Oblíbené roční období milovníků hudby je tady. Většinu majálesů sice už máme za sebou, letní festivaly jsou ale už za rohem. Možná na některém z nich potkáš i kapelu Celest & Charles.
„Mícháme dohromady disco, funk a R&B s ostrou paprikou a věříme, že to všechno má smysl,“ říká o sobě desetičlenná kapela Celest & Charles. A opravdu – jejich živáky, kdy se do toho opřou dva zpěváci, čtyřčlenná dechová sekce a stejně obsáhlá rytmická sekce jsou pořádně ostré a plné energie. Uskupení vzniklo v roce 2019. Od té doby stihlo vydat několik singlů i album. Brzy pustí ven i své druhé album s názvem Klid!.
Mixu této novinky se ujal americký producent John Fields, který má za sebou produkci takových jmen, jako jsou Jonas Brothers, Miley Cyrus, Pink nebo Cory Wong. Jak se kapela k této spolupráci dostala? O čem nové album vypráví? A jak vypadá život kapely, která má neobvykle velký počet členů? O tom všem nám pro Refresher povyprávěl frontman Celest & Charles Karel Fořt.
Vaše nové album Klid! je za rohem – jaký máš pocit těsně před tím, než ho pustíte do světa?
Je to směs radosti a úzkosti. Dva roky práce, které najednou pustíš do světa, a někdo řekne jen: „To je hezký. Tak čau.“ A člověk si říká – to byly dva roky mého života. O to víc jsem pak vděčný, když někdo řekne víc než jen to „hezký, čau“ – když za námi někdo přijde s tím, že se v tom našel nebo mu deska třeba udělala radost. Tahle směsice radosti a obav se ale promítá i do celého alba. Je to asi přirozené.
Deska má vyjít 5. června. Je nějaký důvod, proč jste zvolili zrovna tohle datum?
Není to žádný specifický důvod. Snažili jsme se to především stihnout před letní sezónou, kdy vypuknou koncerty, aby si to lidi mohli poslechnout a na vystoupeních zpívat s námi. Od února pravidelně každý měsíc vycházel jeden singl. Dohromady byly čtyři. Na červen tak vyšlo vydání alba.
Takže datum nemá nic symbolizovat?
Ne, ne. Není to proto, že je měsíc v úplňku a rozkvetl pelyněk. Takhle kryptické to opravdu není (smích).
Co můžou lidé od nového alba očekávat?
Já doufám, že se v tom každý, kdo si ho pustí, bude moci určitým způsobem najít. Bude si moci říct: „Jé, někdo se mnou sdílí ten můj příběh. Někdo taky prošel něčím, čím procházím já. A on z toho i vyšel ven.“ Doufám, že posluchači budou moci v albu najít naději, kousek radosti a že jim zpříjemní den, když ráno pojedou do práce.
V čem se podle tebe nadcházející album liší od těch předchozích?
Liší se zkušeností. Ani ne tak tou životní zkušeností, jako spíše zkušeností, jak pracovat s hudbou. Myslím tím technicky pracovat s hudbou. Deska je prokomponovanější. Není ale složitější – snažili jsme se ji zanechat jednoduchou a co nejvíce přirozenou.
Tou přirozeností mám na mysli, že hudba nemusí být dokonalá. Minulé album Popkorn, které jsme dělali tady v Praze s Ondrou Žatkuliakem v Rooftop studiu, jsme dovedli k dokonalosti. Je hodně srovnané, doplněné, je fakt perfektní… v některých ohledech až moc. Já ho mám rád, ale říkal jsem, že bych tentokrát chtěl, aby nová deska byla živější, míň dokonalá – taková špinavější a přirozenější. Trošku se vrátit zpátky. Nehledat dokonalý zvuk, ale dát tomu tu emoci muzikanta a pronést tam kus z každého člena kapely.
Mně třeba na současné české hudbě mrzí, že velice často hraje na tu dokonalost. Všechno musí být perfektně doladěné, srovnané a prostě absolutně dokonalé. Leckdy mi přijde, že potom už se stává bezpáteřní. Ztrácí nějakou míru autenticity a projevu. Už ani nevím, jak ten zpěvák zpívá, protože je tak perfektně dokonalý, že to vlastně není jeho hlas. Hlas není přirozeně dokonalý, stejně tak tón – má nějaké vibrato, někde se pohybuje. A přesně to jsme se tam tentokrát snažili zanechat.
A máš pocit, že tenhle přístup se odráží i ve videoklipech, které jste teď k singlům, jež se brzy objeví v albu, vydávali?
Určitě. Hlavně proto, že nemáme žádné gigantické budgety na natáčení klipu. Všechno jsme si museli vymyslet sami. Na natáčení jsme oslovili kamaráda Marka Štochla z Marble Films. Řekněme, že je to takové DIY. Přesto jsme se snažili neubírat na kvalitě. Přáli jsme si, aby posluchač dostal emoci, kterou jsme mu chtěli předat. A to se nám, doufám, povedlo.
Když teď vyšel poslední čtvrtý klip, na jeho konci jsem se rozbrečel. Uvědomil jsem si, že se nám ta audiovizuální tetralogie uzavřela. Dokoukal jsem klip a říkal jsem si: „Wow, to je neuvěřitelné, co se nám povedlo. V tak krátkém čase, v tak malém rozpočtu, ale s tak obrovským množstvím energie, kterou jsme do toho dali.“ Z toho mám strašnou radost.
Alba se ujal americký producent John Fields, který spolupracovat třeba i s Miley Cyrus. Jak k této spolupráci došlo?
My jsme hledali. Dlouho jsme hledali někoho v Čechách, kdo by to udělal tím způsobem, který jsem tady popisoval – zanechal přirozenost a pracoval s nahrávkou tak, jak bychom si představovali. Zkusili jsme několik větších áčkových studií v Čechách, furt to ale nebylo ono.
Zamyslel jsem se tehdy, co bych asi v takovou chvíli poradil svému nejlepšímu kamarádovi. Řekl bych mu, ať odbourá všechny existující limity ve své hlavě, představí si jakéhokoliv interpreta, který ho baví, najde si jeho producenta a toho osloví. A tak jsem to taky udělal.
Mě hodně baví Cory Wong. Přes jeho nahrávky jsem zjistil, že existuje jakýsi John Fields z Minnesoty. Tak jsem si ho našel na Instagramu a napsal mu: „Ahoj Johne, tohle asi nebudeš ani číst, ale tady v Čechách je takováhle kapela, tady jsou demáče nové desky. Smíchal bys nám to?“ A John odpověděl, že to udělá. Takhle jednoduché to vlastně bylo. Nic složitého se nestalo (smích).
Když mi odepsal, zastavilo se mi srdce. Stál a koukal jsem do mobilu a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat.
A jak potom ta vaše spolupráce vypadala? Jeli jste tam za ním, abyste to probrali?
To bych udělal strašně rád a chtěl bych to udělat příště. Teď na to nebyl rozpočet. Všechny tracky jsme nahráli tady v Čechách. Já jsem takový maniak, který má všechno rád pod dohledem. Mám představu, jak by to mělo vypadat, takže jsem si drtivou většinu natáčení udělal sám, stříhal jsem to sám, aranžoval taky sám.
Ve chvíli, kdy bylo všechno připravené, jsme nahrávky poslali Johnovi. Pak jsme si volali skrz video konference. John nerozuměl textům. Musel jsem mu vysvětlovat, o čem jednotlivé písničky jsou, přiblížit mu emoci každého songu. Ve výsledku to ale nebylo ani potřeba. On prostě dělal svoje a my jsme zjistili, že to do sebe zacvaklo jako dva puzzle.
On se tedy více než na aranži podílel na tom míchání?
Je to tak. Já říkám, že je to producent a on to sice je producent, u nás ale dělal spíše práci mixing engineera. Prostě zvukaře. Těch produkčních zásahů tam bylo minimum, ty jsou vlastně všechny naše.
Plánujete s ním spolupracovat i v budoucnu?
Já bych moc rád.
Vy sami uvádíte, že Klid! slibuje „jedinečný zvuk a feel, který v současné tuzemské tvorbě nemá obdoby“, hudební kritici ale naopak mají tendence vás srovnávat s Vojtěchem Dykem nebo Monkey Business. Jak se k tomu stavíte?
Pro mě to je velká pocta. Když nám poprvé řekli na Rádiu Wave u písničky z prvního demo alba, že zní jako Vojta Dyk, vnímal jsem to jako obrovskou poklonu. Já mám Vojtu Dyka moc rád a hrozně si ho vážím. Když pak v jiném médiu psali, že naše hudba připomíná veselejší Monkey Business, opět jsem měl radost. Spoustu lidí nám teď pod singl Klid psala, že jim připomíná starý Chaozz nebo Pio Squad. To byla ještě větší pocta. Všechny tyhle kapely jsem poslouchal a poslouchám, mám je rád, takže někde ve mně určitě budou.
Podle mě je každý songwriter obrovskou mozaikou všeho, co kdy poslouchal a dělal. To jsou základy, na kterých staví. Já se za svoje základy nestydím, jsem za ně vděčný.
Takže abych odpověděl – vůbec mi to nevadí, dělá mi to radost a lichotí mi to.
Jaké hudební vlivy tě teda nejvíce inspirují?
Ačkoliv byl můj táta muzikant, moc nahrávek jsme doma neměli. Já jsem dospíval v době, kdy už teda byla cédéčka, internety ale ještě nebyly (smích). Vyrůstal jsem tak na cédéčkách, co jsme měli doma. Můj absolutní základ je Sting – jsem jeho celoživotní fanoušek. Taky Miki Volek a Judas Priest. Můj base tedy bude rock and roll, british metal a Sting, který se promítá mnoha žánry.
Měla jsem možnost poslechnout si nové album předčasně. Za mě osobně se v něm objevuje nějaká frustrace z hektického stylu života, na druhou stranu ale i pobídka k tomu, aby si člověk opravdu užil alespoň tu trochu volného a hezkého času, která mu pak zbyde. Je tohle příběh, který jste prostřednictvím nahrávky chtěli vyprávět?
Určitě. Jsem člověk, který často cítí strach. Prošel jsem si těžkou nemocí, mám tak zkušenost s úzkostmi. S těmi se vypořádávám dosud. Je to jako sinusoida – někdy je to lepší, někdy horší. V momentech, kdy jsem dole, se z toho snažím vypsat a říkat si, že to bude zase lepší. Když jsem nahoře, snažím si to užívat a uvědomovat si, že zase přijde moment, kdy mi tak dobře nebude. Ale to je v pořádku. To je balanc. Všechny tyhle pocity se do alba prolínají.
Záleží tedy na tom, jak jsou songy v albu poskládané, aby vyprávěly Vámi zamýšlený příběh?
Deska je spíše taková sbírka jedenácti písní, které na sebe nenavazují tak, že by doslovně vyprávěly příběh. Jsou to dílky mozaiky. I když se písničky přehází, příběh bude stejný. Je to jako s násobením – na pořadí nezáleží (smích).
Pořadí čtyř vydaných klipů už ale příběh vypráví. Je to příběh o hledání vnitřního klidu. Já v těch klipech nikdy nejsem upravený, vždycky tam mám takový pomačkaný rozházený oblek. Až na konci té tetralogie, kdy ze sebe tu frustraci nějakým způsobem dostanu, si poprvé to sako upravím a toho klidu pomyslně dosáhnu.
Je pro tebe hudba ventil, zrcadlo nebo určitá forma výzvy?
Daly by se asi použít všechny tři atributy. Ventil rozhodně. Pro mě je hudba ze všeho nejvíce takový deník, do kterého můžu vložit vše, co bych si chtěl uchovat. A to je jedno, jestli je to nějaká obava nebo radost. Když strach zaznamenám, už na něj nemusím myslet, je někde zapsaný. Na radost zase nezapomenu a nemusím se o ní bát, protože jsem si ji tady sám pro sebe uchoval.
V čem tedy spočívá ta výzva?
V dnešní době často na české hudební scéně frčej menší hudební projekty. Ty největší mají třeba pět lidí. Pro mě je tou výzvou dělat muziku v deseti lidech. Muziku, která bude mít naživo nepředstavitelný kule a drive. To se ve dvou nebo třech lidech tímhle způsobem udělat nedá.
A zároveň to udržet dohromady – deset lidí, deset názorů, deset různých eg, který spolu dokážou komunikovat, dělat kompromisy a domluvit se na tom, kdy se spolu sejdou. A taky ještě pořád mají vůbec chuť se spolu sejít.
Setkali jste se při tvorbě alba s nějakou překážkou?
Překážek je spoustu, ale žádná nebyla zásadní. Hodně jsme řešili finance. I když jsme většinu loňského roku všechny peníze dávali stranou, šetřili a každou kačku třikrát otočili, stejně nám peníze chyběly. Museli jsme rozjet Donio. Já jsem z toho měl strašný strach, protože mám obecně problém žádat lidi o pomoc. Nechtěli jsme peníze jen tak, snažili jsme se to pojmout jako předprodej, abychom přispěvatelům nabídli nějakou hodnotu. Koupit se dal merch nebo album. Nakonec jsme vybrali 88 tisíc, což je pro mě úplně neuvěřitelné. Já jsem čekal nanejvýš tak čtyřicet tisíc. A tohle nám opravdu pomohlo.
Ke sbírce na Doniu se dnes uchyluje spoustu hudebníků.
Asi je to nevyhnutelné. Vydání takového alba stojí v nejlepším případě čtvrt milionu, což je prostě spousta peněz.
Jak vypadá tvůrčí proces songů v tak velkém počtu muzikantů?
Tvůrčí proces samotného vzniku písniček probíhá u mě. Ten je z mojí hlavy. Já přináším do kapely už hotové partitury. Kdysi jsem si představoval, že to bude jako ve filmech – sejdeme se ve zkušebně, budeme jamovat a z toho vznikne písnička. Pak jsem ale zjistil, že deset lidí úplně jamovat nemůže. Já to neumím ukočírovat. Přinesu teda do kapely už hotové noty, ty pak zkusíme, doladíme, pohrajeme si s nimi, uděláme menší úpravy a pracujeme s nimi dál.
Má práce s tak velkou skupinou lidí nějaké nevýhody?
Má to jednu jedinou nevýhodu – nevejdeme se do dodávky (smích). Ta je totiž jen pro sedm pasažérů plus řidič. Nás je jenom v kapele deset, k tomu zvukař, technik a řidič. To už je třináct. Můj sen je, abychom jednou mohli jezdit všichni společně nějakým autobusem, protože ta sranda v dodávce v takovém množství lidí je prostě nepředstavitelná.
Máte nějaký silný zážitek, který se s vaším dodákovým životem pojí?
To, co mám na té partě lidí nejradši, je, že když přijedu domů po čemkoliv, co spolu děláme, většinou mě neskutečně bolí bránice, protože jsem se hrozně smál. A já si vždycky říkám, že pokud jsem na místě, kde se hodně směju, tak jsem na správném místě. Je to prostě hláška za hláškou, které jsou ale extrémně situační, takže se těžko replikují.
Ale teď o víkendu se nám stalo, že jsme stáli na benzínce. Máme velkou bílou dodávku. Přijela druhá velká bílá dodávka a náš bubeník šel nastoupit do téhle jiné velké dodávky. Pán, co mu auto patřilo a zrovna tam tankoval, na něj překvapeně koukal a my jsme se v dodávce řezali a nechápali jsme, co se děje. Cesty jsou plné radosti a já si těch lidí opravdu vážím.
Ve své prezentaci zdůrazňujete české texty vašich písní. Vznikají tedy nejdříve ty a potom až hudba? Jakým způsobem při tvorbě propojujete hudbu s textem?
Podle mě je to jako vztah dvou lidí. Vyrůstá každý odděleně a ve chvíli, kdy dospěje do bodu, kdy je zralý na to, se s někým potkat, spojí se. Na obojím pracuji velmi často zvlášť. Mám rozpracovaných deset, dvacet různých hudebních námětů – od počátečních nápěvů až po celé písničky, které vůbec nemají texty. A stejně tak píšu i texty. Když pak poslouchám ty demáče, začnou ve mně vzbuzovat nějaký pocit a já už jenom hledám, jestli mám text, který by s tou emocí matchoval. Dělám vlastně takovou seznamovací aplikaci. Jsem Tinder mezi hudbou a textem. Swipuju mezi nimi a propojuji je. A buď spolu fungují nebo ne.
A stalo se někdy, že text obdržel hudbu, s níž úplně nematchoval, tak dostal jinou?
Jo, stalo.
V minulém roce jste byli vybráni jako předkapela Divokýho Billa. Jak takový výběr probíhá? Museli jste se někam přihlásit nebo si vás Divoký Bill našel sám?
Je to podobný jako s tím Johnem Fieldsem. Když se člověk přestane bát, věci se začnou dít mnohem jednodušeji. Divokej Bill dal na Facebook výzvu, že hledají předkapelu. A já, kdykoliv vidím nějakou výzvu – a je úplně jedno, o jakou soutěž jde – okamžitě reaguju: píšu, volám, dělám pro to maximum. Až potom se třeba ptám, jestli to vůbec má smysl.
Tak jsem je kontaktoval, pak na to úplně zapomněl a nechal to být. A jednoho dne mi volá neznámé číslo – zvednu to a ozve se: „Čau, tady Roman.“ Já ani nevěděl, kdo to je (smích). „Roman z Divokýho Billa.“ V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a úplně jsem se roztekl. Řekl, že se jim naše kapela moc líbí a že by bylo super, kdybychom s nimi jeli. Stál jsem v obýváku, měl jsem chuť křičet i brečet. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné. Byl jsem za to strašně vděčný.
Kluci z Billa byli neuvěřitelně hodní, ochotní, přívětiví… Byla to nádherná spolupráce. A letos si s nimi ještě jednou zahrajeme.
Kdy a kde?
Bude to 28. června v Příbrami.
Kdybyste si jako kapela mohli ke spolupráci na své nahrávce pozvat jakéhokoliv hudebníka (z historie i současného), který by to byl a proč?
Kdybych si mohl vybrat někoho z historie, byl by to Michael Jackson. Protože prostě Michael Jackson. Netřeba vysvětlovat (smích). A ze současnosti by to byl můj milovaný Cory Wong. Mám ho strašně rád, fascinuje mě, jak pracuje s hudebním aranžmá, jak funguje celá jeho kapela. Bylo by neskutečně cool s ním něco vytvořit. Pořád doufám, že se to jednou splní – že ho oslovím, až na to naberu dost odvahy.
