Turista Svaťa cestuje z Brna do Austrálie po zemi. „Tálibánců jsem se nebál. Spaní většinou sháním až po setmění,“ říká

Kameru většinou nikomu necpu do obličeje, spíš až pak, když vidím, že je to v pohodě. Vždy se předem ptám, jestli mohu točit. Ale většinou kameru neznají, všichni se na ni nechápavě koukají.

Takže se tě nikdo nesnažil obrat?

No, tím, že tam je úplně minimum turistů – a 95 % z nich ještě s průvodcem, tak když vidí Evropana, chápou ho jako chodící bankomat. Jednou mi třeba řekli za taxi 1500 afghánských, i když jsem věděl, že to má stát 200. Ale tím, že vím, jak to funguje, se obrat nenechám. Odmítnu a najdu si někoho jiného.

A třeba při tom stopování se vůbec nebojíš?

Čeho bych se měl bát? Buď tady jsem, nebo ne. Když už to dělám, tak se nebojím, to bych si moc nepomohl. Vždy se člověk bojí víc, když nad tím přemýšlí, než když se to reálně děje. 

Nebojím se. Jsem odevzdaný svému osudu. (smích)

Zvolil jsi cestu přes afghánský venkov, což jsi na začátku označil za svou největší výzvu. Vyplnilo se toto očekávání? Bylo to těžké? 

Cestu přes venkov, přes afghánské vnitrozemí, jsem zvolil proto, že jsem vůbec nevěděl, co tam je. Když si vyhledáš nejčastější trasy, kterými lidé jezdí, tak tudy nejezdí nikdo „zvenku“. Vlastně tam nejezdí nikdo celkově. Je to nejkratší cesta z jihu na sever, co se týče vzdálenosti, ale nikdo ji nevyužívá, protože je příšerná. Radši jezdí okolo po dálnici, která je mnohem lepší. 

Neměl jsem tak žádné informace. Našel jsem jeden jediný článek, který ale nebyl nijak zvlášť obsáhlý. Proto mě lákalo, abych to objevil. Neměl jsem moc žádná očekávání, většinou si dopředu žádné názory nevytvářím a jedu s prázdnou hlavou. A tak to bylo i v tomto případě.

Ale bylo to těžké. Moje průměrná rychlost cestování tam byla 15 kilometrů v hodině, což mi teda naštěstí nijak nevadí, ale cesty jsou tam opravdu otřesné. Nejsou to polňačky, ale fakt tankodrom. Ale to nebyl ten největší problém – za ten jsem úplně beze srandy vnímal nedostatek jídla. Mají tam jen chléb s rýží, občas jim někdo přiveze sušenky. Po týdnu, co jsem tam byl, jsem se cítil vyčerpaně, že nemám žádné živiny, vitamíny. Na snídani jsem měl suchý chleba s čajem, k obědu chléb s rýží a k večeři rýži možná třeba s jogurtem. Ale nechci říct, že by tam hladověli. Hladomor jsem tam nezaznamenal. 

Kde na svých cestách nejčastěji spíš? Jak ta místa sháníš – máš je domluvená předem? 

Kde budu spát, většinou řeším až kolem stmívání. Nikdy nic nemám domluvené předem, i couchsurfing si většinou domlouvám ten samý den. Většinou to tak kolikrát nevyjde, ale jelikož mám stan, spacák a karimatku, můžu si svůj domeček vytvořit kdekoli. A ještě je mi to dost pohodlné, takže mi to nedělá problém. 

První tři měsíce na cestě jsem si držel tradici, že jsem vůbec neplatil za ubytování. Pak mě ale situace donutila jít do hotelu, protože jsem byl opravdu hodně nemocný. Od té doby si tak občas zaplatím to úplně nejlevnější ubytování, co je možné. Většinou je to jen 100 až 200 Kč za noc.

A jak ta místa sháním? Přijde mi, že na to mám šestý smysl. Vidím pootevřené dveře, vejdu a zjistím, že se dá spát na střeše. Nebo vidím pěkný plácek za plotem. Je to čistá improvizace.

V Afghánistánu ses setkal i s Tálibánem. Jak to probíhalo? Jak se o tobě vůbec dozví? Měl jsi někdy strach? Někteří ti na sítích trochu vyčítají, že ukazuješ tálibánce jako vlastně docela v pohodě týpky a Afghánistám jako bezpečnou lokalitu. Co si o tom myslíš?

Tálibán je téma, které dost lidí na sociálních sítích rozlítilo. Je důležité zdůraznit, že Tálibán spravuje Afghánistán. Je to vláda, zároveň armáda, zároveň policie. Veškerá správa Afghánistánu tak stojí na Tálibánu. Takže když tu někdo interaguje s Tálibánem, neznamená to, že se zašil někam, kde jsou schovaní borci s „ákáčkem“ a mají před sebou plán Bílého domu. To je strašná mystifikace. Já neobhajuji Tálibán, nejsem jeho fanouškem, ale realita je zkrátka taková, že spravuje Afghánistán. A popravdě si nemyslím, že se zemí mají až tak špatné záměry – samozřejmě z jejich pohledu. Z našeho pohledu to jsou blbosti.

Kdyby to bylo na mě, poslal bych Tálibán do p*dele a zkusil nastavit v Afghánistánu řád. Ale to je nereálné. 

Ve většině případů je Tálibán pro turistu třeba nějaká silniční policie. Nejsou to teroristi jako takoví, prostě stojí s „ákáčkami“ u cesty a hlídají ji. K pojmu Tálibán se tak podle mě musí přistupovat trochu s rezervou.

Jsou to obyčejní chlápci, kteří mají v hlavě úplné duto, a jsou rádi, že vidí turistu. Myslí si, že do země nosíme peníze, takže není důvod, aby nás neměli rádi. Zamávají, podají ruku, pozvou na čaj. Pohoda. Nemám důvod na ně nadávat. Vždyť oni ani moc nechápou, že jsou tálibánci. Jsou to Paštunové, kteří dostali nějakou funkci a je to pro ně přirozené. Je strašně těžké odsuzovat ty konkrétní lidi.

Chtěli po mně většinou pas, kde je i cestovní povolení, které si člověk musí zařídit na Ministerstvu informací a kultury. Ale reálně – oni jsou tak hloupí, že většinou neumí ani číst, a ani moc neví, co se po nich chce. Jenom ví, že turista má mít nějaký papír. Takže když jim ten „nějaký papír“ ukážeš, většinou tě pošlou pryč. Strach jsem nikdy neměl.

Dozví se o mně jednoduše. Všude jsou checkpointy, v jednom městě třeba tři po 500 metrech. Takže se jim člověk nevyhne a na každých 500 metrech musíš vystoupit z auta, aby zkontrolovali, jestli u sebe nemáš zbraň. Já jsem měl štěstí, že jsem docela zapadal mezi místní, jelikož jsem měl jejich tradiční oblečení. Ale když jdu pěšky po silnici s krosnou, tak je to samozřejmě jasné. 

Afghánistán není bezpečná země. Z globálního hlediska bych si zajel do Švýcarska a byl v pohodě, ale tohle je pro mě zážitek. 

Zobrazit galerii

(7)

Ve videu jsi hovořil s Afghánkou, které Tálibán zamezil studovat práva na vysoké škole. Interagoval jsi ještě s nějakými ženami?

Asi ne. Myslím, že to byla moje jediná interakce s ženou v Afghánistánu na nějaké hlubší úrovni. V Afghánistánu se totiž ani muži s ženami nezdraví – ani by se na sebe neměli dívat. Jediný vztah, který může muž se ženou mít, je manžel-manželka, bratr-sestra nebo otec-dcera. Teď v Pákistánu už je to trochu jinak, už se můžeme alespoň zdravit.

Ženy v Afghánistánu tak plní takovou podpůrnou roli – ale zároveň hrozně důležitou, protože bez nich by byli úplně v p*deli. Jsou doma, vaří, starají se o děti, okopávají políčka. 

Jaký nejkurióznější zážitek v Afghánistánu jsi zažil – kromě zpívání písničky od Nohavici s afghánskými kamioňáky? 

To ani nebylo nijak kuriózní, to byla prostě sranda. Ale dost věcí mi přišlo kuriózní – třeba přemosťování řeky pomocí drátu a rozřízlého barelu. Nebo třeba, že domácnosti jsou rozděleny na dvě části tak, aby se při případné návštěvě nepotkávali muži s ženami.

Je něco, co sis na cestě uvědomil? Že žijeme v konzumu?

Jasně. Až se zase někdy dostanu do země, kde mají plné obchody jako u nás, tak se možná i rozbrečím. Je fakt neuvěřitelné, že my si můžeme vybírat, jaký typ něčeho si dáme, když tady není vůbec nic. Uvědomil jsem si, že se máme vážně dobře.

Máš už dost sledujících, komentáře pod videy jsou z většiny naprosto pozitivní. Čemu ten úspěch přisuzuješ? 

Navštěvuji zajímavé destinace, do kterých moc lidí nejezdí. A hlavně bych řekl, že není moc velká konkurence. Když už takhle někdo cestuje, je to spíše letadlem tam a zase zpátky. Dobře zdokumentovaný punk si myslím, že moc v Česku není. Lidem se líbí asi i autenticita, kterou tomu dávám.

Co máš teď před sebou?

Teď jsem v Pákistánu, kam mě přijel navštívit kamarád. Prozkoumáváme hlavně sever, hory. Pak mířím do Indie, kde bych si chtěl koupit motorku. Ale to závisí na tom, jestli dostanu double, nebo single entry vízum. Kdybych dostal double, tak bych mohl jet až do Bangladéše, pak se vrátit do Indie, jet do Nepálu a pak do Číny. Pokud single, tak pojedu z Indie asi rovnou do Nepálu a pak do Číny. 

Abych to shrnul. Mám před sebou to, že se potřebuju dostat do jihovýchodní Asie. Ale překážku představuje Myanmar, kde je občanská válka. Takže dostat se po zemi z Indie do Thajska je teď hrozně těžké. Nefunguje ani moc spojení lodí. Nabízí se tak ta Čína, ale uvidím, jak to všechno bude.

Kdy myslíš, že budeš v Česku?

Vůbec nevím. Takhle bych to asi uzavřel – nemusím odpovídat na všechno.