Pláč patří mezi zdravé způsoby, jak se vyrovnávat s emocemi. Mě ovšem pláč před mnoha lety opustil. Teď se snažíme znovu spřátelit.
Právě jsem se dozvěděla bolestivou rodinnou informaci. Zprávu na mobilu čtu znovu a znovu, než mi plně dochází, co znamená. Nikdo neumírá, naštěstí, ale událost, kterou zpráva popisuje, zasáhne některé členy naší rodiny přímo a negativně. Na nás ostatní dopadne pouze nepřímá tíha – ovšem o nic méně reálná či zraňující.
V hrudi cítím tlak. Jako by se mi celý vnitřek kroutil bolestí. Vím, co se ve mně pravděpodobně děje. Ozývá se strach, úzkost a hlubinný smutek zároveň. Vím, co by mi teď prospělo. Co by mi přineslo uvolnění, co by mi usnadnilo informaci nějak zpracovat a nakonec se přes ni přenést: pláč.
Jenže já už zhruba deset let v podstatě nebrečím – tedy když jde o mě, medvídek Pú a jeho strastiplná cesta za medem mě rozslzela mnohokrát.
Část emocí, ke kterým patří smutek, vůbec neprožívám. Potlačuji je, a proto je nejsem schopna ventilovat. Rozhodla jsem se proto zkusit experiment. Každý den se budu do pláče nutit. Do doby, než ke mně znovu začne v případě potřeby přicházet samovolně.
Zklidnit se i vyrovnat
Důvodů, proč se některým z nás vyhýbá pláč, může být mnoho, jak píše expertka na duševní zdraví Toketemu Ohwovoriole na webu Very Well Mind.
Zdravotní stavy jako syndrom suchého oka, léky, užívání látek, jako je alkohol nebo marihuana, jež mohou vést k vysušeným očím, sušší klimatické či povětrnostní podmínky, laserová operace očí i jiné zákroky, úzkosti či deprese mohou otupovat emoce, a tedy znemožňovat jejich běžné projevy.
Ale také trauma a posttraumatická stresová porucha mohou vést k disociaci či utlumování stresu či nepříjemných pocitů a k takovému potlačování emocí, že když jsme jimi přehlceni, naše tělo je může raději zcela „vypnout“ či utlumit. Stejně tak prožité násilí (pokud jsme byli zneužíváni či napadáni a pláč u druhé strany vzbouzel ještě větší míru agrese) či společenské předpoklady („kluci nebrečí“).
Pláč má ovšem nespočet benefitů. Jedná se o přirozenou reakci na stresové, bolavé či úzkostné situace a pomáhá nám ke zklidnění i vyrovnání.
Pláč ovšem podle expertky Ohwovoriole také:
- Pomáhá s bolestmi. Během pláče naše tělo produkuje endorfin a oxytocin, což jsou hormony, které pomáhají utišovat fyzickou bolest.
- Propojuje nás s ostatními. Schopnost plakat společně s dalšími lidmi může vést k silnějšímu vzájemnému spojení. Pokud toho nejsme schopni, můžeme pociťovat slabší propojení i méně empatie.
- Pomáhá nám komunikovat. Může být sdělením pro lidi kolem nás, že prožíváme negativní stav. Tato informace pak může pomoci zajistit emoční podporu.
- Čistí oči.
- Zlepšuje náladu. „Ačkoli to zní neintuitivně, pláč může někdy pomoci zlepšit náladu. Po dobrém pláči se můžete cítit uvolněnější a být lépe naladěni,“ píše Ohwovoriole.
„Došikanovat“ se k slzám
Pár dní předtím, než jsem se ocitla v situaci popisované na začátku textu, jsem četla text Benjamina Perryho pro web The Atlantic. Autor měl zkušenost s identickým problémem: jeho oči se nikdy neplnily slzami. Když vzpomínal na šikanu, které čelil jako dítě? Ne. Když se rozcházel se ženou, na níž mu záleželo? Nikoli. „Bylo pro mě normální klouzat po povrchu svých pocitů a neriskovat konfrontaci s jejich hloubkou,“ reflektuje v textu.
Rozhodl se proto vzít věci do vlastních rukou. Jednoho dne přišel domů odhodlaný brečet, ať to stojí, co to stojí. Do mysli začal přivolávat nespočet srdcervoucích scénářů. Nakonec jeden z nich zafungoval: „Jakmile jsem překonal jistou hranici, začal jsem nekontrolovatelně vzlykat. Roky otupělosti se rozpadly v kavalkádu slz. Dokázal jsem to: ‚Došikanoval‘ jsem sám sebe k pláči. A bylo to úžasné.“
Tuto praxi se rozhodl opakovat dennodenně – a nakonec, postupem času, se stala nepotřebnou. Jeho emocionální stav nalezl ztracenou rovnováhu a pláč od té doby doprovází jeho pocity, které si takový projev žádají.
Jeho kroky jsem se rozhodla následovat.
Já chci taky
Celé odpoledne po přečtení zprávy cítím probublávající emoce. Mám špatnou náladu a cítím, že se v mém těle hromadí úzkost i smutek, ale jako by tyto emoce nenacházely cestu ven. Cítím barikádu, která mi je znemožňuje skutečně prožít – k čemuž pláč výrazně dopomáhá. Ještě to odpoledne jsem si vytvořila bojový plán. Nejdříve si zacvičím, to mě vždy uvolní.
Když jsem odešla z posilovny, cítila jsem, že se ve mně něco děje. Zdálo se mi, že jsem na pomyslné hranici pláče. Slzy ale nikde. Byla už tma a mě čekala krátká procházka domů. Vím, co chybí – detonátor. Vzápětí pouštím nejsmutnější píseň, kterou na Spotify mám a do jejíž náruče se vydávám pouze v krajních situacích. The Moon od skupiny The Swell Season.
Již v prvních sekundách, kdy se úvodní tóny dotýkají mých ušních bubínků, propukám v pláč. Divoký a surový. Je mi jedno, jestli mě kolemjdoucí slyší nebo vidí. Cítím, jak se vybudované napětí za posledních pár hodin rozpouští ve slané vodě, která se mi řine z očí. Úspěch! Dorazím domů a cítím, jak vědomí existence mých spolubydlících proud slz zpomaluje. Ještě se ale vzdávat nehodlám.
Koupelna, svíčka, vana, Swell Season. Poddávám se teplému objetí vody a vybavuji si pocity, které mě zavalily při čtení zprávy. Přemýšlím, co informace znamená pro mě, pro zbytek mojí rodiny. Slzy se mi opět řinou do očí – s větší vervou než před půlhodinou na ulici. Podobně jako Perry se i já divím, jakých zvuků a pohybů je moje tělo schopné.
Když se dostatečně unavím a proud slz ustává, prostupuje mnou hřejivý pocit, který se mi mnoho let vyhýbal. Typ úlevy a uvolnění, které dokáže přivolat pouze pláč. Nic jiného.
Fungovalo to!
Následující dny, když jsem měla volný večer, jsem dělala to stejné. Po práci přišla domů, zalezla do koupelny a pod hřejivým proudem vody, za svitu svíčky a za srdcervoucích tónů vyvolávala myšlenky na cokoli, co mě činí smutnou. Síla některých představ se po jisté době ovšem opotřebovala. Jak dny ubíhaly, musela jsem v mysli delší dobu lovit, než se mi podařilo zachytit myšlenku či vzpomínku, jejíž váha mě přehoupla přes okraj, za kterým čeká vykoupení v podobě slzného nářku.
O pár týdnů později zjišťuji, že to fungovalo. Najednou brečím, když přijde smutná zpráva. Brečím, když pociťuji úzkost. Brečím, když mám PMS. Brečím, když ve filmu umírá milovaná postava. Brečím, když potřebuji. Aniž bych se musela snažit.
Nejsem si jistá, jestli je to trvalý stav. Jestli se mi podařilo finálně probourat zeď, která sloužila jako obrana před hlubokým smutkem a pocity zmaru, a projít na druhou stranu. Ale momentálně jsem mnohem blíže tomu, co ve svém textu Perry označuje za upřímný emocionální život.
Kdo a jak
Když jsem o svém experimentu vyprávěla svojí terapeutce, neopomněla mě varovat – i přesto, že svá traumata již druhým rokem na terapii zpracovávám, rozpomínám se na ně a potlačené či nepřiznané pocity za jejího doprovodu postupně připouštím a odžívám. Tato praxe se totiž zřejmě může vymknout kontrole, může otevřít dveře k traumatům, na které sami nemusíme stačit. Je tedy vhodné nepouštět se do podobných experimentů v momentě, kdy na takové pocity nejsme emocionálně připraveni a nemáme emoční kapacitu na to jim čelit (pokud je to tvůj případ, pobav se o tom nejdříve s adekvátním odbornictvem).
Jak navíc píše Ohwovoriole: „Neschopnost plakat nemusí být nutně problém. Někteří lidé si osvojili zdravé způsoby, jak prožívat a zpracovávat emoce smutku bez pláče.“ Pokud během smutečních stavů slzy nepřichází, neznamená to, že nemáš emoce nebo je neumíš zdravě vyjadřovat. Pokud tě ovšem absence pláče zlobí, je několik kroků, které můžeš vyzkoušet.
Ohwovoriole doporučuje nalézt bezpečné místo. Takové, kde je nám dobře, nic nás neruší a kde se nemusíme bát. Kde nás nikdo nesoudí a můžeme být se svými emocemi bez stigmatu či strachu.
Vhodným krokem může být právě i terapie. Odbornictvo nám pomůže nejen se zvědoměním našich pocitů, ale také pomůže s osvojením dovedností, které nám místo potlačování pomohou náš emoční svět tolerovat a snášet. Nápomocné také může být obrátit se na naše bližní. Někomu může pomoci vědomí, že na své trápení není sám.
Ze zvědavosti jsem otevřela i ChatGPT. „Nemohu brečet. Co mohu dělat, aby se to změnilo?“ ptám se. Jeho doporučení byla překvapivě užitečná. Vhodné je podle něj snažit se porozumět příčinám, které breku brání. Vyhledat pomoc. Zkusit svůj vnitřní svět přenést na papír, jinými slovy – zapsat ho do deníku. Zkusit mindfulness cvičení, jako je meditace. Konzumovat emočně nabitý obsah – připomínám svou zkušenost se smutnou hudbou. Podobný efekt mohou mít i smutné knihy či filmy. Vyjádřit své emoce kreativním způsobem. Hýbat se – protože pohyb rozvolňuje stres a napětí. A finální tip byl následující: „Mějte se sebou trpělivost. Změna emočních návyků vyžaduje čas. Buďte trpěliví a laskaví sami k sobě během celého procesu.“
O doporučení na „brečicí“ skladby jsem poprosila i na svém Instagramu. Tohle byly odpovědi.
Ty brečíš, já závidím
Vánoce. Sedím s kamarádkou v restauraci a vyměňujeme si dárky. Po chvíli jí vyprávím o článku, na kterém zrovna pracuji a který jsem se rozhodla zakončila tím, jak mi vztah s ní pomohl více přijmout sama sebe. Dojetím začíná brečet a říká: „Ježiš, to je ten nejlepší vánoční dárek, jaký jsi mi mohla dát.“
V průběhu večeře i následné procházky ji vzpomínka na text rozbrečela ještě několikrát. Nemohla jsem se ubránit závisti. Jak moc člověk musí být propojen se svými pocity, aby byl schopen obrečet takovou situaci, navíc bez ohledu na prostředí kolem něj (restaurace a veřejnost)?
Kdo by tehdy tušil, že budu o dva měsíce později procházet parkem a neplánovaně oplakávat situaci, která mě rozesmutnila jen pár vteřin předtím – aniž bych se musela snažit.
