V dnešním díle Hlubin ti představíme Petra, který otevřeně mluví o životě s HIV.
Ještě před pár desítkami let znamenala diagnóza HIV pro mnoho lidí rozsudek smrti. Dnes lze díky moderní léčbě prožít plnohodnotný život. Přesto stigma a strach zůstávají. Příběh advokáta Petra Kally ukazuje, že virus nemusí znamenat konec a že otevřenost může zachraňovat životy.
Dospívání a hledání identity
O HIV a prevenci se sice mluvilo, ale často velmi jednostranně, především jako o smrtelném riziku. To přispívalo k obrovskému strachu i stigmatizaci. Místo otevřené osvěty panovalo spíše mlčení a tabu, zvlášť pokud šlo o sexualitu menšin.
Virus lidské imunodeficience (HIV) napadá imunitní systém. Neléčený může vést k rozvoji AIDS, což je poslední, život ohrožující stádium infekce.
Petr už v dospívání cítil, že není heterosexuál. Nejprve si říkal, že je bisexuál. Až když odjel na studijní pobyt do Hamburku, začal svou sexualitu objevovat naplno a připustil si, že je gay. Coming out v rodině nebyl snadný. Reakce jeho rodičů byla rozdílná. Matka jeho orientaci nesla těžce, otec naopak reagoval tím, že mu řekl, že ho má rád.
Za několik let přišla velká životní zkouška.
Diagnóza, která mu změnila život
V roce 2005 se Petr připravoval na advokátní zkoušky. Během oběda mu zazvonil telefon. Krátká věta změnila jeho život. „Vyšel ti pozitivní test na HIV,“ oznámila mu jeho kamarádka lékařka.
„Když jsem se to dozvěděl, tak jsem se zhroutil. Popsal bych to jako ránu do hlavy, nebyl jsem schopný racionálně uvažovat,“ popisuje. Najednou měl pocit, že jeho život končí, že nemá cenu dál studovat ani plánovat život. Cítil, že sám pro sebe i pro ostatní představuje hrozbu. Dostat se z toho nejhoršího mu pomohl jeho tehdejší partner.
První kroky s virem
Na počátku docházel do HIV centra na Bulovce. Nasazení té správné léčby ale trvalo zhruba dva roky. Když Petr konečně dostal vhodnou kombinaci léků, zabrala. Už po půl roce měl nedetekovatelnou virovou nálož. To je stav, kdy je virus v těle potlačený natolik, že není přenosný. Strach začala nahrazovat naděje.
Petr diagnózu dlouho tajil před svou rodinou. „Matce jsem to nikdy neřekl. Otci ano, chtěl jsem, aby mě doopravdy znal a věděl o mně všechno,“ vysvětluje.
Společnost lidi s HIV brala jako nebezpečné a často je odmítala. Petr se sám několikrát dostal do situace, kdy byl odsuzován. „Nejvíc mě bolí odmítání ze strany zdravotníků, to jsem zažil několikrát. Můj zubař mi po oznámení diagnózy řekl, že mě sice nemůže odmítnout, ale byl by rád, kdybych si našel jiného lékaře,“ popisuje.
Podle něj je největší hrozbou právě nevědomost. „Největší riziko představují lidé, kteří nevědí, že virus mají,“ říká. I proto zdůrazňuje význam testování a včasné léčby.
Nový život a aktivismus
Dnes Petr žije zdravý a plnohodnotný život. Virus, který kdysi vnímal jako konec, je jen součástí jeho reality. Už nemusí denně polykat léky, stačí mu injekce, na které chodí jednou za dva měsíce.
Vedle advokacie se věnuje také osvětě. Je součástí České společnosti AIDS pomoc, spolupracuje s Prague Pride a podporuje lidi, kteří se ocitli v podobné situaci. Jeho příběh dokazuje, že diagnóza HIV nemusí znamenat konec, ale může být naopak začátkem nové cesty, která dává smysl i ostatním.
