Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
„K tomu, aby se mohl provést pohřeb, pitva a podobně, je třeba převézt zesnulého z místa, kde zemřel. Na to jsme tady my. Zavolá nám buď rodina, nebo policie,“ vysvětluje Radoslav Pekar. Pohybuje se tak častěji mezi mrtvými než mezi živými.
Po smrti člověka jeho tělo musí někdo obhlédnout, přemístit, zjistit příčinu smrti a připravit na pohřeb. Není to snadná práce a ani ji nevyhledává každý. My jsme si povídali s člověkem, který se práci se zesnulými věnuje už téměř 31 let.
„Já jsem si zvykl, protože jsem si na patologii prošel už všeličím, ale pro člověka, který si toho tolik nezažil, je to velmi nepříjemná situace. Uvnitř bytu zemřel pán na toaletě, měl 160 kilo. Pro nás to bylo nesmírně obtížné, protože jeho tělo bylo ve značném stadiu rozkladu a nemohli jsme ho z místa dostat. Nejhorší na tom je, že když je člověk již v takovém stadiu rozkladu, nemůžete ho uchopit ani za končetinu. Měkké tkáně se totiž už oddělují a ruku můžete snadno utrhnout,“ vysvětluje Radoslav.
I když smrt k životu patří, podle Radoslava je normální, že je běžnému člověku kontakt s mrtvolou nepříjemný: „Od přírody je nám dáno, že se lidské mrtvoly straníme. Nechceme se jí dotknout a také se nám příčí nepříjemný mrtvolný zápach, který vzniká přirozeným rozkladem.“ Radoslav proto svou práci slabým povahám nedoporučuje.
Při pohledu na osmačtyřicetiletého, věčně se usmívajícího a vtipného pohodáře by málokoho napadlo, čím se živí. „Nejprve jsem dělal asistenta na soudních i zdravotních pitvách, pak jsem brigádničil v pohřebních službách, převážel jsem zesnulé, kopal jsem hroby a později jsem zesnulé začal i esteticky upravovat.“ Jako první Slovák si před dvěma lety otevřel balzamovnu a momentálně vlastní i pohřební službu.
V rozhovoru pro Refresher vyprávěl, jak se k této práci dostal, proč se rozhodl pracovat právě se zesnulými, vysvětlil, jak fungují převozy, zda se bojí smrti, a prozradil, jaké různé situace v práci zažívá.
Jak ses k této práci dostal?Čirou náhodou. V životě by mě nenapadlo, že budu dělat právě tuto práci. Původně jsem chtěl být aranžér nebo zahradník. Za komunismu mi ale otec nechtěl dovolit pracovat v tomto odvětví, proto jsem šel na strojárnu. V sedmnácti jsem měl jít na vojnu, ale ze zdravotních důvodů jsem dělal jen civilní službu. Nabídli mi místo v nemocnici na patologii. Nebyl jsem z toho nadšený, ale zlákali mě na to, že kdybych dělal v nemocnici sanitáře, musel bych pracovat na směny o víkendech i svátcích. Na patologii fungovala jen jedna směna a byl tam klid. Přijal jsem to a nakonec jsem tam zůstal. Vyhovovalo mi to.
A co ta další povolání spojená se zesnulými?Ta šla ruku v ruce. Na patologii jsem si nevydělával tak, jak jsem chtěl, takže jsem si udělal vysokou školu a nespočet kurzů. Přivydělávat jsem si chodíval do pohřebních služeb, upravoval jsem zesnulé, oblékal jsem je. Později jsem chodíval i na převozy zesnulých. Následně se mi naskytla možnost otevřít si vlastní pohřební službu, které jsem se chopil. K balzamování jsem se dostal tak, že jsem se snažil zdokonalovat v úpravě zesnulých. S pudrem nezakryjete úplně všechno a přemýšlel jsem, jak to dělat tak, aby zesnulý ani nevypadal jako mrtvý. Balzamování je něco mnohem efektivnějšího a zesnulý po tom opravdu vypadá, jako kdyby jen spal. Nemáte pak trauma z toho, když ho uvidíte v rakvi, a mohou se na něj podívat i děti, dokonce na něj i sáhnout.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Radoslav už toho zažil hodně. Na které zážitky nezapomene?
Kdy i policisté zvracejí.
V čem je problematická práce s oběťmi dopravních nehod.
Jednorázové overaly, masky a naprosto sterilní prostředí. Jak vypadají místa, kde se balzamují mrtví?
Jak v praxi vypadá převážení zesnulého?K tomu, aby se mohl provést pohřeb, pitva a podobně, je třeba převézt zesnulého z místa, kde zemřel. Na to jsme tady my. Zavolá nám buď rodina, nebo policie. Musíme počkat na koronera (lékař, který dělá obhlídku zesnulého na místě úmrtí, pozn. red.), který určí, kam zesnulého odvezeme. Následně jej uložíme do patologického vaku, přeneseme na nosítkách a následně odvezeme na určené místo.
Stalo se ti během převozu něco, na co jen tak nezapomeneš?To se stává zejména tehdy, když najdeme někoho v létě po dvou nebo třech týdnech. Když v takovém případě přijedeme na místo úmrtí, většinou venku někteří policisté dokonce zvracejí. Já jsem si zvykl, protože jsem si na patologii prošel už všeličím, ale pro člověka, který na to není zvyklý, je to velmi nepříjemná situace. Uvnitř bytu zemřel pán na záchodě, měl 160 kilo. Pro nás to bylo nesmírně obtížné, protože byl už ve stadiu rozkladu a nemohli jsme ho odtud dostat. Nejhorší na tom je, že když je člověk již v takovém stadiu rozkladu, nemůžete jej chytit ani za končetinu. Měkké tkáně se totiž už oddělují a ruku můžete snadno utrhnout. Představte si, že máte kousek shnilého masa pár dní v pokoji, toto bylo 160 kilo. Na zesnulém se už v tom stadiu nachází množství hmyzu a někteří nás opravdu obdivují, že něco takového zvládáme dělat. Ale někdo to přece dělat musí, a kdyby nebylo nás, tak by byl svět plný mrtvol. Lidé naše povolání považují za nečisté, ale neuvědomují si, že bez nás by se neobešli.
Dělal jsi i pitvy. Mohl bys nám to trochu popsat?
Když děláte soudní pitvy, znamená to všelijaké vraždy, dopravní nehody či sebevraždy. Na zesnulém se může nacházet různý hmyz, všechny možné barvy, ale nejhůře se zvyká na ten rozkladový zápach. My jsme na patologii používali vietnamské mastičky, ale ani to někdy nepomůže. Mnohokrát mi bylo na zvracení, ale když tu práci děláte, po nějaké době si naprosto zvyknete a pak už je vám to jedno. Stalo se mi, že když jsem na zdravotnické přednášce ukazoval fotky zesnulých lékařům, i tam se některým udělalo nevolno. Mnohdy se však snažím situaci i odlehčit a brát to s nadhledem, takže hodně vtipkuji. Například když je policistům špatně, přijdu za nimi a řeknu jim, že to je nová forma aromaterapie, ale ani mně to samozřejmě není příjemné. Mé ženě dokonce před nějakým časem přišla zpráva, že toto povolání dělají sérioví vrazi a za toto povolání se jen schovávají.
Pokud je ti to nepříjemné, proč prostě nezměníš povolání?
Já jsem si na tu práci zvykl, vyhovuje mi. Mám klid, dělám většinou po nocích. Pustím si Vivaldiho a upravuji zesnulého. Vím, že někteří tuto práci zanedbávají a zesnulí na pohřbech vůbec nevypadají dobře. Chci, aby měli pozůstalí možnost rozloučit se se zesnulým s příjemným pocitem, a ne aby měli noční můry ještě deset let po pohřbu.
Jak vnímají tvou práci tvoji blízcí?
Moje žena jezdila kamionem a poté pracovala jako kontrolorka, nyní pracuje se mnou v pohřebnictví. Dělá i balzamování a upravuje zesnulé, ale její primární prací je administrativa. Začátky pro ni ale nebyly lehké, někdy si i poplakala, protože to na ni byl velký emocionální nápor, ale teď už je moje pravá ruka. Blízkým moje práce připadá naprosto běžná, neptají se mě na detaily, někteří rodinní příslušníci mi dokonce pomáhají, když potřebuji. Už si prostě zvykli. Dokonce jsem chtěl, aby i mé děti pracovaly v pohřebnictví, ale touto cestou se ani jeden z nich nevydal. Moje sestra nyní pracuje na patologii, kde jsem dříve pracoval já. Jsme taková netradiční rodina.
Co je pro tebe v práci nejtěžší?Paradoxně je nejtěžší komunikace s pozůstalými. Někdy jsou agresivní, křičí na vás a musíte zařídit milion věcí. Mě to strašně ničí a odebírá mi to energii. Vím, že to mají obtížné vzhledem k situaci, ve které se ocitli, ale já jsem poté vážně na pokraji vyhoření. Mně by vyhovovalo, kdybych dělal jen ve své balzamovně.
Člověk by si myslel, že řekneš například něco spojeného s pitvou.I odtud se najde něco, co nemám rád. Velké nervy mám, když mi přivezou zesnulého po nějaké těžké dopravní nehodě a je celý potrhaný na kusy. Já ho musím celého pozašívat, jeho cévní systém se už ani nedá rozeznat a já to musím všechno šít. Někdy mi to trvá i 12 hodin, během kterých se nemůžu napít, najíst nebo jít na toaletu, protože bych si musel sundat celý ochranný oděv.
Jak se chráníš při kontaktu se zesnulým?
Celé prostory vypadají jako pitevna. Vše je neporézní, snadno omyvatelné. Hygienický plán se musí rázně dodržovat a chemikálie na čištění se musí také měnit, aby se bakterie nestaly rezistentními. Je to všechno nanejvýš sterilní. Používáme jednorázové overaly, podobné jako za covidu. Kdysi jsme měli gumové zástěry, roušky a čepice a vypadalo to jako z hororu. Toto vše je pro naši ochranu, neboť člověk pracuje zejména s krví a různými bakteriemi. My balzamovači máme i masky, kde jsou speciální filtry, které zachycují mikroby a karcinogenní látky formaldehydů, ale nosit je není úplně příjemné, protože se rychle zamlžují.
Jak dlouho ti trvalo zvyknout si na svoji práci?
Od začátku jsem s tím neměl žádný problém. Trošku náročnější bylo zvyknout si na soudní pitvy, protože mnohdy už ani ten zesnulý nevypadal jako člověk. Mám rád čistotu a tohle je pro mě dost náročné. Mnohdy se nachází na zesnulém množství hmyzu. Velmi obdivuji soudní lékaře, kteří dělají jen takové pitvy. Když jedete na soudní pitvu, ten zápach je cítit na velkou vzdálenost.
Už se u tebe nějaký zesnulý probudil?
Nevzbudil, ale může se to stát, kdyby měl jen klinickou smrt. Stalo se mi však, že když jsem oblékal zesnulého, tak jsem si jeho ruku podepřel o kliku na dveřích, a když jsem s ním pohnul, dal mi facku. (smích)
Stalo se nám i to, že když jsem chodil z pohřební služby na převozy, tak jsme přijeli do domova pro seniory pro jednu zesnulou. Přišla pro nás sestřička, zavedla nás do pokoje a ukázala nám lůžko, na kterém zesnulá ležela. Problém v těchto domovech je, že někteří senioři se vůbec nehýbou a jen leží, takže vy mnohdy nevíte, kdo jen spí a kdo je mrtvý. Zesnulou jsme si tedy dali na nosítka, následně jsme ji chtěli uložit do patologického vaku a najednou jsem si všiml, že otevřela oči. Řekl jsem to kolegovi a nechtěl mi věřit, vtom vyrazila dveře sestřička a omluvila se, že si spletla pokoj a zesnulá je v jiném. Tato seniorka byla živá a nic nám neřekla, protože si asi myslela, že ji bereme na toaletu.
V jakém nejhorším stavu jste našli lidské tělo?
Když se tělo našlo až za dva nebo tři týdny po smrti v nějakém uzavřeném prostoru. Nepříjemné je ještě to, když někoho přejede vlak. Ten má totiž brzdnou dráhu až tři kilometry a my třeba celou noc hledáme na kolejích pozůstatky. Lidé zatím čekají ve vlaku, než si uděláme svoji práci. Stalo se nám také to, že paní skočila na dálnici pod kamion. Scénář byl podobný jako na těch kolejích.
Stalo se ti, že jsi musel dělat pitvu i svému blízkému?
Stalo se mi to, a ne jednou. Mně to nevadí, ale paradoxně mám problém s pohřby, neboť tam už jsou emoce. Když zemřel můj strýc, se kterým jsem měl opravdu blízký vztah, dávali mi v práci dva týdny dovolenou, jen abych nedostal jeho tělo. Já to sice v pohodě zvládám, ale kdybych šel na pohřeb a viděl všechny plakat, asi bych se zhroutil. Nemám rád smutek.
Dokážeš se na Slovensku svou prací plnohodnotně uživit?
Ano, ale jedině jako pohřební služba. Čistě balzamováním se uživit nedá, a proto to tady nikdo kromě mě nedělá. Zároveň je i obtížné tu školu vystudovat, protože je třeba mít znalosti z medicíny a plat není vysoký. Na Slovensku stojí jedna balzamace kolem 380 až 1200 eur (zhruba 9 500 až 30 000 korun, pozn. red.). Převozy stojí od 680 do 800 eur (17 000 až 20 000 korun). Věnuji se také rekonstrukci obličejových částí a cena je individuální podle náročnosti.
Bojíš se smrti?
Smrti ani ne, akorát bych byl rozzlobený, kdybych zemřel teď, protože toho mám ještě mnoho, co bych chtěl zažít. Bojím se spíše způsobu smrti, protože jako zdravotník vidím, jak se někteří lidé před smrtí trápí. Mívám však noční můry a tehdy často situaci odlehčím a mrtvým říkám, ať mě nechají, alespoň když spím. (smích)
Jaký na ni tedy máš názor?
Já vždy odpovím, že nevím. Protože jsem ani tak nebyl vychováván, můj táta je materialista a matka je katolička. Myslím si ale, že něco jako reinkarnace může existovat, ale nejsme to úplně my. Mám tolik práce, že se ani nestíhám nad tím více pozastavovat. S každým zesnulým se však snažím zacházet slušně a eticky, i když si někdy zavtipkuju. Bez toho se tato práce asi ani nedá dělat, protože bych to psychicky nezvládl. Beru to tak, že život je jedinečný a jsou určité energie, které lze i dokázat.
Máš na ruce červenou šňůrku. Jsi pověrčivý?
Nejsem. To mi dala kamarádova žena, protože když se s ní setkám, pořád mi říká, že mě určitě někdo proklel. Já na takové věci nevěřím. Kdybych věřil, asi bych tuto práci nedělal.
Mají pozůstalí i nějaké speciální požadavky při úpravě zesnulého?
Ano, například barvu laku na nehty, barvu rtěnky atp. Stalo se mi, že mě dcera zesnulé požádala, aby měla její matka na pohřbu trvalou, jakou vždy nosívala. Já jsem souhlasil, ale když jsem se šel na zesnulou podívat, neměla žádné vlasy. Tehdy jsem byl opravdu rozzlobený, protože nerad nedodržuji sliby. Musel jsem proto jít koupit paruku a dceři jsem to neřekl. Ona ji totiž pět let neviděla, a proto ani netušila, že její máma už nemá vlasy. My máme i šampony pro mrtvé a opravdu jim umím udělat jakýkoliv účes od stvoření světa.
Jak to všechno psychicky zvládáš?
Psychicky to není problém. Spíše je to opravdu fyzicky náročné. Jsem mnohdy unavený a nemůžu si ani naplánovat dovolenou, protože mi leckdy přes den někdo zavolá, že mi veze zesnulého, a když odmítnu, přijdu o peníze. Párkrát jsem například musel odejít od štědrovečerní večeře.
Co ti pomáhá k odlehčení obtížných situací?
Pomáhá mi to, že si hledám opravdu inteligentní kolegy, kteří rozumějí tomu, co děláme, a zavtipkujeme si. Kdybychom si občas nedělali legraci, tak by to byla opravdu jen práce plná pochmurnosti.
Komu tuto práci rozhodně nedoporučuješ?
Měli jsme zájemce, kteří se po pár týdnech rozplakali a řekli, že to nezvládají. Na tuto práci je třeba mít opravdu silný žaludek a nejlepší by bylo, kdyby byl člověk i fyzicky zdatný, neboť manipulace s pozůstalým není vůbec jednoduchá. Takže tuto práci určitě nedoporučuji člověku, který má labilní psychiku, a hlavně nemůže být fyzicky slabý.
Řekni nám na závěr nějakou vtipnou příhodu, ať to trošku odlehčíme.
Toto se stalo před několika lety, kdy jsme ještě používali převozní rakev, se kterou se nedalo manipulovat na úzkém schodišti. Nechali jsme ji proto u vchodu na zemi. Vzali jsme po schodech zesnulého v patologickém vaku, ale najednou jedna paní začala křičet a ptala se, zda bereme dva zesnulé. My jsme nechápali, co to říká, a pak jsme se podívali do rakve, kterou jsme nechali před vchodem. Lehl si do ní nějaký opilý štamgast, a když jsme na něj zakřičeli, lekl se a utekl. Ta paní, která si ho všimla, málem dostala infarkt z toho, že nám ožila mrtvola, a my se tomu dodnes smějeme. Můj život je hotová tragikomedie.