Říkal jsem tomu objednávka na dítě, protože to byl vlastně docela hnusný papír,“ přiznává Honza. „Doslova křížkujete, co u dítěte chcete – barvu očí, vlasů i nemoci, které vám nevadí nebo které by naopak nemělo mít. Ale když těch preferencí máte hodně, pak je možné, že budete na adopci čekat donekonečna. Nebo že vám zavolají, jestli náhodou nechcete i jiné dítě než modrooké,“ doplňuje Adam.
Měli jsme štěstí
Sami prý své preference v průběhu celého procesu neměnili. A původní požadavek na dítě do jednoho roku vzal nakonec za své, když poznali Emilka. „To nás velmi překvapilo. Oslovili nás, že mají rok a půl starého chlapce a že si myslí, že k nám sedí a bude nám to fungovat. Já jsem to později u soudu označil jako ‚match made in heaven‘. Přišlo mi to neskutečné. Téměř nás neznali, nikdy neviděli ani to dítě, ale stejně nás dokázali dát dohromady,“ říká Honza.
Než dají úřady adopci zelenou, je třeba splnit další povinnost – doložit soudu zákonem daný počet hodin, které s dítětem strávíte v místě, kde se nachází. V případě Emila šlo o dětské centrum v Plzni. Posudek ze zařízení hraje v případě rychlosti svěření do péče významnou roli. Jak Adam a Honza přiznávají, měli v tomto směru obrovské štěstí. Chlapce si totiž odvezli domů čtrnáct dnů po prvním setkání.
„Jezdili jsme za ním hodně intenzivně a to pouto se vytvořilo opravdu rychle,“ sděluje Honza a Adam na něj navazuje: „To, že byl po dvou týdnech u nás doma, vlastně není vůbec standardní. V Praze nám řekli, že běžně se čeká třeba čtvrtroku, než vůbec můžete k soudu. Ten má následně ještě další čas na to, aby žadatele vůbec pozval na setkání, a ani pak vám dítě nemusí dát, můžete klidně čekat další tři měsíce.“ Celkový proces adopce – od podání žádosti na OSPOD po odvezení Emilka – trval podle Honzy asi rok a čtvrt.
Pár měl podle svých slov šťastnou ruku i na soudkyni v Tachově, která vše urychlila. Do karet dvojici hrál i fakt, že byl Emil takzvaně právně volný – jeden z jeho rodičů dal k adopci souhlas a syna se vzdal. V opačném případě totiž existuje riziko, že pár dostane do péče dítě, o které se matka může ještě několik měsíců přihlásit.
Rovné povinnosti, nerovná práva
Přestože celé úřednické kolečko museli absolvovat oba muži, české zákony dávají rodičovská práva jen Adamovi. „Jedna věc je, co říká zákon, druhá, co říká praxe. Honza jako můj partner musel absolvovat úplně všechno stejně, jako bychom byli manželský pár. Celým řízením jsme prošli spolu. Jediný rozdíl je v tom, že není zapsaný do rodného listu, kde dva tátové zapsaní být nemůžou,“ vysvětluje Adam.
Přestože všechny instituce vyžadují během celého adopčního procesu přítomnost obou partnerů, soud rozhoduje pouze o jednom z rodičů. Novela zákona, která by situaci stejnopohlavních párů v souvislosti s adopcí měla změnit, leží už několik let v Poslanecké sněmovně. Podobně je na tom zákon týkající se manželství pro stejnopohlavní páry.
Proč se změny nedaří prosadit, přestože drtivá většina společnosti je podle výzkumů pro? „Na to se musíte zeptat zákonodárců. Pro nás a naše okolí je to samozřejmost – mít dítě a neřešit, jestli ho vychovávají dva tátové, dvě mámy nebo matka a otec. Je ale marnost, když posloucháte sněmovní projevy o tom, že hovězí je hovězí, kuřecí je kuřecí a manželství je svazek muže a ženy,“ myslí si Adam.
Manželství by uvítali zejména kvůli narovnání rodičovských práv. „Naše pediatrička brala jako samozřejmost, že já jako otec zapsaný v rodném listu podepíši souhlas, díky kterému může Honza nahlížet do Emilovy dokumentace, mít veškeré informace o jeho zdravotním stavu nebo tam s ním chodit sám. To ale není samozřejmost všude. Plno doktorů, kteří jsou proti, tohle stejnopohlavním párům vůbec nemusí nabídnout,“ doplňuje Adam.
S předsudky se Honza a Adam dosud nesetkali. „Nikdo se nad námi jako rodinou nikdy nepozastavil, nikoho to nepřekvapilo v nějakém negativním slova smyslu. Je ale fakt, že to může být hlavně sociální bublinou, ve které žijeme – pohybujeme se v uměleckém prostředí, máme hodně přátel ze zahraničí,“ říkají partneři. Roli podle nich určitě může hrát i to, že žijí v Praze, kterou považují za velmi otevřenou.
Rodičovství? Čekali jsme to těžší
„Když se oprostíte od všech legislativních starostí s vyřizováním adopce, jaký je to pocit být rodičem?“ ptáme se obou mužů na to, co je v soužití s Emilkem nejvíce překvapilo. „Já to čekal horší,“ říká se smíchem Honza a ihned vysvětluje: „Náročné to je, ale celý proces sžívání se a nacítění se na sebe s dítětem, které vlastně biologicky není naše, jsem čekal mnohem horší a delší.“
Hned jsem volal na soud, že chci přelíčení co nejdříve, protože od něj nechci odjíždět. Chci, aby odjel s námi.
„Poprvé jsme viděli Emila a říkali si: ‚Tohle bude vážně naše dítě? Máme si ho vzít domů?‘ A vlastně jsme tolik pocitů neměli. On se taky hodně styděl, moc na nás nereagoval. Ale v průběhu těch jednotlivých setkání na nás začal mávat, když jsme odjížděli, postupně se na nás fixoval a bylo to jasné. Hned jsem volal na soud, že chci přelíčení co nejdříve, protože od něj nechci odjíždět. Chci, aby odjel s námi,“ dodává Adam.
A co běžné rodičovské starosti, jako je třeba noční bdění? „To se nás vlastně vůbec netýká. Emil spí celou noc. Taky sní úplně všechno, co mu dáme. Neodmítne ani červenou řepu nebo špenát,“ sděluje Honza. „On je v tomhle úplně úžasný. Za těch osm měsíců, co ho máme, se probudil asi dvakrát – měl noční můru a hrozně brečel. Nově má svůj vlastní pokoj, večer ho dáme do postele a spí celou noc,“ přidává se Adam.
Partneři nevylučují ani to, že by chlapečkovi v budoucnu pořídili sourozence. A díky výše zmíněným rodičovským zkušenostem prý také přehodnotili své předchozí preference. „Všichni vám řeknou, že je lepší adoptovat novorozeně, že s ním stihnete všechno. Já jsem se v tomhle směru ale hodně posunul. Emilek mi ukázal, že rok a půl je vlastně dost fajn,“ uzavírá povídání Adam.
