O všem, co se může skrývat za zdánlivě individuálním rozhodnutím – nepít alkohol.
„Jako kazíš tu hru, nebudu ti lhát.“
S údivem se obracím na svého kamaráda. Jsem na party, hraje se jedna z mnoha „picích her“ tohoto večera. V ten moment abstinuji už třeba rok nebo dva, což parta, se kterou tady jsem, dobře ví. Účastnit se picí hry v momentě, kdy alkohol nekonzumuji, možná působí bizarně. Jenže alternativa by byla sedět v osamocení v koutě.
Že hru ostatním kazím, jsou ovšem nepřiměřeně silná slova, zdá se mi. Dělám to tak vždycky. S těmi, o kterých vím, že mají vůči alkoholu z nejrůznějších důvodů vybudovanou rezistenci, jsem domluvená, že na svá bedra převezmou důsledek mojí prohry – tedy mou dávku „tvrdýho“. Hra tak nijak výrazně komplikovaná není. Prostě někomu z nich podám svůj kelímek v momentě, kdy se do jiného netrefím pingpongovým míčkem.
Podobným káravým komentářům – evidentně ne tak úplně zakotveným ve faktech – jsem jako abstinující musela čelit opakovaně.
Za rozhodnutím přitom mohou stát bolavé události, které mají kořeny v palčivých strukturálních problémech.
Proč jsem se ale rozhodla nepít?
S alkoholem jsem měla komplikovaný vztah. Jakožto někdo, v jehož rodině se vyskytuje alkoholismus, jsem od útlého věku věděla, co alkohol umí. Ničit, nabourávat, měnit, rozvracet.
Pro připomenutí, z alkoholismu se v Česku léčí asi 30 tisíc lidí a rizikově jej popíjí kolem 1,5 milionu až 1,7 milionu žen a mužů. Na předávkování alkoholem pak ročně umírá asi pět desítek lidí, přičemž s užíváním alkoholu se spojuje dalších asi 6 až 7 tisíc úmrtí.
I přes tyhle vědomosti jsem ho ale konzumovala dost. Brzy jsem pochopila, za co jsou mezi některými lidmi holky validovány (většinou mezi muži, samozřejmě). Když je s nimi sranda. Když se ničeho nebojí. Když drží tempo s mužským osazenstvem. Z nyní zcela zjevných důvodů – primárně z potřeby být viděna, přijímána a někam patřit, což bylo něco, čehož se mi jako dítěti z nestabilního zázemí nedostávalo dostatek – jsem se vydala přesně tím směrem.
Skrze internalizovanou mizogynii, a tedy pocit, že mě o moje místo mohou připravit ostatní holky, jsem se pak v tomto ohledu intenzivně snažila vítězit. Budu ta, se kterou je největší zábava.
Tohle byla cesta, jak kontrolovat nekontrolované. Zajistit, abych nepřišla o lidi, o nichž jsem si myslela, že budou do jisté míry suplovat to, co jsem neznala. Komfort a bezpečné prostředí.
Moje chování bylo odměňováno adekvátním společenským kreditem. Po nástupu na vysokou školu jsem v tom proto plánovala pokračovat. A přestože používám sloveso „plánovala“, kdo podobné zažil, ví, že se nejedná o zcela vědomá a pragmatická rozhodnutí. Je to postupné přistupování na pravidla hry. Postupné ohmatávání terénu, se zavázanýma očima, a následné vybírání nejpřístupnější cesty.
Na bakaláři, v novém kolektivu lidí, jsem se tedy opět vydávala směrem, který se mi dříve osvědčil. Budu ta, která na každé party zůstává jako jedna z posledních.
Počkej
Jenže vysoké dávky alkoholu, potřeba mužského hodnocení, neschopnost říkat ne a genderové normy, které nás učí, že ženy mají ukrajovat ze sebe, potlačovat své potřeby ve prospěch ostatních, že mají být milé a (po)slušné, že urazit mužské ego není záhodno, že vztek není feminní záležitostí, a proto je lepší se mu kompletně vyhnout, nejsou dobrá kombinace.
Alkohol ve mně probouzel chování pramenící z nejistot a nenaplněných potřeb, se kterými jsem neuměla adekvátně nakládat. Vícekrát jsem se proto po akcích setkala s do té doby nepocítěnou mírou studu, pocitů viny a úzkostí. Zpětně se samozřejmě dívám na momenty, kdy jsem mužskou pozornost vnímala jako soutěžní arénu, kterou je třeba vyhrát, s lítostí. Jenže lidské pohnutky není možno interpretovat ve vakuu – komukoli, kdo do větší či menší míry vyrůstal bez bazálního pocitu bezpečí či lásky, posílám dávku soucitného pochopení.
Současně jsem se ovšem pod vlivem dostávala do situací, ve kterých jsem být nechtěla ani v daný moment – a ze kterých jsem neuměla, případně mi bylo znemožněno, vystoupit.
Silou přitisknuta na zeď budovy. Probuzena v noci, uprostřed které daného nezastavilo ani opakovaně verbalizované „teď ne, chci spát, jsem unavená“. Nebo jindy doprošována poté, co jsem se ze situace snažila dostat skrze: „Neměli bychom si o tom ještě promluvit? Počkej!“
Ze všeho toho jsem ale vinila převážně samu sebe. Kdybych přece bývala nepila, můj úsudek by neovlivňovaly podvědomé impulsy – nemluvila bych s nimi, neflirtovala bych, nešla bych. Kdybych bývala nepila, nedostanu se do žádného z popisovaných momentů. Lépe bych vyhodnotila situaci. Byla bych schopna efektivněji zasáhnout. Vlastně si za to můžu sama.
Jednalo se samozřejmě o absolutně chybné a stereotypní představy o příčinách obtěžování a sexualizovaného násilí. Za zmíněné události nemohl alkohol. Ani flirt. A ani počáteční nadšení, které se následně proměnilo v pochyby či přímo odmítnutí.
Situacím dala průchod takzvaná rape culture, tedy společnost, ve které jsou sexuální nátlak a násilí normalizovány, omlouvány a zlehčovány. Jinými slovy patriarchát, který našeptává, že ženská těla jsou neosídlená území, na která si ostatní mohou dělat nárok. Zemí nikoho.
Měla jsem mít možnost rozhodnout, že u verbálního flirtu chci skončit nebo že v tom pokračovat nechci. Měla jsem mít možnost v klidu spát.
Po jedné z podobných situací jsem se každopádně rozhodla přestat pít. Kontrolovat kontrolovatelné.
Se mnou ale je zábava!
Reakce některých lidí v mém okolí ovšem nebyly přijaté s porozuměním. Téměř absolutní nepochopení bylo některými ventilováno různorodými semiurážkami či komentáři. Prý kazím zábavu. Nejsem těhotná? Nechci si dát ani trochu? Vždyť je to oslava narození dítěte. To opravdu urazím novopečeného tatínka odmítnutím panáku? Ta drzost.
Všem jsem se proto aktivně snažila prokázat, že je se mnou sranda i bez alkoholu.
Že stereotyp, že se abstinující lidi neumí bavit, není pravdivý. Tancovala jsem proto stejně jako ostatní. Smála jsem se hloupým vtipům stejně jako ostatní. „Přijde mi to skvělý, večer si užiju úplně stejně, ale ráno nemám kocovinu,“ změkčovala jsem důvody, ze kterých jsem se k vysazení alkoholu rozhodla.
Zmíněné komentáře a pobídky, abych si „dala aspoň trochu“, se čas od času objevovaly nadále, byť jejich frekvence se pravděpodobně s postupným přivyknutím mojí situaci snížila.
Současně jsem ovšem jistým způsobem dozrála do osoby, která začala být komfortní s představou, že někomu bude připadat nudná. (Čemuž pomohlo i to, že mi konečně došlo, že definice „zábavy“ se zjevně u mnohých z nás liší. A že beer pong nepředstavuje moji ideu vrcholné zábavy.) Až postupně jsem byla schopna, skutečně v klidu a bez FOMO, odejít z party v momentě, kdy jsem začala zívat.
Přemlouvání k alkoholu se mi ale dodnes jeví jako stále stejně nevhodné, necitlivé a neomalené. Nikdy si totiž nemůžeme být jisti, že tím netlačíme na něčí neuralgický bod.
O některé lidi jsem ovšem kvůli abstinenci skutečně přišla – byť po nějakou dobu spíše na symbolické úrovni tím, že jsem je přestala za „blízké“ považovat (vzhledem ke společným kruhům jsem se s nimi občas vídávala dál). Naše vazby totiž neměly základ ve vzájemné péči a láskyplnosti. Až postupně jsem pochopila, z čeho někteří z mojí tehdejší osobní konstelace a podnapilého stavu profitovali.
Zábavu už proto musí obstarat někdo jiný.
Pozitiva
Byť mě od alkoholu odvedlo vlastní trauma, se kterým jsem v té době jinak neuměla naložit (na terapii jsem nastoupila až o pár let později), vysadit či (výrazně) limitovat jeho spotřebu bych doporučila všem.
Alkohol je (nejen) v Česku až s podivem normalizovaný. Do nějaké míry se proto ti, kteří pro jeho nekonzumování nemají dle ostatních pádný a dostatečně seriózní důvod (tedy skutečně nejsou těhotní, nemocní či se neléčí ze závislosti), vystavují možné šikaně či ostrakizaci. Stejně jako je tomu u kteréhokoli jiného „vybočení z řady“, dané se lépe provede někomu, jehož společenský život není zcela závislý na tom, co si o něm myslí (a co o něm říkají) ostatní.
V momentě, kdy máme sociální kapitál zajištěný jinými způsoby, dané nám neublíží příliš. V momentě, kdy máme dostatečně vybudované sebevědomí, nás podobné komentáře nezraní příliš. V opačném případě by ovšem mohly. Ve společnosti, která si pití alkoholu cení, validuje a v mnoha situacích téměř agresivně vyžaduje, rozhodnutí nepít alkohol není tak zcela dostupné všem stejně – byť se to zdá jako výsostně individuální problematika, která stojí na výsostně individualizovaných potřebách, chutích a tužbách.
Co je lepší než si užít večer s lidmi, kteří jsou ti blízcí, ale ráno se probudit s tím, že ten den můžeš normálně fungovat? Že tě tělo bolí jenom v důsledku tance? Že nepřijdeš o půlden spaním do 13:30 a o druhý půlden připoutáním na lůžko v důsledku bolesti hlavy?
Osobně bych v sobotu ráno raději googlila, na jaký výlet se vydat, jakou galerii navštívit nebo co všechno se dá uvařit z dýně, než to, jestli na kocovinu víc pomáhá česnek, nebo pití láku z kyselých okurek a jestli játra důkladněji detoxikuje konzumace doplňků stravy s ostropestřcem, nebo kurkuma.
Jak uvádí projekt Suchej únor, který vybízí k tomu vyzkoušet měsíc abstinence, pozitivních dopadů může mít alkohol free život několik. Mimo jiné:
- Čistou hlavu
- Lepší spánek
- Více energie
- Omezení kouření
- Vděčnou peněženku
Navíc zreflektování vlastního vztahu k alkoholu – zda si ho k tělu nepouštím příliš, zda skrze něj neřeším věci, které mají řešení zcela jinde, či zda jím netiším emoce a myšlenky, které ne a ne odejít – je často možné až po získání nadhledu, který právě (dočasná) abstinence může poskytnout.
Volná definice svobody
Ta má trvala zhruba tři roky. Minulé léto jsem ovšem dospěla do bodu, kdy jsem se k jeho konzumaci vědomě rozhodla navrátit.
Dospěla jsem do bodu, kdy jsem díky terapii byla schopna dozjistit, proč a jak alkohol motivoval chování, které neodpovídalo mým hodnotám. Do bodu, ve kterém jsem se dokázala s některými událostmi vyrovnat a posunout se dál. Kdy jsem si uvědomila, že alkohol jako takový není problém – že problém jsou ti, kteří zneužívají zranitelnosti lidí, často žen, pod vlivem, ti, kteří nerespektují hranice a tělesnou autonomii. Kteří překračují, využívají, obtěžují, v nejhorších možných případech znásilňují.
Přišla jsem na to, že problémem je společnost, která alkohol podbízí jako jednu z nejjednodušších cest (a často jedinou možnou vzhledem k tomu, jak velkým privilegiem terapeutické služby stále jsou), jak se vyrovnat s obrovskými tlaky, které zdejší socioekonomický systém a individualizovaná společnost budí.
A ano, i to, že mě mé trauma obralo nejen o vše zmíněné, ale také o občasnou hedonistickou radost z dobrého vína.
Rozhodnutí, kdy si alkohol dát, se u mě nyní odvíjí od vícero faktorů: primárně ovšem od toho, jak se v daný moment cítím a zda na něj mám opravdovou (tedy bolestí, stresem či traumatem nepodmíněnou) chuť. Mám pocit, že to je v tomto kontextu jakási volná definice svobody.
Snad se abstinence jednou pro všechny stane otázkou skutečné volby.
Skutečně svobodným rozhodnutím ve společnosti, která alkohol konzumuje s mírou, vědomě a s pochopením veškerých rizik, které se s touto látkou pojí. Skutečně svobodným rozhodnutím ve světě, ve kterém lidé přijímají zodpovědnost za své chování. Ve kterém je ctěna tělesná autonomie všech lidských bytostí, tedy žen nevyjímaje. Svobodným rozhodnutím, které nebude determinováno zraňujícími zkušenostmi, kterých byl alkohol součástí – ovšem nikoli příčinou.
