Adéla pracovala pro Balenciagu, New Balance nebo Odivi. Rozjetou dráhu v módě vyměnila za zpravodajství. Se svou vášní se ale vyrovnává ve své nové knize On Fashion.
Adéla snila o kariéře v módě snad odjakživa. V pubertě psala blog, později začala studovat PR a už na vysoké škole rozjela dráhu v public relations pro ty nejprestižnější značky.
Nakonec se jí podařilo proniknout i do mekky módy. Dostala se do jednoho z nejznámějších módních domů v Paříži, navíc při své stáži zažila i samotný pomyslný vrchol: pracovala na tamějším týdnu módy.
Zkušenost ji ale proměnila. Po návratu začala pracovat jako novinářka ve zpravodajství. Na módu ale stejně úplně nezanevřela. Osvětové články psala pro Elle nebo Vogue a se svým vztahem k ní se vyrovnává i ve své právě vydané knize On Fashion: O (ne)důležitosti módy. Tam fenomén módy zasazuje do hlubších společenských souvislostí.
V rozhovoru pro Refresher mluví o tom, jak se do Paříže dostala, o odvrácené straně módní branže i o svém vztahu k udržitelnosti.
Jaká byla stáž v Paříži, navíc při proslulém týdnu módy?
Je třeba říci, že já jsem se na pozici, kde jsem byla, opravdu zprvu toužila dostat. A samozřejmě mě ta zkušenost práce v obřím, zahraničním korporátu plném lidí z celého světa v mnohém obohatila. Mám k tomu ale řadu výhrad, které jsem se právě i s větším odstupem snažila popsat v knize. Nechtěla jsem primárně mířit na svoji stáž, snažila jsem se hledat oporu v dalších publikacích a nějakým způsobem z nadhledu pojmenovat jevy, které jsem viděla, zažila a třeba i vzývala já.
Ve zkratce: můžeme mluvit o prostředí, které je hodně zaměřené na výkon. Zajímavý moment pro mě byla ta naprostá glorifikace oddanosti práci, cení se, pokud si nebereš volno, když práci miluješ natolik, že ho ani nevyžaduješ.
Symptomatické pro tuto branži mi také přijde podmiňování jakýmsi leskem a exkluzivitou. Prostě klasická věta: „Na tuhle pozici čeká další tisíce holek, tak dávej pozor!” Takže určitě je to v něčem toxické prostředí a na mé psychice zanechalo šrámy. Teď po dvou a půl letech to umím vidět i pozitivně, třeba jsem si poměrně brzy dokázala vydefinovat hranice a pochopit, že práce není všechno.
Pracuje jako redaktorka České televize. Dříve spolupracovala se značkami jako je New Balance, Odivi nebo Balenciaga. Vystudovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy. O módě psala do časopisů jako Elle nebo Vogue. Na podzim roku 2024 jí vyšla kniha On Fashion: O (bez)významnosti módy.
S jakými pocity ses tedy vracela?
Mně osobně zkušenost úplně změnila právě třeba ony životní cíle. Poměrně ostrou reakcí bylo mé pohrdání módní branží. Prošla jsem určitou katarzí a právě v knize reflektuji, že nechci být černobílá. Nelze říci, že módní branže je špatná, hloupá, povrchní. Jen prostě odráží naši společnost – včetně všech jejích neduhů.
Jak ses jako holka z Česka, v očích Pařížanů tedy z východní Evropy, navíc v tak mladém věku, na stáž vůbec dostala?
Prošla jsem klasickým několika kolovým výběrovým řízením. Je třeba říci, že jsem už v té době měla poměrně nadupané CV z PR pozic v Česku, což mi určitě pomohlo. Nemůžu a nechci opět generalizovat, nemám tolik dat, ale myslím, že pro člověka z východní Evropy je těžké se uchytit na bohatším západě.
O stážích v módě jsem se nedávno dost podrobně bavila s novinářkou Janou Patočkovou. Sdílely jsme si své zkušenosti a pro mě bylo hodně zásadní zjištění, že někteří Češi se na západě skutečně setkávají s něčím jako je východní rasismus. S východní Evropou se pojí řada předsudků, stereotypů, často pro ně nejsme chtěnou pracovní silou. V další rovině jsem si pak všímala jisté mé nevýhody v zaměření – ať už akademickém nebo profesním. Ve Francii totiž existují univerzity, které se přímo zaměřují na tento segment. V luxusních módních domech jsou logicky preferováni lidé s diplomem z oborů jako je luxury sales nebo luxury marketing.
Je to tedy v jistém slova smyslu uzavřená bublina?
Myslím, že každá bublina je do jisté míry uzavřená. Je těžké do ní proniknout, pohyb v ní už je pak jednodušší. A pak je tu samozřejmě nepotismus. Opět platí, že dosazování lidí například na pracovní místa na základě osobních vztahů je všude, módní branži nevyjímaje.
Obecně bych ale neřekla, že je to úplně hermeticky uzavřená sekce v tom smyslu, že by do módy nechtěli nikoho dalšího pouštět, ale samozřejmě máš jednodušší přístup, když umíš jazyk většiny dalších lidí ve firmě, když máte podobnou mentalitu, sdílíte sociální, historický kontext.
Myslíš tedy, že je to tak i v Česku? Že je potřeba si projít kolečkem neplacených stáží?
V Česku je většina stáží neplacených. Například to ve Francii nejde. Já sama jsem byla na x neplacených pozicích v Česku a vždycky jsem byla ráda, že mi někdo dal příležitost. Na druhou stranu je třeba zdůrazňovat, že za práci by se zkrátka mělo platit. Za mě je na stážích asi nejvíc problematické, že se na taková místa dostávají jen lidé s velice dobrým rodinným zázemím, vzniká tedy hodně elitářské prostředí, které je nutně homogenní. Když jsem nastupovala do Paříže, nikdo mi nepomohl s hledáním ubytování, měla jsem minimální plat, ne každý se může na pár měsíců utrhnout. Zkrátka myslím, že musíš mít poměrně vysoký vstupní kapitál, abys to v klidu přečkal.
Pocit, že je něco hloupé a zbytné, bych smazala ze světa
Proč zrovna kniha o módě? Když jsem ji začala psát, měla jsem pocit, že móda už pro mě není důležitá. Měla jsem vůči té branži velkou averzi, ale v hlavě jsem stále nosila hrozně moc otázek, které jsem si chtěla zodpovědět. Proto jsem se na důležitost módy chtěla ptát ostatních v rozhovorech. Opravdu mě zajímalo, proč je pro jednotlivé respondenty a respondentky móda zajímavým fenoménem.
V knize jsme pak společně popsali opravdu mnoho rovin módy, od oděvu jako formy sebevyjádření přes módu jako nástroj vztahování se ke společnosti, nebo vyjadřování rebelie, až po módu jako nástroj hierarchizace lidí. Pro mě osobně je momentálně oděv forma prezentace, která také nabízí možnost cítit se dobře, dodat si kuráž, sebevědomí. Uvědomuji si ale i ty další formy důležitosti módy a hrozně mě baví, že pro každého může mít význam jiný.
Knihu jsi psala, když jsi dokončovala školu, navíc už jsi také pracovala. Jak jsi to skloubila?
Na to už jsem dostala otázku v jednom rozhovoru a nechci tuhle formu práce rámcovat jako nějakou ctnost. Musím říct, že znovu bych na knize chtěla určitě pracovat ve větším klidu, s méně hodinami ve školním rozvrhu a s méně směnami v práci. Díky harmonogramu jsem to ale s relativním klidem zvládla i v této situaci. Knihu jsem začala psát loni v létě – to byl ideální čas, kdy jsem mohla dva měsíce pracovat – rozvrhla jsem si, kdy udělám který rozhovor, v jakých týdnech budu moct pracovat na esejích, které vyžadovaly moji klidovou fázi. V praxi to pak samozřejmě podle prvotního plánu nevycházelo, ale nějaký střednědobý plán byl základem.
Adélu jsem poznala asi před deseti lety, když jsme obě strávily dospívání v jednom pěveckém sboru. Tehdy jsem byla v křehkém pubertálním věku, kdy jsem se jako většina z nás porovnávala se všemi holkami kolem. Roli hrálo všechno: s kým se kdo kamarádí, jak se kdo maluje a samozřejmě, jaké kdo má oblečení. Adéla v té době prožívala éru, kterou v knize také popisuje, jako řada dalších kolem roku 2015 psala módní blog. Jak jen jí tehdy ta čtrnáctiletá Anna-Marie ten její cool vzhled záviděla!
Kdybych jen onehdy tušila, že tahle Adéla za dekádu přijde s knihou, ve které skrze pojmenování bolístek svých pofouká i ty moje.
V obdivuhodně upřímných a otevřených esejích vypráví cestu, kterou od blogerky, píáristky až po žurnalistku ušla. Kombinuje s nimi rozhovory s odborníky a odbornicemi a dává nám nahlédnout na módu z pohledu, který odhaluje její společenský význam i problémy. „Můžeš být intelektuálka a můžeš se i fotit na Instagram,“ glosuje sebe samou v rozhovoru. Tou větou vystihuje kouzlo své knihy i proč stojí za pozornost a přečtení. Odmítá škatulky, nebojí se být autentická a ve stejné chvíli spojuje svou hloubavost se schopností reflektovat širší společenská témata.
Pomohlo ti okolí?
Nemohla bych psát, kdybych neměla přítele, který je mi oporou, emoční i finanční. Nebo rodinu, která mi nabídla, že si můžu prodloužit třeba školu, kdyby to bylo potřeba. Byla jsem v privilegované pozici. Psaní mě neživí, takže takové věci nemusím řešit s takovou urgencí. Ale jak přibližuje třeba kniha Jany Poncarové Vlastní pokoje, být full time spisovatelkou v tuzemsku je stále téměř nemožné, což je škoda, přicházíme o skvělé příběhy. Platí, co napsala Virginie Woollfová téměř před sto lety: „Žena musí mít peníze a vlastní pokoj, pokud chce psát beletrii“.
Myslím, že v tuzemsku jsme jen enormně svázaní svými kategoriemi, které jsou dichotomní. Buď jsi silně feminní, nebo moc chlapská, děláš chytré, intelektuální věci, anebo prostě hloupé.
Mluvíš také o pocitu, že mít zájem o módu je hloupé, povrchní, obzvláště pak třeba ve škole. Co bys vzkázala někomu, kdo pocitem, že je jeho vášeň hloupá, také válčí?
Já hodně často opakuji slova kulturního novináře Pavla Turka. Ve třeťáku jsme s ním měli hodiny kreativního psaní a on mi poprvé naznačil, že mé texty o módě nejsou hloupé, že můžou mít hloubku a že i já můžu mít potenciál. To mi do té doby žádná autorita ve škole neřekla: můžeš studovat žurnalistiku a mít ráda lifestyle. I já teď každému opakuju, ať si nenechá namluvit, že něco je zbytné nebo hloupé, protože to je pocit, který bych chtěla vymazat.
Škatulkování je ale v něčem přirozené. Myslím, že v tuzemsku jsme jen enormně svázaní svými kategoriemi, které jsou dichotomní. Buď jsi silně feminní, nebo moc chlapská, děláš chytré, intelektuální věci, anebo prostě hloupé. Nechápeme, že věci mohou být fluidní a probarvené. Myslím, že jako generace Z to dost měníme. Přemýšlíme o věcech otevřeně, chceme věci chápat. Jsme odolní, silní v názorech. Jsem na nás pyšná.
Je moje povinnost, mít udržitelnost zvědomnělou. Nikoho už ale neshamuju
V knize máš kapitolu Móda nebezpečná. Popisuješ tam svůj posun od shoppaholičky až do extrému, kdy jsi soudila každého, kdo nenakupuje v sekáči. Kde jsi na té ose teď?
Myslím, že snad někde ve středu. I díky tomu o tom můžu psát z nadhledu – oba ty extrémy byly zpětně přehnané. V knize reflektuji, že teď mám upřímně ráda svoje oblečení, dokonce si ho užívám a baví mě detaily, způsoby zpracování. Uvědomuji si ale, že je to velmi privilegovaná pozice, že si můžu oděv užívat jako umělecký artikl, jako formu sebevyjádření.
To se nestane většině lidí, protože nemají devízu toho, že si můžou takové oblečení kupovat natož o tom přemýšlet. Je to samozřejmě i otázka nějakého vědomostního privilegia. Ne každý se může hloubat v problematice módní branže. Zároveň akcentuji, že už se jako v minulosti nelynčuji za to, že jsem si koupila košili v konfekci. Myslím totiž, že ani tudy cesta nevede.
Kam se to tedy u tebe posunulo?Popravdě poměrně nedávno jsem do fast fashion zašla, protože jsem si kupovala věci do mého nového zaměstnání. Potřebovala jsem zmiňovanou společenskou košili a samozřejmě byla varianta, že ji budu hledat v sekáči, ale jednoduše jsem na to neměla čas a koupila jsem si ji u obyčejné značky. Ještě pár let zpátky bych se za takové chování hodně vinila – dnes už to tak není. Ten tlak už nechci přenášet ani na sebe, ani na nikoho jiného. Ve svých esejích jsem se snažila naznačit, že všechny extrémy jsou nebezpečné.
Přenášením zodpovědnosti na jedince vede většinou tak akorát k jeho vyhoření. Je nutné zmínit, že móda má strukturální problémy – tím, že budeš žít stoprocentně udržitelně a opravdu nikdy si nekoupíš nic ve fast fashion, svět nespasíš. Spoustu nadnárodních firem se nám tu myšlenku přesto snaží vnutit. Podobnou rétoriku měly ropné společnosti už v 70. letech a teď ji přejímají oděvní společnosti, které říkají ať nakupujeme udržitelně, přičemž to, co prodávají vůbec udržitelné není. Navíc si na greenwashingu naženou obrovské marketingové body.
Jaká k tomu vedla cesta?Můj vztah k módě se hodně změnil z důvodu nabytí vědomostí. Narodila jsem se na přelomu milénia, kdy zanedlouho na to začaly otevírat velké obchodní domy se západními značkami rychlé módy. Doma jsme poměrně hodně nakupovali a z velké části mého života jsem nosila hlavně to, co vypadalo hezky a bylo trendy. Někdy to vůbec nekorespondovalo s tím, co mi sluší, natož abych vnímala pohodlí a nepohodlí, které mi nošení oděvu přináší.
Další důležitý moment přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se skrze oděv dá dělat osvěta kolem udržitelnosti. V současné době mám k módě – snad – neutrální vztah, kdy se dokážu zamýšlet nad různými kontexty a oděv mě baví jako forma umění. Zároveň si ale uvědomuji veškerou privilegovanost toho, že mám dostatek zdrojů na to, abych si to oblečení mohla užívat jako formu kreativního vyjádření.
Kam se pro tebe tedy debata posunula?Víc mě zajímá, jak společnost nebo mocní hráči přesouvají zodpovědnost na záda jednotlivců. To jsou principy, které v minulém století používaly třeba ropné společnosti, teď to dělají fast fashion značky, které po tobě chtějí, abys nakupoval zeleně. Odvádí tím pozornost od vlastních kroků.
Je nutné zmínit, že móda má opravdu strukturální problémy – tím, že budeš žít stoprocentně udržitelně a opravdu nikdy si nekoupíš nic ve fast fashion, svět nespasíš. Je třeba problémy módy řešit shora – a ve světě už se tak děje. Aktivní je Evropská unie, fast fashion oblečení zatížila daní třeba i Francie.
Na druhou stranu nechci dávat ruce pryč od osobní odpovědnosti – myslím, že by měla jít úměrně s postavením a možnostmi každého. Třeba v pozici, kterou máme my dvě – jsme vysokoškolsky vzdělané, máme vědomostní kapitál, rozumíme problémům módy, dokážeme dělat malé kroky k lepšímu spotřebitelskému chování. Mělo by to pro nás být minimálně důležité.
Co tedy s tím?
Dnes už mě více zajímá, jak je možné téma řešit na úrovni států, institucí. Nemůžeme po lidech chtít, aby nenakupovali věci, to se nestane. Nebo aby nakupovali jen v sekáčích. Jejich popularita sice roste, ale to neřeší problém nadměrné výroby oděvů. V řadě second handů právě najdeš jen věci z fast fashion značek třetí vlny, takže z asijských ultra rychlých tržišť. To je jeden případ z mnoha, na kterém můžeme ukázat, že jednoduchá, černobílá řešení nefungují. Zároveň si myslím, že nemůžeme matce samoživitelce nutit, aby byla spotřebně uvědomělá, aby si nekupovala rychlou módu, protože dle cost per wear se jí to vlastně vyplatí.
Jak tedy debatu na individuální úrovni vést, když nechci shamovat jednotlivce?
Každý se chce cítit dobře, a někdo zkrátka má na udržitelné oděvy, jiní ne. Mnozí nevědí, že je to třeba jedovaté, že to ničí planetu, že to mohli dělat ve velice špatných pracovních podmínkách. Máme totiž i určitou devízu myšlenkové privilegovanosti, čas se zabývat tím, že nějaké oblečení je nezdravé nebo v sobě má toxické látky.
Ty poměrně podrobně v knize popisuješ podobnou debatu, kterou jsi o tom vedla se svou maminkou.
Mamka je Husákovo dítě, zároveň vždycky měla ráda módu, vizuálno. Babička jí a jejím dvěma sestrám neustále šila nové oblečení. Bylo jí kolem třiceti na přelomu milénia, tedy v době, kdy se tu otevíraly velké oděvní domy a v nich zary, háemka, terranova. Pro ni to samozřejmě byla velká věc, džíny dostala poprvé třeba v osmnácti. V knize jsem proto ohledávala i tuhle rovinu.
Do jaké míry jí já můžu zakazovat si věci kupovat, když ona k tomu neměla přístup po velkou část svého života? Z jaké pozice ji teď kritizuji? Existuje mnoho populárně naučných projektů, třeba od Natálie Pažické, kterou i moje mamka sleduje, která to dělá vtipně a zároveň má obsah velmi vyfutrovaný fakty a čísly ze zahraničních publikací či médií. Holky jí podobné dnes obsah tohoto formátu dělají opravdu chytře, edukovaně, ale zároveň pochopitelně. Mohou mamkám a babičkám ukázat, že jít každý týden do slev do ócéčka je problém, a že existují i jiné možnosti.
Jaké je tedy pak řešení, pokud mě udržitelnost trápí?
Aspekt osvěty neztrácím, ale spíš volám po porozumění. Mluvím o empatii, která byla v mém případě hodně selektivní. Za mě platí: ukázat a říct, co je problém, proč je to problém, a jaké jsou další varianty. To pak může mít dobrý efekt. Proto i ráda vyprávím příběh své mamky. Její spotřebitelské chování se za ty roky, co jí o problematice módního průmyslu vyprávím, opravdu změnilo. Chodí hodně do second handů, víc si zjišťuje a míň kompulzivně nakupuje. To mi přijde fajn. Můžeme vést debatu s rodiči a známými, jenom je pro mě důležité vyvažovat míru naléhavosti a empatie.
