Mají předky z Bulharska, Jeruzaléma i Bulharska, během dospívání ale zakotvili v Praze. Na vysokou se ale oba sourozenci vydali na hereckou školu do Londýna a dnes hrají tak trochu všude.
Před lety to začalo hereckým kroužkem na střední. Raphael Ruiz a Daniela Hirsh nepocházejí z herecké rodiny, ale po střední se oba dostali na Queen Mary University v Londýně. Raphael pak ještě pokračoval na jednu z nejstarších hereckých škol vůbec – Královskou akademii dramatického umění (RADA). Tam ho učil třeba i choreograf Lindsay Kemp, který tanečně formoval i Davida Bowieho či Kate Bush.
Oba u herectví zůstali a dál oscilují na trase Praha – Londýn, Daniela navíc ještě žije v Paříži. Oba dva mají také na kontě natáčení s mezinárodními produkcemi: Daniela už má za sebou spolupráci s Amazonem či Disney+, Raphael zase s Netflixem či Apple TV. Oba jsou známí i českým divákům a divačkám: ona si střihla roli třeba v Ochránci, Zlaté labuti nebo Králi Šumavy, on například ve Specialistech.
V rozhovoru pro Refresher prozradili, jak se z Prahy dostat až do třídy pro herecké špičky z celého světa a jestli se herectvím dá uživit, i když točíš pro Netflix či Disney.
- Jak se dá herectvím v roce 2025 uživit
- Jak se liší natáčení s velkými produkcemi jako je Netflix nebo Amazon Prime od těch českých
- V čem spočívají (ne)výhody mezinárodního backgroundu, když se chceš herecky prosadit v Česku
- Proč musel Raphael na Královské konzervatoři běhat po schodech
- Proč Daniele chyběl český humor
Obligátní otázka na začátek: Jak se to stane, že se dva sourozenci stanou herci, oba studují v Londýně a mají takový mezinárodní přesah?
Raphael: Oba jsme chodili na Francouzské lyceum v Praze. Já jsem byl stydlivější, Daniela byla mladší a začala chodit do divadelního ateliéru. Jednou mě tam zavlekla a už jsem u toho zůstal.
Daniela: Já teda nevím, jestli jsem tě zavlekla, nebo jestli ses po mně chtěl opičit!
Raphael: Ne, ty jsi mě inspirovala, Dani! Ne, ale fakt, bylo to tak.
Daniela: Lyceum nám taky dalo super jazykový základ – perfektní francouzštinu i angličtinu. Pocházíme z mezinárodní rodiny, takže anglicky mluvíme od dětství, ale naše škola nás motivovala studovat v zahraničí. To je obrovské privilegium.
A jak se tedy kroužek na lyceu přehoupl do studia herectví v Londýně?
Raphael: Já měl vždycky blízko ke klasickému anglickému herectví. Přišlo mi to jako země, kde se hodně experimentuje. Navíc tam bydlí naše starší sestra, která pracuje v Tate Modern. Chtěl jsem jít trochu v jejích šlépějích a naučit se kumšt od Angličanů. Dostal jsem se na Queen Mary University.
Daniela: Je důležité říct, že ta škola není typická konzervatoř.
V Londýně je úplně normální, že je ti 45 let a pořád spolubydlíš. Jsi úspěšný člověk, ale máš čtyři spolubydlící. Je to běžné.
Raphael: Ne, učilo se tam i o performance art a alternativních směrech. Zpětně mi studium dalo i hodně teorie. Není to jen o tom, jak být dobrý herec.
Daniela: Je to hodně i politické, o způsobu smýšlení. Performativní umění může být cokoliv od klasického představení až po třeba ženu, která jde nahá na náměstí a křičí. Naše výstupy měly vždycky reflektovat i nějaký aktuální problém.
Vzpomenete si, co byla vaše taková nejšílenější nebo nejnezapomenutelnější performance?
Daniela: Byla jsem pyšná na svou poslední. Byla o dystopii, kde je zakázáno provozovat umění. Udělala jsem Artists Anonymous, obdobu na anonymní alkoholiky, a snažila se vyléčit spolužáky a profesory z toho, aby byli umělci. Trochu inspirace filmem Humr. Nechala jsem třeba profesorku, která učí Shakespeara 25 let, roztrhat a poplivat velký karton s novým Shakespearem, aby ukázala, že to není správná cesta. Baví mě dystopický, temný humor.
Raphael: Já dělal představení o španělském dramatikovi Federicu Garcíu Lorcovi. Moje kolegyne tam hrála Měsíc, protože v jeho tvorbě zaujímal velkou roli.
Po bakaláři se mi povedlo dostat na Královskou akademii dramatického umění (RADA). To už je typická anglická konzervatoř, která mi úplně změnila život. Vedl to úžasný učitel Andrew Visnevski, který byl velmi přísný a disciplinovaný.
Jak se na tak prestižní školu dostaneš?
Raphael: Nejvíc mě překvapilo, že konkurz byl fyzicky hrozně náročný, až jako vojenské drily. Příprava tedy trvala několik měsíců, dalších x pak čekáš na výsledek.
Na fyzickou zdatnost dbají i při samotném studiu. Každý den jsme museli běhat několik kol schodů, pět pater nahoru, pět dolů. Kdo to neuběhl do deseti minut, toho nepustili do třídy. A pak teprve přišla opravdová rozcvička.
Chyběl mi český humor, v Anglii jsem se víc hlídalaChybělo vám v Londýně na obou školách něco z Česka?
Daniela: Mně chyběla ta pr*el, český humor. V době, kdy jsem v Anglii byla, jsem v rámci politické korektnosti měla problém udržet jazyk za zuby. My v Česku jsme zvyklí dělat si srandu úplně ze všeho. Tam jsem rychle pochopila, že vtípky, na které jsem zvyklá, nebudou možné. Občas tam taky narazíš až na falešnou zdvořilost.
Raphael: Je to taková anglická věc, být zdvořilý, ale ne upřímný. Někdo se tě zeptá „How are you?“ a už jde pryč, ani nečeká, co odpovíš.
Daniela: Musíš říct: „Yeah fine, thank you darling, and you?“ Kdybych řekla: „Mám se na nic, jsem fakt smutná,“ ten člověk už je stejně pět metrů daleko.
Danielo, ty jsi říkala, že na jednom z divadelních výjezdů ve Skotsku jste bydleli v lodních kontejnerech. Je život v Londýně o tolik dražší?
Raphael: Londýn je obzvlášť drahý a je to čím dál horší.
Daniela: Já teď žiju v Paříži, takže mám srovnání, ale Londýn je mnohem krutější. Jen metro stojí mnohem víc a v létě máš pocit, že omdlíš, protože je strašné vedro.
Raphael: Všechno, co jsem v Londýně vydělal, jsem dal na jídlo, dopravu a pak do svých vlastních projektů. Pracoval jsem v kavárnách, dělal jsem burgery, latte art... Zkusil jsem snad všechno. Peníze jsem použil na financování vlastních projektů. Jde to.
Na mezinárodní produkci se mi nikdy nestalo že by ke mně hned nepřišel režisér*ka, nepodal*a ruku a nepředstavil*a se. Ať je ten herec sebeslavnější, berou tě jako sobě rovné. V některých věcech jsou v zahraničí herci a herečky k sobě víc pokorní.
Jak je to s bydlením?
Daniela: Je tam úplně normální, že je ti 45 let a pořád spolubydlíš. Jsi úspěšný člověk, ale máš čtyři spolubydlící. To je tam běžné.
Raphael: Naštěstí se v Anglii dá dobře vydělat komparzními rolemi.
Jak moc dobře?
Raphael: Klidně je to šest až osm tisíc korun denně. Akademie do mě vštípila, že nemám jen chodit na castingy a čekat. Říkali nám: „Život je krátký, tak tady máte nástroje, abyste si mohli vytvářet vlastní tvorbu.“ Člověk není jen nějaká hračka, která čeká na casting. Duši ti to neuživí. Podobné práce mi vždy pomohly zaplatit moje divadelní projekty.
A je těžké se k tomu dostat?
Raphael: Moc ne. Je tam tolik projektů, shání se jak diví. Takhle jsem se dostal třeba na natáčení Wonder Woman 2.
V Česku by podbízení se působilo kýčovitě
Hráli jste v Londýně, Skotsku, ale teď i třeba v Avignonu, nejstarším a jedním z největších divadelních festivalů vůbec. Liší se nějak publika napříč zeměmi?
Raphael: Určitě. V Edinburghu jsou přes tři tisíce představení za měsíc, město je zahlcené. Angličané nejsou ten typ lidí, kteří si chtějí neustále povídat o tvém projektu. V Avignonu naopak lidi byli strašně příjemní, chtěli si povídat, vědět, kdy to je. Bylo to vřelejší. A je tam hezké počasí, ve Skotsku v srpnu jen prší.
Daniela: Na festivalech je běžná kultura letákování. Musíš jít do ulic a v podstatě přinutit lidi, aby se zastavili, což je mnohdy strašně náročné. Zveš je tak na své představení. To je možná víc únavné než odehrát představení. Nevím, jestli by to v Česku někdo dělal, možná by to bylo vnímané jako trapné nebo kýčovité. Zatímco v zahraničí je to součástí dění, všichni se snaží přebít, kdo bude originálnější. Je to i osvobozující.
Raphael: Například naše představení je o hypnóze, tak jsme předstírali, že se hypnotizujeme na ulici a dělali docela velký bugr. Lidi nám fakt věřili, že se něco stalo. Všichni jsou ale otevření, město festivalem žije. Je to podobné jako třeba ve Varech, které také festivalem ožijí. Jen tam tě nikdo nezve v ulicích na svůj film.
V Avignonu jste hráli dokonce spolu, v představení L’Indiscipline. Jaké je pracovat se sourozencem?
Daniela: Chceme pro sebe vždycky absolutně to nejlepší. Občas to asi může být frustrující, protože máme každý trošku jiný způsob, jak si věci říkat. Brácha dobře režíruje, ale může být taky hodně cimprlich a trošku otravný. Ale i když se hádáme, tak vždycky víš, že ten člověk chce pro oba to nejlepší.
Dneska už se i děti jmenují různě, mají zvláštní jména. Chci, aby Čechy a Češky hráli i lidi, kteří nemají jejich typický vzhled.
Raphael: Já jsem vždycky s Dani rád pracoval, protože je to talentovaná herečka, která toho svede strašně moc na jevišti.
Daniela: Ta podpora! Třeba brácha řekne často, že jsem dobrá, a já mu taky řeknu, že je dobrej.
Hra L’Indiscipline (Threepenny Collective) se odehrává v 19. století v pařížské psychiatrické nemocnici La Salpêtrière a je inspirovaná skutečným příběhem slavného neurologa Jeana-Martina Charcota, který se pomocí kontroverzních experimentů s hypnózou snažil najít lék na tehdy diagnostikovanou nemoc hysterii. Raphael s Danielou ho už odehráli na francouzském festivalu v Avignonu, letos v listopadu pak vystoupili na Voila! Theatre Festivalu v Londýně. Spolupracují na něm i s dalšími Čechy, například s Nathanem Saudkem, synem skladatele Vojtěcha Saudka a praprasynovcem Franze Kafky a spoluautorem hry Michalem Vojtěchem.
Když se podívám na vaše herecká portfolia, máte spolupráce se zvučnými produkcemi: Netflix, Amazon Prime, Disney... Jak se k tomu člověk dostane?
Daniela: Přes castingy. V Česku máme štěstí, že se tu točí hodně mezinárodních produkcí a často lokálně obsadí nějaké role. My měli vždycky výhodu perfektní angličtiny i francouzštiny.
Liší se to nějak od českých natáčení?
Daniela: Extrémní profesionalitou. Já třeba hrála Interview with the Vampire. Víc peněz znamená víc času. Seznámíš se s herci a herečkami. Na mezinárodní produkci se mi nikdy nestalo že by ke mně hned nepřišel režisér*ka, nepodal*a ruku a nepředstavil*a se. To ti okamžitě dodá sebevědomí. Ať je ten herec sebeslavnější, berou tě jako sobě rovné. V některých věcech jsou v zahraničí herci a herečky k sobě víc pokorní.
Raphael: Souhlasím. A taky mívají lepší jídlo.
Má tedy v něčem mít zahraniční školu a zároveň se snažit prosadit v Česku nevýhodu?
Daniela: Občas je to těžké. Často se tě ptají: „Ty máš DAMU, nebo konzervatoř?“ „Ani jedno.“ Občas je těžké se prosadit v českém rybníčku, když jdeš jinou cestou. Pro mě je to obtížné v tom, že se musím neustále připomínat, protože často nejsem v Praze. Když se někdo dozví, že žiju jinde, řekne si, že to bude asi komplikované, abych přijela. Přitom let je hodinu a půl a já ráda jdu za jakoukoliv zajímavou nabídkou.
Máš pocit, že na tebe kvůli mezinárodnímu backgroundu koukají zvláštně?
Daniela: Teď už tak ne, teď je to spíš super, že lidi zajímáme. Já mám zároveň pocit, že jsem často braná jako cizinka. Přítom já chci hrát Češky! Lidi na mě možná nemyslí když jde o tradiční české role. Mě to trochu mrzí, protože chci hrát všechno. Chci tyhle stereotypy prolomit. Dneska už se i děti jmenují různě, mají zvláštní jména. Chci, aby Čechy a Češky hráli i lidi, kteří nemají jejich typický vzhled.
Raphael: Já mám ekvádorského otce, máma je Češka, ale z její strany jsou ještě bulharské a řecké kořeny. Danielin tatínek je z Jeruzaléma. Máme to spletité. Ale já už to kolikrát beru jako výhodu, vždyť do kolika já jsem byl obsazený národností...!
