Oleg je pohřební průvodce. „My Češi jsme smrt vytěsnili. Vím i o lidech, kteří v noci kamaráda vysypali do Vltavy“

Když se podíváme do okolních zemí, tak tam jsou pohřby často mnohem osobnější než v Česku. Dnes už se ale smuteční obřady i u nás začínají více přesouvat na alternativní místa. Dostávají se k nám často příběhy lidí, kteří si udělali obřad vlastní – třeba se rozhodli kamaráda vysypat v noci do Vltavy a podobně. Takže už se to děje, akorát třeba bez nějaké oficiální podpory.

Mezi ty nejsložitější věci, které jsme dělali, patřil přelet rakety s popelem z Česka do Německa. Rodiny pro to ale vždy mají své důvody – jinak bychom to nedělali.

Můžete přiblížit ten přelet rakety s popelem? O co se jednalo?

Vyslali jsme raketu, která musela rozprášit popel na přesně určeném místě. To je docela těžké, protože musíte mít souhlas majitele pozemku a máte jen milisekundy na to, abyste ten popel vysypal přesně. Rodina ale měla své důvody, proč to tak chtěla. Bylo to přání zesnulého a mimochodem, podle českých zákonů se má rozloučení podle přání zesnulého udělat.

A kde se vám podařilo sehnat raketu?

Česko je modelářská velmoc, takž nám ji vyrobili modeláři. Často ale děláme i to, že balónem vypustíme zesnulého do oblak. Balón je velký a vidíme ho zhruba 10 minut stoupat. Pro pozůstalé to je osvobozující a pomáhá to.

Zajímavé je, že vystoupá klidně až do výšky devíti až deseti kilometrů na hranici stratosféry, až nakonec praskne. Je to velmi levné, jednoduché a je to krásný rozptyl do oblak. Musíme ale dávat velký pozor na letecké trasy. Celý vzestup trvá i několik hodin a většinou popel skončí až někde nad severním Atlantikem.

A je nějaké přání, které byste odmítl zrealizovat?

Musíme samozřejmě dodržovat české zákony, které neporušujeme. Ale pokud si člověk přeje něco, co zákony neumožňují, tak mu vymyslíme alternativu, kterou lze provést.

Nechceme taky rozeštvávat rodiny, kde si například každý přeje něco jiného. Už se nám také stalo, že jsme jednomu zesnulému dělali obřady dva. Například když si babička přeje, aby se popel odnesl na hřbitov, a dcera trvá na tom, že musí být rozprášen v řece, tak se dá s částí popela udělat obojí.

Mám ale radost pokaždé, když se rodiny snaží vymýšlet nové věci. Nejenže to často stmelí rodinu, ale pomůže jí to se s tou smrtí smířit. A sami nám říkají, že jim strašně pomáhá o tom diskutovat – a často se společně dokážeme dobrat od původně úplně šíleného obřadu k něčemu velmi pěknému.

A jak jste se k tomu dostal, že dnes s Pohřebními průvodci pomáháte lidem s pohřby nebo s přijetím smrti?

Zkusili jsme to spíš jako takový vtip a zjistili jsme, že lidi to opravdu chtějí. Děkovali nám a řekli, že tohle jim tu strašně chybí. Nikdo tu s tím dlouho nic nedělal. Společnost se v tomto směru zasekla v 50. letech, nebo možná spíš až někde v 18. století. Když jsme ale začali, tak jsme rychle zjistili, že nás opravdu naplňuje dělat něco, co někomu pomáhá, čím společnost měníme a posouváme ji do moderní doby.

Kolik vaše služba stojí? Může si ji dovolit každý?

Snažíme se být velmi vstřícní. Obřad může stát od tří do třiceti tisíc. V porovnání třeba průměrná svatba pro přátele a rodinu dnes stojí přes sto tisíc.

Jak vaše služba přesně funguje? Třeba kdyby vám zavolala moje přítelkyně, že tady Ondřej dneska umřel a chtěl se nechat zpopelnit, tak co následuje potom?

Nejdřív bych se ptal, jak je na tom ona, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje. Vám už v tu chvíli nepomůžu, jí ale pomoct mohu. Když už má od vás zadání, že chcete zpopelnit, tak to je jednoduché. Vyřešil bych s ní logistické věci, jako kde vás můžeme vyzvednout, zda chce přinést vaše vlastní oblečení a podobně. Potom bychom probrali poslední rozloučení.

Doporučil bych jí, abychom vás zpopelnili, a až se z prvotního šoku vzpamatuje a uklidní, tak teprve potom bychom vymysleli, jak se hezky rozloučit. Je to lepší proto, aby to lépe zvládala, ale také aby vaši kolegové, rodina a přátelé mohli přijít, udělat si čas. Nemělo by se to uspěchat. Měla by to být oslava vašeho života, což se musí naplánovat. Radil bych jí, abychom se s vaším popelem rozloučili třeba až po dvou týdnech.

Během té doby jste musel poznat spoustu lidských příběhů. Je nějaký, který se vás dotknul nejvíce? Na který nikdy nezapomenete?

Největší příběhy jsou ty malé. Každý příběh je opravdu jedinečný, to není klišé. Nejsilnější ale je to, když vidíte lidi, kterým to opravdu pomohlo a ulevilo se jim. Je krásné vidět, jak například i běžné věci jako pomoc s přípravou na obřad mohou být léčivé, lidské a osvobozující.

Říká se, že nejhorší, co člověk může zažít, je smrt vlastního dítěte. Pomáhal jste někdy i takovým rodinám, které taková tragédie postihla?

Samozřejmě. Nám často volají rodiny, kterým se stalo něco horšího než obvykle, takže cítí, že potřebují něco navíc. Když vám umře dospělý, tak se všem snažíme vysvětlit, že se se smrtí musí vyrovnat. Slunce jednou vyjde, zatím vždycky vyšlo a znovu vyjde.

Pokud vám ale zemře dítě, tak se toho dítěte většinou nevzdáte nikdy. A možná je to dobře... Máme třeba jednu známou, která se ani té urničky nevzdala. Jeli na dovolenou, u Mnichova si uvědomili, že doma urničku zapomněli, otočili se a jeli pro ni zpátky do Prahy. Rodiče se s dítětem často nikdy nerozloučí. Pozůstalým říkáme, že pokud mají urnu doma, tak by ji po nějaké době měli dát pryč, aby jim to pomohlo jít dál. U dětí to tak není.

Rodičům bych řekl dvě věci. Zaprvé by dítě měli pohřbít, aby neskončilo jako biologický odpad, protože to je strašné. A za druhé by měli vyhledat odbornou pomoc. Psychologové nám někdy klienty odmítají, protože to podle nich nemá řešení. Máme na to ale špičkově kvalifikované lidi: poradce pro pozůstalé a – omlouvám se za to slovo – metodiku, takže i když je to drásající věc a velmi dlouhý, složitý proces, tak se jim pomoct dá. Pohřbem to ale začíná. Pokud jej ale neuděláte, tak to ani nezačne.

Je smrt v Česku stále tabu?

Absolutně. Smrt jsme úplně vytěsnili. O smrti se nemluví a mnoho lidí dělá, že není, dokud nepřijde.

Jak se to dá překonat?

Tím, že o ní budeme mluvit. A to začíná tím, že o ní budeme mluvit s dětmi. Koneckonců pohádky jsou plné smrti. Doba ledová začíná tím, že maminka umřela. Hledá se Nemo začíná tím, že maminka umřela. O Supermanovi, Batmanovi, Spider-Manovi a jiných superhrdinských filmech ani nemluvím. Musíme o tom tedy mluvit už s dětmi a ukázat jim smrt jako něco normálního.

Jak vypadá pracovní den pohřebního průvodce?

Každý den je úplně jiný. A abyste tuhle práci dělal poctivě, tak s jednou rodinou strávíte bez přehánění i 30 hodin. Strašně se to liší a záleží vždy na tom, co daná rodina potřebuje. Snažíme se taky pohřby organizovat tak, aby na ně bylo dost času a lidé je mohli nechat doznít. Aby neutíkali zpátky do školy nebo do práce. Chceme, aby mohl člověk klidně zavzpomínat, něco popít, pojíst, jít v klidu domů a tam to nechal doznít.

Přemýšlel jste někdy nad vlastním pohřbem?

Beru to tak, že už mi to bude jedno, ale byl bych rád, kdyby tam byli kamarádi, rodina, kolegové. Věřím, že moji kolegové Pohřební průvodci by vymysleli skvěle, co se tam bude dít, aby děti, manželka, rodina a kamarádi byli v pohodě.

Já osobně si myslím, že je tato práce velmi záslužná a má smysl. S jakou se ale setkáváte odezvou veřejnosti?

Většina lidí chápe, že tím někomu pomáháme. Jediné negativní reakce bývají od lidí, kteří se smrti děsí. Ale asi je chápu, protože to téma v sobě mají nevyřešené.

Co si myslíte o lidské snaze dosáhnout nesmrtelnosti? Například přenosem vědomí a myšlenek do počítače, v což někteří doufají?

Jestliže se lidstvo snaží v něčem zlepšit, tak ať se zlepší. Pokud bych byl proti tomu, tak by to bylo stejné, jako když někteří lidé byli proti parnímu stroji nebo železnici, protože se báli, že člověk tu rychlost nevydrží a uvaří se mu orgány. Kdoví, jak to bude s pokrokem umělé inteligence. Když bude mít někdo nevyřešené věci se zesnulou maminkou, tak možná pomocí chatbota je bude možné vyřešit. Kdo jsem já, abych soudil. Osobně si ale nemyslím, že třeba mé vědomí by mělo tak velkou hodnotu pro lidstvo, že bych ho musel nutně přenést do počítače.

Věříte na něco po smrti?

Nikdo z nás neví, co bude. Věřím v to, že by člověk měl žít v souladu s určitou základní morálkou, a když se mi to nepovede, tak se alespoň před smrtí pokusit napravit, pokud jsem někomu způsobil něco špatného. Nebo naopak pokud někdo ublížil mně, tak se to s nimi pokusit vyřešit, aby nežili s pocitem viny a strachem, že je budu „chodit strašit“. Věřím tedy spíš na to, že za života by se člověk měl snažit dát všechno dohromady.

Mělo by se o smrti umět žertovat? Někdo říká, že by se nemělo, ale někomu to může pomoct s jejím přijetím. Jak se na vtipy o smrti díváte vy?

Myslím, že i psychologové posledních dvacet let říkají, že je to legitimní způsob jejího přijetí. Humor je komunikační kód, a pokud to někomu může pomoct, tak je to super. Žertování může být velmi zdravé, ale měli bychom si dávat i pozor. Neznamená to totiž, že musíme za každou cenu dělat nějakou taškařici. Sám ale vídám lidi, kterým žertování o smrti skutečně pomáhá.