Pracovní pohovor nezačíná položením první otázky. Chování uchazeče či uchazečky o práci se hodnotí už vstupem do dveří.
Podle Williama Vanderbloemena, generálního ředitele společnosti Vanderbloemen Search Group, která se zabývá vyhledáváním lidí na vedoucí pozice, věnují personalisté a personalistky velkou pozornost zejména jedné věci: v kolik hodin se člověk na pohovor dostaví.
Ani brzy, ani pozdě
„Vždycky mě udivuje, kolik lidí přijde na pohovor i o dvě minuty později a s čerstvým šálkem kávy v ruce,“ uvedl Vanderboemen, který absolvoval pohovory s více než 30 000 uchazeči a uchazečkami o zaměstnání.
Personální oddělení má pro mimořádné události na poslední chvíli, technické potíže a špatnou dopravní situaci pochopení. Podle Vanderbloemena je ale pozdní příchod na pracovní pohovor bez předchozího upozornění prvním varovným signálem.
„Dochvilnost je první zkouškou toho, zda tuto práci člověk bere vážně a zda mu lze svěřit povinnosti spojené s touto pozicí. Když si s někým domluvíte schůzku, uzavíráte dohodu a vy se rozhodnete tuto dohodu porušit, lidé začnou pochybovat o vaší bezúhonnosti a spolehlivosti,“ dodal.
Je tedy ideální dostavit se na pohovor s větším časovým předstihem, například patnácti minut? I to je podle Vanderbloemena riskantní. „Pokud jsem uprostřed jiné schůzky nebo si mezi pohovory dávám přestávku, není mi příjemné, aby na mě někdo čekal 15–20 minut,“ říká.
Správný čas, kdy přijít k pohovoru, je prý pět minut před jeho oficiálním začátkem. Dostavit se tak akorát – ne příliš brzy ani příliš pozdě – se může zdát jako nepodstatný detail v širokém schématu pracovního pohovoru, ale může to člověku pomoci odlišit se od konkurence.
„Pracovní pohovor může být stresující, ale když se dostavíte připraveni, je mnohem snazší ho zvládnout. Dochvilnost je pak prvním krokem k prokázání připravenosti,“ radí Vanderbloemen.
