Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Feminismus v Hollywoodu a misogynie u obrazovek. Skutečně mají ženy ve filmovém odvětví rovnocenné podmínky? A jak internet předem odsuzuje ženskou tvorbu?
„Dario, jsme moc dlouhý, prosím, přestaňte.“
Existuje ve filmech a seriálech propast mezi tím, jak je vnímaná mužská a ženská tvorba, potažmo muži a ženy obecně? Opravdu už feminismus „není potřeba“, jak se můžete dočíst ve stovkách komentářů na internetu, protože „rovnocennost“ přece dávno máme?
Tohle všechno jsou složité a komplexní otázky, které by si zasloužily vlastní studie a analýzy, my se pro začátek pokusili vytyčit několik základních problémů a ukázek toho, jak to objektivně ženy ve filmové branži nemají oproti mužům snadné. Aby si, až se zase příště bude někdo zlobit, že si režisérka jednoho z nejlepších filmů tuzemské tvorby za poslední roky dovolila o minutku protáhnout svoji děkovnou řeč, dotyčný uvědomil, že takových příležitostí opravdu ženy tolik nemají, a když už se jim naskytnou, měli bychom všichni raději mlčet a poslouchat.
Silné ženské hrdinky
Začít můžeme rovnou tím, jak se vlastně o ženských postavách ve filmech smýšlí. Naštěstí jsou doby, kdy každá žena potřebovala být zachráněna, případně sloužila jenom jako objekt sexuální touhy, dávno pryč. Díky postavám jako Hermiona, Furiosa, Éowyn, Lagertha, Arya, Samantha Carter, Claire Underwood a nespočtu dalších, jež v posledních dekádách vstoupily do širšího povědomí, už i ten poslední jeskynní muž ví, že ženy mohou být stejně tak – ne-li častěji – mnohem inteligentnější a schopnější než muži.
Ženy jsou takové samozřejmě odjakživa, ale je hezké, že to v posledních dekádách vidíme už i na obrazovkách. Nicméně když se zároveň podíváte na tento výběr, všimnete si, že málokterá z nich v příběhu hrála hlavní roli.
Hermiona. Zdroj: Warner Bros.
Ne snad že by filmy se ženou v hlavní roli neexistovaly, takové popravdě vznikaly mnohem dřív, než se Hollywood vůbec otázkami reprezentace a inkluzivity začal hlouběji zabývat. Jak ale například odhalila studie z roku 2016, ženy v témže roce řekly v těch největších filmech jen 27 procent slov. V tom roce šly přitom do kin Rogue One: Star Wars Story, Wonder Woman, Sebevražedný oddíl, Zootropolis: Město zvířat nebo Hledá se Dory. Tedy snímky se silnými ženskými hrdinkami. Proč tedy tak málo dialogu? Může za to bod číslo dvě.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Proč je méně ženských tvůrkyň a proč nedostávají tolik příležitostí.
Jakým způsobem se Hollywood staví k režisérkám.
V čem se pletou kritici ženských remaků.
Jak vypadá hollywoodská verze tzv. růžové daně.
Jak se misogynie podepisuje na příležitostech na vyprávění ženských příběhů.
Jestli měla Barbie vyhrát Oscara za nejlepší film a Margot Robbie s Gretou Gerwig obdržet minimálně nominace.
O tom, kolik prostoru dostanou ženské postavy v jednotlivých filmech, rozhodují většinou jejich tvůrci a tvůrkyně. Nemělo by tedy být překvapením, že většina dialogů vychází z úst mužů, když většina tvůrců jsou právě muži, tedy režiséři a scenáristé. Když si na ČSFD otevřete žebříček nejpopulárnějších filmů, v první stovce najdete jen dvě režisérky. Lana a Lilly Wachowské mají na kontě přelomový Matrix a Atlas mraků, v době uvedení prvního Matrixu do kin však obě sestry byly stále muži. Díky jejich tranzici pak uznávaná akční trilogie dostala zcela nové rozměry, to by ale zase bylo na jinou debatu.
Sofia Coppola (Ztraceno v překladu), Věra Chytilová (Dědictví aneb Kurvahošigutntag), Kátia Lund (Město bohů), Catherine Hardwicke (Stmívání), Sharon Maguire (Deník Bridget Jonesové) a Vicky Jenson (Shrek) pak zachraňují alespoň druhou stovku, stále je to však jen kapka v moři oproti zástupu mužských tvůrců, a navíc zde chybí řada velkých jmen jako Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude) nebo Greta Gerwig (Malé ženy), které točí objektivně skvělé a uznávané filmy. I zde sice vidíme v průběhu let progres, kterak se čím dál více ženských tvůrkyň dostává k větším a lepším projektům, bohužel tady ale narážíme na další problém.
Je tím často buď strach a neochota producentů najmout ženy do důležitých pozic (vysvětlíme si v další části), nebo averze ze strany diváků, jakmile se dozvědí, že si za kameru má stoupnout žena. Proč to lidem proboha vadí? Přesně proto, že nemají dostatek zkušeností se ženskými režisérkami u velkých projektů, a jelikož je to pro ně tím pádem „něco nového“, přirozeně z toho mají strach / je jim to proti chuti. Navíc se s tím ještě míchají dohromady zkreslené představy o tom, jaké filmy ženy chtějí točit, což nás přivádí k dalšímu bodu.
Nerovné podmínky
Zde už se trochu dostáváme k jádru celého problému. Filmovému odvětví (jako každému jinému) od jeho zrodu dominovali muži, což bylo dáno tehdejším nastavením společnosti. Je tak pochopitelné, že se muži stali základní volbou při výběru na pozici režiséra, scenáristy, producenta atd., zejména když se v této branži často operuje s desítkami milionů dolarů a každá investice je i risk. Studia holt chtějí jistoty a něco nebo někoho „známého“.
Problém je, že zatímco muži točí každý rok většinu mizerných filmů, jsou to zejména ženy, které pak za „špatnou“ práci pokaždé slíznou nejhlasitější kritiku. Nemluvě o tom, co si takové režisérky (nebo jiné ženy v branži) vyslechnou na denní bázi od nadřízených či kolegů. Ostatně přesně o tom vznikl i blog Shit People Say To Women Directors & Other Women In Film.
Zdroj: Warner Bros. Pictures
Ačkoliv jsou muži standardní volbou, nejsou obviňováni z průměrnosti, zatímco ženy ano – ženské režisérky jsou považovány za rizikové kvůli nedostatku zkušeností (zapříčiněnému nedostatkem příležitostí), takže se od nich očekává, že když už dostanou šanci, budou schopny zázraků. Protože jestli ne, je všechen neúspěch vnímán jako jejich vina. Jedná se o začarovaný kruh. Jak jsme ale mohli například vidět na loňské Barbie, když ženy dostanou příležitost, může se z toho stejně tak snadno stát miliardový hit, protože diváci rovněž získají něco nového. Novou perspektivu. Nový hlas.
Nesprávně mířená kritika
No a teď k těm divákům. Často je totiž kritika ženských tvůrkyň až podivuhodně zesílená názory internetových trollů, kteří snad mají misogynii zakódovanou někde v krvi. Opět se to nejspíš váže k rozsáhlejším společenským debatám a velkou roli zde hrají všelijaké kulturní války vedené většinou ve jménu politiky. Stačí se podívat, jak internet reaguje na pouhé oznámení, že vzniká film se ženským obsazením, případně natáčený režisérkou.
Vezměte si například snímek Krotitelé duchů z roku 2016. Remake zbožňované kultovní série vstoupil do povědomí jenom proto, že jej tvůrci oznámili se ženským obsazením. A jistě, výsledné kvality rozhodně neodpovídaly původnímu snímku z roku 1984, jenomže internet měl jasno o kvalitách filmu dávno předtím, než vůbec vstoupil do kin. A opět to následně schytávaly samotné herečky, které přitom na výsledné kvalitě měly ten nejmenší podíl.
Přitom pravým důvodem neúspěchu je fakt, že studia chtějí vydělávat peníze, proto se chytají všech populárních trendů, a jedním z nich tehdy bylo a stále díkybohu je, že se do popředí dostávají pro změnu více ženy. Jenomže místo aby studia přišla s opravdu skvělým příběhem, který se ženskými hrdinkami a ženskými tématy bude od začátku pracovat, chtějí mít všechno rychle a levně, a tak raději sáhnou po remaku klasiky, kam na sílu naroubují něco, co se jim zdá populární. Místo bojkotu Sony nebo režiséra Paula Feiga za remake Krotitelů si však internet vzal do hledáčku Melissu McCarthy a Leslie Jones.
Hollywoodská růžová daň
Slyšeli jste někdy o tzv. „pink tax“? Růžová daň je něco, co se vztahuje na ženy jenom proto, že jsou ženy. Jedná se o cenovou přirážku ke stejným produktům, které ale z nějakého důvodu stojí ženy víc než muže. Pokud bychom to převedli na filmové odvětví a udělali z toho lehkou metaforu, ženy v současnosti platí daň za to, že se o nich točí více filmů od více ženských tvůrkyň, a to proto, že studia na takové projekty věnují méně prostředků a nezajímá je tolik výsledná kvalita. Většinou vznikají, nebo doposud alespoň vznikaly, aby naplnily jakési kvóty, a to je špatně.
Bohužel pak takové filmy zkreslují diváckou představu o tom, co jsou vlastně filmy o ženském empowermentu, stěžují si na woke kulturu, nadávají na feminismus a bojkotují věci, které přitom s reálnou problematikou toho, jak se filmy točí a co všechno ovlivňuje jejich výslednou kvalitu, nemají nic společného.
A zatímco stížnosti na to, jak Disney samo sebe ničí silnými ženskými hrdinkami, mohou být otravné – ale vzhledem k tomu, že to vlastně slavné studio opravdu všechno dělá jenom pro peníze, tudíž většinou špatně, tak i celkem namístě –, některé bojkoty jsou daleko horší a dávno za hranicí toho, co bychom jako společnost měli tolerovat.
Když byla britská herečka Jodie Whittaker oznámená do hlavní role seriálu Doctor Who, někteří muži se mohli doslova zbláznit z představy, že fiktivní postavu z vesmíru, která se jednou za pár let transformuje v úplně nového člověka, bude najednou hrát žena. To samé platilo pro Daisy Ridley v roli Rey ve filmových Star Wars. Naposledy jsme to pak pocítili po premiéře nové řady Temného případu, v níž si tentokrát hlavní postavy zahrály Kali Reis a Jodie Foster. Zase to byl problém, zase se opakovaly ty stejné debaty a zase docházelo na ty stejné urážky.
Zdá se totiž, že nemalé množství zejména mužské populace je přesvědčeno, že muži jsou zkrátka a dobře „lepší“ než ženy a že ženy nemají v „jejich“ oblíbených sériích co pohledávat. To je skutečná misogynie, která bohužel přispívá k tomu, že se pak studia až na výjimky bojí riskovat a vsázet více na ženské příběhy a ženské hrdinky, což na oplátku vede k méně příležitostem pro scenáristky, režisérky a herečky.
Barbie, Oscaři a přerušení Darii
No a to nás kolečkem vrací k tomu, proč je důležité o těchto věcech mluvit. Stejně jako například rasismus i misogynie a nerovně nastavené podmínky pro ženské tvůrkyně (ani jsme nezmínili výši platů, což je samozřejmě také problém, který se jen velmi pomalu začíná v posledních letech řešit) reálně škodí celému odvětví. Důsledkem toho pak vznikají kauzy jako nenominace Grety Gerwig za nejlepší režii a stejně tak Margot Robbie za nejlepší výkon v hlavní ženské roli, kdy je ovšem těžké určit, jestli to bylo dáno tím, že je Hollywood proti ženám, nebo tím, že jsme zkrátka v daném roce viděli lepší herecké výkony a sledovali práci lepších režisérů a režisérek. V tomhle případě to bude spíš ta druhá možnost, protože francouzská režisérka Justine Triet si za svoje drama Anatomie pádu oscarovou nominaci na nejlepší režii vysloužila a letošní herecké kategorie byly, ostatně jako vždy, extrémně nabité.
A ne, navzdory svým kvalitám Barbie opravdu nebyla lepším filmem než oscarový Oppenheimer, přesto se do popkultury zapíše jako větší a významnější milník. Jedná se totiž o film, který studiovým hlavounům jasně vzkázal, čeho jsou ženy schopné, když dostanou příběh a prostředky určené přesně pro ně a film nevzniká jen jako úlitba nějakým trendům.
Electra. Zdroj: Pragueshorts
Když to na závěr vrátíme k nám, stejně tak doufáme, že režisérka Daria Kashcheeva – jejíž předchozí krátkometrážní snímek Dcera taktéž vyhrál Oscara a jejíž Electra, po právu oceněná na Českých lvech, byla naprosto strhující a komplexní sondou do života jedné ženy – dostane v budoucnu mnohem větší příležitost k tomu natočit tentokrát klidně už celovečerní film, kterým by mohla oslovit ještě více lidí. A že až si příště půjde pro svoji cenu, jako jedna z mála žen, kterým se podařilo prorazit v branži, jež odjakživa byla a stále do značné míry je nastavena proti nim, nenapadne proboha nějakého muže, aby ji uprostřed přerušil podobným okřiknutím.
