Radoslav pracuje s mrtvými: Představte si, že máte kousek shnilého masa pár dní v pokoji. Toto bylo 160 kilo

Po smrti člověka jeho tělo musí někdo obhlédnout, přemístit, zjistit příčinu smrti a připravit na pohřeb. Není to snadná práce a ani ji nevyhledává každý. My jsme si povídali s člověkem, který se práci se zesnulými věnuje už téměř 31 let.

„Já jsem si zvykl, protože jsem si na patologii prošel už všeličím, ale pro člověka, který si toho tolik nezažil, je to velmi nepříjemná situace. Uvnitř bytu zemřel pán na toaletě, měl 160 kilo. Pro nás to bylo nesmírně obtížné, protože jeho tělo bylo ve značném stadiu rozkladu a nemohli jsme ho z místa dostat. Nejhorší na tom je, že když je člověk již v takovém stadiu rozkladu, nemůžete ho uchopit ani za končetinu. Měkké tkáně se totiž už oddělují a ruku můžete snadno utrhnout,“ vysvětluje Radoslav.

I když smrt k životu patří, podle Radoslava je normální, že je běžnému člověku kontakt s mrtvolou nepříjemný: „Od přírody je nám dáno, že se lidské mrtvoly straníme. Nechceme se jí dotknout a také se nám příčí nepříjemný mrtvolný zápach, který vzniká přirozeným rozkladem.“ Radoslav proto svou práci slabým povahám nedoporučuje.

Při pohledu na osmačtyřicetiletého, věčně se usmívajícího a vtipného pohodáře by málokoho napadlo, čím se živí. „Nejprve jsem dělal asistenta na soudních i zdravotních pitvách, pak jsem brigádničil v pohřebních službách, převážel jsem zesnulé, kopal jsem hroby a později jsem zesnulé začal i esteticky upravovat.“ Jako první Slovák si před dvěma lety otevřel balzamovnu a momentálně vlastní i pohřební službu.

Doporučeno

Bianca Cristovao: „Dělám vtipy na hraně. Mluvím i o sexu a o tom, jaké to je být Češka. Brácha je nejlepší kritik“ 27. srpna 2024 v 16:00

V rozhovoru pro Refresher vyprávěl, jak se k této práci dostal, proč se rozhodl pracovat právě se zesnulými, vysvětlil, jak fungují převozy, zda se bojí smrti, a prozradil, jaké různé situace v práci zažívá.

Jak ses k této práci dostal?Čirou náhodou. V životě by mě nenapadlo, že budu dělat právě tuto práci. Původně jsem chtěl být aranžér nebo zahradník. Za komunismu mi ale otec nechtěl dovolit pracovat v tomto odvětví, proto jsem šel na strojárnu. V sedmnácti jsem měl jít na vojnu, ale ze zdravotních důvodů jsem dělal jen civilní službu. Nabídli mi místo v nemocnici na patologii. Nebyl jsem z toho nadšený, ale zlákali mě na to, že kdybych dělal v nemocnici sanitáře, musel bych pracovat na směny o víkendech i svátcích. Na patologii fungovala jen jedna směna a byl tam klid. Přijal jsem to a nakonec jsem tam zůstal. Vyhovovalo mi to.

A co ta další povolání spojená se zesnulými?Ta šla ruku v ruce. Na patologii jsem si nevydělával tak, jak jsem chtěl, takže jsem si udělal vysokou školu a nespočet kurzů. Přivydělávat jsem si chodíval do pohřebních služeb, upravoval jsem zesnulé, oblékal jsem je. Později jsem chodíval i na převozy zesnulých. Následně se mi naskytla možnost otevřít si vlastní pohřební službu, které jsem se chopil. K balzamování jsem se dostal tak, že jsem se snažil zdokonalovat v úpravě zesnulých. S pudrem nezakryjete úplně všechno a přemýšlel jsem, jak to dělat tak, aby zesnulý ani nevypadal jako mrtvý. Balzamování je něco mnohem efektivnějšího a zesnulý po tom opravdu vypadá, jako kdyby jen spal. Nemáte pak trauma z toho, když ho uvidíte v rakvi, a mohou se na něj podívat i děti, dokonce na něj i sáhnout.