Nejen ženy jsou od malička vedeny k založení rodiny s tím, že až pak bude jejich život kompletní. Jenže ona to nemusí být pravda. Toto jsou příběhy rodičů, kteří litují rozhodnutí pořídit si děti.
„Lituji toho, že mám děti.“ Ještě před deseti lety by takovou větu rodič pravděpodobně nahlas nevyslovil. S postupem času, vyvíjející se společností a bořením stereotypů se však najde stále více takových, kteří se svoje pocity nebojí říct nahlas. Od malička je nám vtloukáno do hlav, že každá žena má mít děti, že ratolesti jsou smyslem života a žádná rodina bez nich nemůže fungovat. Jenže ono to tak není. Někteří lidé nejsou na rodičovství stavěni a my ti přinášíme jejich příběhy.
Rodiče jsme oslovili celkem v pěti facebookových fórech. Respondentky se nám nakonec ozvaly skrze skupinu Everyday Patriarchy Bullshit. Přihlásilo se osm žen, promluvit se rozhodly čtyři z nich. Přály si zůstat v anonymitě, a jejich jména jsou proto smyšlená. Muži se nám do této chvíle neozvali, proto se tento text zaměřuje na ženskou zkušenost.
Ženy jsou předurčené k mateřství. Akorát že vůbec
Už malé holčičky dostávají hračky v podobě miminek, o která se mohou starat, mohou je česat, přebalovat nebo vozit v kočárku. Většina dívek je pak vychovávána s pocitem, že založení rodiny je smyslem jejich života. Že bez dětí nemůže existovat fungující rodina. Že nepořídit si děti je sobecké. Není se proto čemu divit, že ač se na to třeba ženy necítí, nátlakem společnosti či blízkých si ratolesti pořídí.
V posledních letech se téma života bez dětí dostává čím dál více do popředí a kromě těch, kteří si rovnou vybrali děti nemít, se ozývají také hlasy lidí, kteří litují rozhodnutí je mít. Britská firma pro výzkum trhu YouGov v roce 2021 zjistila, že 8 % rodičů v menší či větší míře lituje, že mají děti, a tyto myšlenky nejsou výjimkou ani v Česku.
„Žila jsem v představě, že by člověk měl mít děti. Moje matka chtěla vnoučata, stále se na ně vyptávala, nikdo v rodině nebyl bezdětný, a tak jsem to vnímala jako normu. Nikdy jsem ale nebyla blázen do dětí, neměla jsem touhu věnovat se cizím ratolestem, nekoukala jsem ostatním do kočárků, ale měla jsem pocit, že děti by měl mít každý. Tehdy před 10 lety moc nezaznívaly hlasy, že rodičovství není nutné,“ svěřila se pro REFRESHER Aneta, matka dvou dětí.
„Rozhodnutí mít děti jsem litovala už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Mám PCOS (syndrom polycystických ovarií, jehož příčinou může být neplodnost, pozn. redakce) a doktorka mi řekla, že můj zdravotní stav neumožňuje přirozené početí. Takže jsem nikdy neoperovala s tím, že by to někdy mohlo být jinak. Pak jsem ale otěhotněla. S partnerem jsme to brali tak, že nám vesmír něco naznačuje, když jsem otěhotněla i přes všechny problémy, a diskusi, zda vůbec dítě chceme, jsme proto nevedli. Zpětně vím, že jsme měli,“ přehodnocuje Lucie.
Nemít děti není sobectví. Naučme se respektovat rozhodnutí jiných
Existuje stále více lidí, kteří se z různých důvodů rozhodnou pro bezdětný život. Mnohdy pak mohou čelit nařčením, že jsou sobečtí, že se nechtějí dělit o svůj čas a svoje peníze. I kdyby ano, opravdu by to bylo tak špatné? U žen se také často setkáváme s nevybíravým hodnocením, že si „nechtějí ničit tělo“. Jsme ale dostatečně informováni o tom, jak zásadně může těhotenství ženské tělo proměnit a jaká neviditelná zdravotní rizika či nepohodlí zanechává? Zkrátka a dobře, nikdo nemá povinnost pořídit si děti. Riskovat fyzické i duševní trauma a být dalších nejméně 18 let zodpovědný za život někoho dalšího není snadný úkol a nikdo nás k němu nemůže nutit.
Vždy, když jsem šla na kontrolu, tak jsem byla ráda, že je vše ok, a zároveň jsem si říkala, že kdybych samovolně potratila, tak by se mi možná i ulevilo.
Veřejnosti by slušelo pochopení. Ne každý touží po tom stát se rodičem, ne pro každého je potomek středobodem vesmíru. A takové rozhodnutí musíme respektovat. „Pocity, které prožívám, jsem našla až po dvouleté terapii a až teď jsem o nich schopná mluvit. Nikdy jsem si nemyslela, že mít děti je vrchol mého života… Manžel to ví, hodně o takových věcech mluvíme a shodneme se na tom, že kdybychom neměli děti, tak to nebude konec našeho vztahu a života. Dělali bychom to, co jsme dělali do té doby,“ řekla nám Klára, matka téměř pětiletého dítěte.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
125 Kč 25 Kč
Máš již předplatné?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem CLANEK 119144 a dočti tento článek.
Cena SMS za otevření článků je 89 Kč s DPH.
Jak to funguje?Po odemčení získáš
Přístup k prémiovým článkům
Přístup k benefitům
Např.:
100 % zľava na lístok na linke Bratislava – Viedeň/Schwechat
, 30 % zľava na ročné predplatné Rejoy
nebo 20 % sleva na nákup v The Streets
Zobrazit všechny (9)
„Myslím, že hodně rodičů svým dětem jednoduše lže, protože lžou i sami sobě. Že porod byl nejkrásnější den. Že mít děti je nejvíc. Že je v tom jakési životní naplnění. Z rodičovství jsme udělali ten jediný celospolečensky správný narativ a soustavně umlčujeme ženy, které to cítí jinak. Je to vnímané jako rouhání, jako by snad dítě bylo jakýsi dar z nebes, který se neodmítá. A fakt to tak není. Mně osobně to absolutně nic nedává,“ míní samoživitelka Romana.
K rozhodnutí nemít děti navíc mohou vést i jiné důvody, například nejistota z budoucnosti a klimatických změn. „Jako pesimisticky založený člověk mám pocit, že jsem děti nepřivedla do nejlepšího světa. Klimatická krize zrychluje, všude slyšíme prognózy, co se bude dít, jak se vše bude negativně měnit, do toho covid, válka, nejistota kolem budoucnosti… Napadá mě, zda je zodpovědné přivádět děti do světa, který třeba za 30 let bude úplně hrozný. Děsím se toho, co bude, nemám z toho dobré pocity,“ svěřila nám svoje obavy Aneta.
Moment, kdy jsem si uvědomila, že lituji
Během emotivních rozhovorů se ženami, které litují svého rozhodnutí pořídit si děti, jsme se bavili i o tom, kdy si tyto pocity poprvé uvědomily.
„Nebyl to jeden velký moment osvícení, spíš postupné uvědomování si svých pocitů. Došlo mi, že jsem přišla o svobodu. Jako nechat si přikovat ruku k lavičce a od okolí poslouchat, že je to tak správně a že mám být ráda, že někdo třeba vůbec nikdy toto nezažije a tak moc by chtěl. Ale já mám právo na své pocity a nemám vůbec zodpovědnost za životy jiných lidí, za jejich tužby a rozhodnutí. Také bych si ve svém životě přála mít věci, které nemám, ale přece z toho nebudu vinit lidi, kteří je mají,“ řekla Romana, matka samoživitelka.
Podobně to cítí i Klára, která počala díky asistované reprodukci. „Tyto pocity jsem si začala uvědomovat postupně. Jsem taková, že když něco musím udělat, tak to udělám, takže se o své dítě starám nejlépe, jak jen můžu. Ale nevadilo by mi, kdyby tady nebylo. Kdybych ho dala někomu jinému. Je strašné, že jsem to řekla nahlas. Poslední den mého života byl den před synovým narozením,“ svěřila se nám.
Ostatní ženy, které s námi sdílely svůj příběh, však již od začátku věděly, že mateřství není nic pro ně. „Už těhotenství pro mě bylo peklo a pořád jsem čekala, kdy přijde ten nával štěstí. Ale on nepřicházel. Nepřišlo ani bláznivé zamilování do dítěte… Zní to jako rouhání. Navštívila jsem kvůli tomu i pana doktora Šebelu v NÚDZ, kterému jsem říkala, že se o malého samozřejmě postarám, ale nenaplňuje mě to,“ popsala pro REFRESHER Lucie.
Přijít o svůj život
Ženy, které svého rozhodnutí litují, se pak nejčastěji shodují v tom, že jejich život už nikdy nebude jako dřív. Paradoxem je, že životy jejich mužů a partnerů se příliš nezměnily. Právě ženy jsou totiž ty, které s dítětem většinou zůstávají doma a které se dál nemohou věnovat kariéře či společenskému životu.
Mateřství mě omezuje, je to náročná a nedoceněná práce. Dělám spoustu neviditelné práce, kterou nikdo neocení, snažím se, ale nikdy to není dost.
„Moje svoboda zmizela. Už jsem nemohla přijít domů o dvě hodiny později, nemohla jsem dělat, co chci… Celý den jsem měla podřízený dítěti, aby neumřelo, a ze dne na den jsem se tak přerodila do matky, která byla všem jedno,“ řekla Klára.
Lucie si tyto změny uvědomovala už v počátcích těhotenství, a nejednou dokonce přemýšlela o interrupci. „Napadlo mě to častokrát, ale myslím, že bych tím partnerovi zlomila srdce. Vždy, když jsem šla na kontrolu, tak jsem byla ráda, že je vše ok, a zároveň jsem si říkala, že kdybych samovolně potratila, tak by se mi možná i ulevilo,“ svěřila se nám s myšlenkou, kterou nikdy nevyřkla nahlas. „Už v těhotenství mě pak každý začal vnímat jenom jako tu matku. Pane bože, já jsem chytrá, znalá, přednáším na prestižních konferencích, ale teď jsem jenom matka? Čtyři týdny po narození dítěte jsem se vrátila do školy, abych mohla rodinu pozvat na promoci. Nechci být jenom matka,“ popisuje Lucie.
Role matky není vlastní ani Anetě, která má děti dvě. „Svoje děti miluju, ale role rodiče mi není vlastní, necítím se v ní dobře a nezvládám ji. Mateřství mě omezuje, je to náročná a nedoceněná práce. Dělám spoustu neviditelné práce, kterou nikdo neocení, snažím se, ale nikdy to není dost. Nároky na mateřství jsou vysoké. Očekává se, že budete trpělivá, že tu vždy pro děti budete, ale já to nezvládám. Pak se cítím o to hůř a mám pocit, že jsem úplně neschopná a bylo by lepší, kdybych děti neměla,“ říká Aneta.
Romana po dětech vždy toužila, a když se konečně dočkala, uvědomila si, že to není to, co od života chce. „Lituji, že jsem se stala matkou. Nebaví mě ty věci okolo. Nutnost vidět další rodiče, poslouchat o jejich dětech (a jejich děti), neustále něco řešit se vzdělávací institucí, narážet na předpotopnost systému, který povinně učí apatii, sobectví, hierarchii a je příšerně pokrytecký, a pak rutina všedního dne. Ta obrovská nálož povinností, pro kterou není čas na nic dalšího,“ uzavřela naše povídání.
