Ženy děti chtějí až později. Nechtějí nikdy. Nebo chtějí hned, ale příroda si postavila hlavu. V každém případě je to jejich věc.
„Tak už plánujete dítě?“
„Máš už nejvyšší čas.“
„Už jste začali pracovat na miminku?“
„Neboj, však se taky brzy dočkáš.“
„Ve tvým věku už jsem před sebou tlačila kočár.“
„Dej si pozor, abys nebyla stará matka.“
Udělej si vlastní. Jenže co když...?
Je mi pětadvacet let, mám ukončenou vysokou školu, poměrně slušně placenou práci a stabilní partnerské zázemí. S partnerem si v současné době užíváme jeden druhého a pozitiva bezdětného života, která bezpochyby existují. („Teprve až s dítětem poznáš, co je život,“ jako bych slyšela další častou větu někoho „dětného“ ze svého okolí.)
Jsem přesvědčená o tom, že mít dítě je především velká zodpovědnost a závazek. Něco, co můj (a partnerův) život otočí o 180 stupňů. Něco, na co se těším, ale zároveň mám strach, zda to zvládnu. S partnerem máme vyjasněné, že děti spolu mít chceme. Ale až budeme oba cítit, že jsme na takový závazek připraveni.
Přesto má moje okolí pocit, že mě, moje myšlenky i tělo zná lépe než já sama. Zřejmě bych ani nespočítala, kolikrát jsem za poslední dva roky některou z výše uvedených vět slyšela. A některé i mnohem horší. „Udělej si vlastní,“ řekla mi před pár měsíci švagrová mého partnera, když jsem na společné fotce chtěla držet jejího malého syna.
Až později mi došlo, jak ta věta, pronesená s rádoby vtipným záměrem, může ublížit. Například ženám, které by si „udělat vlastní dítě“ opravdu přály, a to co nejdříve, něco jim v tom ale brání.
Nejčastější hormonální porucha, která stále bývá tabu
„Poté mi doktor řekl, že mám vaječníky obsypané cystami a syndrom PCOS. Vůbec jsem nevěděla, co to je, a absolutně by mě nenapadlo, že mi to může takto zkomplikovat život. S přítelem se snažíme o dítě cca rok a půl, beru proveru a estrofem, do toho inositol a sypané ženské čaje, vyzkoušela jsem i vložky značky Tiande, které jsou tady na internetu tolik chváleny, ale pořád nic (...).“
To je jen jeden z mnoha příběhů žen, které si vyslechly diagnózu PCOS, tedy syndromu polycystických ovarií. Jde o hormonální poruchu u žen. Paradoxní je, že přestože je z takových poruch vůbec nejčastější, dříve se o ní příliš nemluvilo. Stejně tak byla tabu tématem neplodnost jako taková.
„Jde o nejčastější hormonální poruchu u žen, která postihuje 5 až 18 procent z nich. Nejedná se o jeden problém, se kterým se žena potýká, nýbrž o komplex obtíží. Mezi nejčastější příznaky patří nepravidelný menstruační cyklus až absence menstruace (amenorea), oligo až anovulace, zvýšení mužských pohlavních hormonů (hyperandrogenní stav), ze kterého plyne zvýšené ochlupení, akné, vypadávání vlasů, deprese, úzkosti či časté změny nálad nebo i zhoršení kvality spánku. S PCOS byla pravidelně spojována nadváha, nicméně i ženy štíhlé, či dokonce s poruchou příjmu potravy nejsou výjimkou,“ říká pro Refresher gynekoložka a IVF specialistka Katarína Lehnertová.
K prolomení těchto tabu přispělo několik známých tváří, které PCOS mají. V minulosti o své diagnóze promluvila například herečka Lea Michele (Glee), zpěvačka Victoria Beckham, osobní trenérka a televizní osobnost Jillian Michaels nebo herečka Emma Thompson, známá třeba coby profesorka Trelawney z filmů o Harrym Potterovi.
Roky jsem chodila po ulicích a počítala, kolik mají kolemjdoucí dětí. Myslela jsem si, že se z toho nikdy nevzpamatuju.
Dvojnásobná držitelka Oscara se se svou diagnózou vyrovnávala několik let. Jedinou dceru Gaiu počala díky umělému oplodnění. Kvůli touze po dalších dětech podstoupila později ještě několik pokusů o mimotělní oplodnění, ani jeden ale nebyl úspěšný. „Roky jsem chodila po ulicích a počítala, kolik mají kolemjdoucí dětí. Myslela jsem si, že se z toho nikdy nevzpamatuju,“ vzpomínala později herečka, která nakonec s manželem další dítě adoptovala.
V Česku se o osvětu ohledně PCOS snaží projekt Indiánky. Jeho zakladatelky Anna Sedláková a Karolína Krejčová ho samy řeší, stejně jako dalších šest až patnáct procent ženské populace. Kromě PCOS se Indiánky snaží šířit povědomí o endometrióze, předčasné menopauze nebo hormonální nerovnováze. Proč je podle nich dnešní doba vhodnější pro otevírání dříve tabuizovaného tématu neplodnosti?
Katarína Lehnertová: „Příčiny PCOS nejsou jasné, nicméně se předpokládá kombinace genetické predispozice s faktory zevního prostředí. Nejčastěji se mluví o nedostatečném pohybu, či naopak příliš velké fyzické zátěži, nevhodných stravovacích návycích, velké stresové zátěži, obezitě či absenci kvalitního spánku v kombinaci s kofeinem, alkoholem či elektronikou často do pozdních večerních hodin.“
„Myslím si, že jde do velké míry o generační proces. Neplodnost byla tabu ještě v době, kdy jsme byly malé. Nyní dospívá generace dětí, které se narodily v 90. letech, tedy naše generace, a myslím, že ta má obecně jiný pohled na témata, o kterých se dřív nemluvilo. Nemusíme řešit podobné problémy, jako měli naši rodiče, a do popředí se dostávají různá opomíjená témata, práva menšin, planeta, ekologie a taky neplodnost,“ říká Anna, podle které k otevírání tématu přispívají velkou měrou i sociální sítě a média.
„S Aničkou jsme se seznámily díky jejímu příspěvku na facebookové skupině. Kdyby ho ale zveřejnila o tři roky dřív, v době, kdy jsem v sobě PCOS intenzivně řešila a ještě jsem to v sobě neměla vůbec zpracované, asi bych do toho nešla. Protože bych v té době nebyla schopná o tom tak otevřeně mluvit. Možná právě proto, že spousta žen to v sobě ještě nemá vyřešené, tak s tím doposud žádná nedokázala jít ven,“ doplňuje ji Karolína.
Podle Kataríny Lehnertové jsou všeobecná doporučení velice ošemetná, protože každá žena je jiná a potřebuje svůj osobitý přístup. Lékařka zmiňuje alespoň několik doporučení, která jsou podle ní důležitá:
„Regulace krevního cukru, kdy je nutné vyhýbat se velkým výkyvům. Opravdu zvažovat, kolik sacharidů přijímáme a kdy v průběhu dne. Nebát se ve stravě tuků, naše hormony je potřebují. Jenom rozlišovat jaké. Nejíst moc často, protože po každém jídle slinivka opakovaně dostává impulz k produkci inzulínu a kdo už má inzulínovou rezistenci, tak ho opravdu více nepotřebuje. Zařadit pravidelný pohyb, dlouhé procházky nebo silovější trénink. Z doplňků stravy je vhodný inositol (zvyšuje citlivost na inzulín, snižuje hladinu testosteronu, v kombinaci s kyselinou listovou zlepšuje kvalitu oocytů, spánek a může pomoci obnovit menstruační cyklus, zmírňuje taktéž deprese, úzkosti, panické ataky či hirsutismus), vitamin D (pro snížení zánětu v těle, podporu imunity a mnoho dalšího), omega 3 či houby, jako například Cordyceps.“
„Jedna z nejhorších rad je snažit se pracovat co nejvíce na snižování stresu a kvalitním spánku. Je to sice zásadní věc, ale velmi náročná na provedení,“ dodává Lehnertová. I když se podle ní zdá, že je všechno příliš komplikované a vyžaduje velké změny životního stylu, trápení s tréninkem a polykání deseti preparátů denně, není tomu tak. „Když vám někdo pomůže rozklíčovat, kde jsou vaše největší rezervy, tak si vyberete doporučení a preparáty, které sedí konkrétně vašemu tělu. Jakmile na sobě ucítíte změny, bude vás to neskutečně motivovat,“ doplňuje.
Nalomená psychika, které necitlivé otázky nepomohou
Mnohdy opomíjeným aspektem PCOS jsou větší sklony k úzkostem a depresím. Indiánky odkazují na celosvětové průzkumy, podle nichž mají ženy s touto diagnózou prokazatelně nižší kvalitu života kvůli psychické nerovnováze. U žen s tímto syndromem se často projevují příznaky úzkosti nebo deprese, jelikož nespokojenost s vlastním tělem u nich vede k negativním emocím.
Další psychické problémy mohou u žen odstartovat ve chvíli, kdy si diagnózu poprvé vyslechnou. Jak už bylo zmíněno výše, mnohé z nich se totiž o svém onemocnění dozví až ve chvíli, kdy jsou na dítě připravené, nebo se o něj už dokonce pokouší. Zjistit, že cesta k vysněnému dítěti bude o mnoho složitější a také se vůbec nemusí povést, může být pro ženu zdrcující. Necitlivé otázky okolí ohledně toho, zda je „už konečně v tom“ a „na co krucinál čeká“, pak mohou její psychiku podlamovat ještě více.
„Pokud už je diagnóza potvrzena, tak v případech, kdy není dostatečně vysvětlena v ordinaci, pacientka vyhledá informace na internetu a upadne do stavu úzkosti, že je neplodná a hrozí jí velké množství komplikací. Zdaleka ne každá pacientka ví, že existují i organizace, jako například Indiánky, které vynaložily hodně sil na osvětu ohledně PCOS a na to, aby se ženy nebály a věděly, že se s tím pracovat rozhodně dá a nejsou v tom samy,“ myslí si Katarína Lehnertová.
Šok! Existují i ženy, které děti opravdu nechtějí
Kromě žen, které zatím děti neplánují nebo mají s početím problémy, existuje také stále početnější skupina těch, které o jejich pořízení vůbec neuvažují. Refresher například v minulosti přinesl příběhy tří žen, které dobrovolně podstoupily sterilizaci (jedná se o zákrok, během něhož se přeruší, uzavřou nebo odstraní vejcovody, a ženy, které jej podstoupí, se stanou neplodnými, pozn. red.). I ženy, které v mateřství smysl svého života nevidí, se musejí potýkat s nepříjemnými otázkami a poznámkami:
„To říkáš teď, ale určitě si to rozmyslíš.“
„To je jen přechodné období.“
„Bez dětí to není žádný život.“
„Toho pak budeš určitě litovat.“
Sama děti chci, ale až na to budu připravená. Mám kamarádku, která je už několik let vdaná, ale vlastní děti s manželem nechtějí. Mám i další, která po miminku touží, ale diagnostikovali jí právě hormonální poruchu PCOS a cesta k dítěti pro ni zřejmě bude složitější. S necitlivými, až drzými poznámkami a dotazy se potýkáme všechny tři.
Závěr z toho je jediný – potlačme vlastní potřeby a postoje a přestaňme na ženy ohledně mateřství tlačit. Zbavme se mylného dojmu, že víme lépe, co je pro druhé nejlepší, než oni sami. Mějme na paměti, že ne každá žena vidí mateřství jako své životní poslání. A než položíme ženě otázku, jestli „už je konečně těhotná“, zamysleme se nad tím, jak mohou naše slova ublížit – i když jsme to nijak zle ani myslet nemuseli.
