Je hotovo. Transformace rappera v poppunkového zpěváka není nic nového, liší se akorát v kontrastech. Tím viditelnější je přerod Renneho Danga. Když se rapper s tvrdou rétorikou převtělí v emo punkera, chci slyšet, co jej k tomu vede.
Nová dubnová deska problémy v ráji navazuje na EP poslední léto, jež představilo směr, kterým se rodák z Rychnova nad Kněžnou vydá v blízké budoucnosti. Tlustá vrstva řasenky, martensky, nalakované nehty, patka a prostředí provoněné slunečnicemi jsou jeho pré, ne posilovna a tvrdé pěsti, jak tomu bývalo dřív.
Jako posluchači moderního rapu se mi to zdá přirozené, ale surreální zároveň. Vzpomeňme si na Danga před pěti lety. Jistě, jeho kariéra se přirozeně vyvíjí, z konzervativního pohledu ale dosahuje šíře kafkovských prvků. Například absurdity.
Když už zmiňujeme pražského literárního velikána, připomíná nám to slavnou Proměnu. Osud protagonisty Řehoře je věru tragičtější, hezky ale poslouží jako metafora. V knize byla možná nejvíce do očí bijící fyzická změna, která ale v podstatě není důležitá. Mnohem palčivější jsou změny myšlenkové a vztahové, které mají za následek opravdu nešťastný konec.
Řehoř v hmyzím těle umírá opuštěn v zaprášeném pokoji, v případě Renneho Danga naštěstí do takových krajností zacházet nemusíme. Tematicky se ale výrazně posunujeme. Z Dangova projevu se zdá, že „nas*anost“ odchází a nastupuje oboustranná apatie. Tedy jak z jeho strany směrem k okolí, tak také okolí k němu samému. Odcizení, samota.
Na tato fakta si stěžuje, ale místo toho, aby to v něm budilo motivaci, v něm vítězí palčivá sebelítost s emo stavy. Něco je jinak.
V kůži rockstar
Samozřejmě to není poprvé, co nad dnes již bývalým rapperem vítězí sebelítost, jenže to nikdy nevedlo ke kompletní transformaci, která s sebou přináší rockové manýry. Asi je jen otázkou času, kdy Dang čapne kytaru a začne se učit power akordy. Proč si to myslím? Podobné proměny lze totiž sledovat v zámoří.
Asi ta nejvíce zřejmá je proměna rappera MGK. V roce 2019, před vydáním desky Hotel Diablo, odhodil jakékoliv zábrany a za podpory bubeníka Travise Barkera z Blink-182 úplně změnil rapovou image v punkovou. Je možné, že si Dang vzal z jeho proměny příklad; sám Colsona Bakera sleduje minimálně od doby, co Američan poprvé přijel do pražského Fóra Karlín. Pojďme si ale říct, co dalšího jej k tomu asi vede.
Když jsem recenzoval EP poslední léto, dost rázně, až možná necitlivě, jsem výkon člena Blakkwood Records spojil s „krizí středního věku ve třiceti letech“. A to jsem neměl. Nikdy totiž nemůžeme jasně identifikovat, co se komu honí hlavou a co prožívá. Někdy to opravdu může dojít do krajností. Třeba do pocitu bezvýchodnosti, dalšího kafkovského prvku, který z jeho posledních písní cítíme.
A je pravda, že každý z nás jednou za čas utíká mimo čas a prostor.
Důvod, proč se má Dang špatně, je asi poměrně dobře definovatelný z textů alba, ve kterém se motiv celou dobu opakuje. Velmi těžce vnímá „manipulaci“ svého okolí, které se jej údajně snaží formovat tak, aby žil život podle jeho představ. On ale rebeluje. Místo uposlechnutí jeho přání se spouští a nechává se lákat k nepravostem. Po svém boku má partnerku, která je jeho múzou, ať už v kladném, nebo záporném slova smyslu.
Zároveň na desce mluví o tom, že „klesá“ a že „se poznají ti praví, až bude na dně“. V čem klesání vězí, jsem nerozklíčoval. Statistiky i poslechy má Dang v pořádku, proto nechápu, kde by jakýkoliv pokles mohl vězet. Je to česká metafora pro Khaledovo Suffering from Success? Chce jen ospravedlnit svou nevázanost a alternativní vizáž, kterou si lidé obvykle prochází někdy ke konci puberty?
Spíše bezduchý pop(punk)
Co jsme tedy od Renneho Danga dostali, je deska, která, jak už jsem říkal, navazuje na první oficiální projekt po přeměně. A to skoro se vším všudy, což není úplně pozitivní zpráva. Slovo skoro značí například chybějící koncept, který na EP poslední léto hezky držel tvar narace a příjemně narušoval bezkoncepční rappopové prostředí.
Ale začnu pozitivně. Dang sice používá spoustu kýčovitých frází (to se ale nedá člověku vyčítat, jelikož to dělá každý), jinak se ale jedná o poměrně zajímavý a také procítěný songwriting, jenž nezřídka nabízí pohled do myšlenkových map umělce. Fanouškovi se nezahaluje, naopak se mu hodně otvírá a vztah prohlubuje. Výhoda nového žánru v kostce.
Text je taktéž vsazen do vkusného frázování, které má Dang podchycené dlouholetým rapováním. Produkčně kryje interpretovi záda Ceha, dlouholetý spolupracovník, který také dokázal, že umí vytvořit kvalitní hudební výstup. Když ale tyto dva prvky spojíme dohromady, nějak nám chybí šťáva. A to je smutné.
Minule jsem také hodně kritizoval zpěv, který však, nutno říct, šel nahoru. Renne lépe intonuje, dává si pozor. Nevadí, že to není dokonalé, ale je tam vidět jasné zlepšení, ve kterém je třeba vytrvat. Ostatně MGK také nebyl (není?) dobrý zpěvák a trvalo mu několik let, než se dostal na nějakou únosnou úroveň.
Pak už ale budeme hledat pozitiva ztěžka. Nejhorší je samozřejmě absence drivu. Když už poslouchám pop punk, čekám, že to bude mít říz. Dangův výraz je až překvapivě uniformní (až na písničky perseidy a dvakrát prostředník, které jsou světlými výjimkami), není zrovna zábavný a jen se táhne. Podobně jako čtvrtá nebo pátá repetice refrénů, které nejsou tak úderně napsané, aby si je posluchač zasloužil tolikrát poslouchat.
Ano, dává smysl, že zpěvák chce akcentovat frustraci ze situace, ve které se nachází, jenže nově formující se „chraplák“ celý výraz zachránit nemůže. Je toho na něj moc.
Znovu a líp
Doufám, že Renne Dang tematicky nezakrní. V problémech v ráji se objevily tři dokola se objevující linky (láska, f*ck systém a všechny kolem, sebelítost a klesám dolů), které se omrzely dříve, než by člověk čekal. Nic na tom nezměnili ani hosté – Annabelle se pokusila košatět písničku celou noc, ale nezúčastněný Renne jí v tom úplně nepomohl. Průkopník emo pop punk rapu Totally Nothin s IAM Oskarem na kometě tentokrát úplně nezazářili a Sebastiana na příště bych přeslechl, kdybych si o něm nepřečetl na tracklistu.
Mám-li ale vytáhnout něco zábavného, nebude to vcelku vyhypovaný singl nehledá lásku, ale dvojice již zmíněných rychlejších a agresivnějších tracků perseidy a dvakrát prostředník. První je takovou kritikou pomíjivosti lidského přátelství, s níž se asi potkává každý z nás. Relatable, proto dobrý. Dokážu si jej představit v hitparádě.
Track dvakrát prostředník má dokonce vibe starých rychlovek od Sum 41 nebo výše zmíněných Blink-182. A nevadí, že v konečném důsledku zní jako Jaksi Taksi. Bavil mě správný punkový šmrnc. Tak to mělo vypadat. Jenže nevypadá.
Co je ale paradoxní a budu si v tomhle smyslu protiřečit, je to, jakým způsobem vyzní tracky live. Když to vyjde a Renne se odváže, fanoušky nejspíš čeká zajímavý zážitek.
Když budeme mluvit o nahrávkách, je tu každopádně šance, že si někdy takzvaně sednou do noty i ony a že se v budoucnu upustí od obskurně zvláštních efektů napodobujících 100 gecs jako v písničce pondělní deprese, screemo nevyjímaje. Držím palce v další práci.
