Oleg Vojtíšek se svou službou nazvanou Pohřební průvodci pomáhá pozůstalým vyrovnat se se smrtí blízké osoby a s uspořádáním posledního rozloučení, které může mít mnoho netradičních forem. O tom a mnohém dalším jsme si popovídali v obsáhlém rozhovoru.
Co se stane s tvým tělem, až zemřeš? A jak dokáže pohřební průvodce pomoct tvým blízkým, které za sebou zanecháš? Pohřební průvodci se starají o to, aby poslední rozloučení se zesnulým bylo hezké, osobní, a hlavně pozůstalým pomohlo s tím, aby se se smrtí vyrovnali.
„Mám radost pokaždé, když se rodiny snaží vymýšlet nové věci. Nejenže to často stmelí rodinu, ale pomůže jim to se s tou smrtí smířit,“ vysvětluje Oleg.
Poslední rozloučení přitom může vypadat i tak, jak by tě asi nenapadlo – vypuštění balónu s lidským prachem do oblak, vzpomínání na zesnulého ve vile s terasou, pouštění lodiček, nebo dokonce vyslání rakety, která popel rozpráší na přesně určeném místě. Jak se to dělá, se dozvíš v rozhovoru.
Bojíte se smrti?Smrti se bojí asi každý. Kdo říká, že ne, tak ji jen vytěsňuje. Nikdo z nás neví, co bude. Na smrt se ale dá připravit, smířit se s ní, se sebou, s lidmi kolem.
Kdy jste přišel se smrtí poprvé do styku? Promluvili si o ní s vámi rodiče, když jste byl dítě?
Vlastně mám docela dobrou zkušenost. Viděl jsem umírat dědečka. Ležel v bývalém dětském pokoji a lidé se s ním chodili loučit. Bylo mi asi šest let, ale uvědomil jsem si, že to je normální věc. Dnes se smrt snažíme před dětmi skrývat, a to je špatně. Způsobíme jim akorát trauma.
Změnila se v Česku podoba pohřbů za poslední dekády? Já osobně mám pocit, že jsou většinou všechny podobné, hraje tam smutná písnička, mluví kněz nebo někdo, kdo dotyčného ani neznal…
Kdyby mluvil kněz, bylo by to dobrý. Většinou mluví řečník, který jenom změní jméno a příjmení. Trvá to 15 minut a za sklem už čeká další rodina, která se kouká, kdy skončíte. To ale nikomu nepomáhá.
Dřív byly pohřby většinou v kostele a lidem doopravdy pomáhaly. Dnešní smuteční síň je špatnou ozvěnou kostela. Není tam oltář, modlíme se k zesnulému a je to totálně neosobní. Vymění se jméno a příjmení, písnička a to je celé.
V Česku je asi polovina pohřbů bez obřadu, čemuž rozumím, protože když někdo viděl tohle, tak už to nechce opakovat. Je otázka, proč se to neposunulo. Lidé nám ale říkají, že ani nevěděli, že to jde udělat i jinde než ve smuteční síni.
Jaký vidíte v pohřbívání trend do budoucna? Budou se podle vás například víc využívat nějaké atypické prostory nebo formy obřadu?
Rád bych, aby se to dělalo více osobně a lidsky. Slovo „atypické“ ve mně evokuje nějaký druh exhibice. Osobně mám radši, když se spíše například vypráví vzpomínky. Nedávno jsme měli plný kostel sedmnáctiletých studentů, kteří vzpomínali na spolužáka… Hodinu a půl jen vzpomínali, takže už mě i pan farář tahal za rukáv, že musíme doopravdy končit. A pak nám říkali, jak moc jim to pomohlo.
Nemusí to být ale vůbec kostel: může to být park, louka, vila s terasou, salonek restaurace nebo třeba i ta obřadní síň. Ale měli bychom tam doopravdy vzpomínat, plakat, ale dokázat se i zasmát. Pouštět si písničky, fotky, videa. Balónky, lodičky…
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jestli můžeš popel svého blízkého vysypat třeba do Vltavy.
- Jaké alternativní cesty k rozloučení si Češi oblíbili.
- Důkladné rozloučení pomáhá s truchlením a s přijetím odchodu někoho blízkého. Oleg popisuje, jak vše probíhá.