Turista Svaťa cestuje z Brna do Austrálie po zemi. „Tálibánců jsem se nebál. Spaní většinou sháním až po setmění,“ říká

Stopuje. Nocuje u místních nebo ve stanu. A až se zase podívá do obchodu plného jídla, jaké máme u nás, prý se nejspíš rozbrečí. „Mají tu jen chléb s rýží, občas jim někdo přiveze sušenky. Po týdnu, co jsem tam byl, jsem se cítil vyčerpaně, že nemám žádné živiny, vitamíny,“ popisuje Svaťa, co mu dělalo největší problém na cestě Afgánistánem.

V době, kdy se Refresher se Svaťou spojil, byl tenhle ostřílený turista právě tam a setkal se i s příslušníky Tálibánu. Kvůli složitému spojení jsme ale rozhovor museli dokončit až poté, co překročil hranice Pákistánu.

„Ve většině případů je Tálibán pro turistu nějaká silniční policie. Prostě stojí s „ákáčkami“ u cesty a hlídají. Chtěli po mně většinou pas nebo cestovní povolení, které si člověk musí zařídit na Ministerstvu informací a kultury. Ale reálně – oni jsou tak hloupí, že většinou neumí ani číst, a ani moc neví, co se po nich chce. Jenom ví, že turista má mít nějaký papír. Takže když jim ten „nějaký papír“ ukážeš, většinou tě pošlou pryč. Strach jsem nikdy neměl,“ říká Svaťa, jehož videa mají na YouTube stovky tisíc zhlédnutí.

Jak jde cesta? Co všechno už jsi projel? A daří se ti udržovat minimální rozpočet?

Jde to dobře. Pohoda. Žádné problémy. (smích)

Už jsem projel Balkán, Turecko, Irák, Írán a Afghánistán. Celou cestu chci absolvovat s minimálním rozpočtem, což znamená, že se snažím utrácet jenom za jídlo, pokud to situace umožňuje. V 99 % případů se mi to daří – jezdím všude stopem a nespím v hotelech. Vyloženě stanovený budget nemám, jen nechci utrácet za blbosti, které nejsou potřeba.

Na Instagramu jsi psal, že tě vzal taxík zdarma, protože ti v Íránu už nezbyly žádné peníze. To jsi normálně poprosil, ať tě vezme? 

Ne, ne. To jsem mířil do Afghánistánu, byl jsem v posledním íránském městě, asi 20 kilometrů od hranic. Tak nějak jsem se tam ochomýtal a zastavil u mě taxík.  Křičel na mě, jestli chci jet a já opáčil, že jo – ale, že nemám prachy. Slyšel to nějaký borec, co stál opodál, přišel ke mně a dal mi peníze na jízdu.

V Afghánistánu to pak funguje tak, že taxi shání pasažéry, aby mohl jet v plném počtu. Osobní auta tu moc nejezdí, všichni se přepravují taxíky, které fungují prakticky jako MHD. Nastoupíš a jedeš třeba za deset korun. Benzín tu jinak vyjde asi za euro na litr, což je na jejich výplaty úplně šílené. 

A jak jste se domluvili? Anglicky?

Ne, to jsou všechno skřeky a ruce, nohy. (smích) Ale zatím jsem se vždycky domluvil. Všichni jsme přece lidi, je jedno, odkud.

Zobrazit galerii

(7)

Svou návštěvu Afghánistánu jsi zhodnotil slovy: „Řeknu to takhle: není to tady tak strašný, jak si asi spousta lidí myslí.“ Co si pod tím mám představit?

Když se řekne Afghánistán, většina lidí si představí, že tam lidé běhají po ulicích se zbraněmi, všude se střílí a všechno vybuchuje. I já jsem si představoval, že to bude větší tóčo. Teď je ale Afghánistán za mě takový brutálnější Balkán. Žije se tam jinak než u nás, ale nikdo tam podle mě momentálně nemá v plánu někoho unášet ani terorizovat. 

K pojmu Tálibán se tak podle mě musí přistupovat trochu s rezervou. Jsou to obyčejní chlápci, kteří mají v hlavě úplné duto, a jsou rádi, že vidí turistu. 

 

Jak na Evropana reagují lidé na vesnicích, kam nikdy nevstoupil turista?

Dívali se na mě jako na zjevení. (smích) Chodili za mnou, podávali si se mnou ruce, zvali mě na čaj. Všichni mi chtěli ukázat, jak to tam u nich vypadá. Všude mě přivítali moc pěkně, nikde nebyl žádný problém. Jednou jsem třeba přišel do vesničky asi o pěti domech a nesl si s sebou špagety s protlakem – a jelikož nenosím vařič, měl jsem v plánu to uvařit někde po cestě. Potkal jsem týpka, ukázal mu špagety, rukama naznačil, že bych je chtěl uvařit a hned mě vzal dovnitř. Společně jsme pak vařili a jedli.

Setkal ses i s negativními reakcemi? Třeba kvůli kameře?