Ukázkový příklad toho, jak „pýcha předchází pád.“
V nejbližších řádcích si povíme něco o jedné z nejklíčovějších bitev starověku, jejíž následky znamenaly pro Římskou říši doslova katastrofu.
Roku 27 před Kr. se po brutálních občanských válkách dostává na římský trůn první císař Augustus. Období chaosu a krveprolití vystřídá rozkvět umění a literatury. Říše zažívá svůj zlatý věk, města na Apeninském poloostrově ale i v dalekých provinciích ekonomicky a kulturně prosperují, lázně, amfiteátry, chrámy či akvadukty nechybí ani v nejodlehlejších částech impéria. Vliv božského císaře však nezasahuje pouze do vnitřní politiky státu, díky agresivním výbojům statečných „Jupiterových synů“ získala Římská říše nová území na jih od Dunaje, stejně tak silné Partské království padá před „pyšnou orlicí“ na kolena. Kdysi hrdý národ z Mezopotámie je po sérii drtivých porážek nucen ustoupit a přenechat status velmoci svému úhlavnímu nepříteli. Klidný spánek římského lidu neruší ani nepoddajné kmeny Galů, které jsou díky vynikající politice nadobro zpacifikovány a romanizovány. Nová hranice impéria se nyní táhne od nehostinných lesů v Hispánii, přes britské pláže až po horké pouště v Sýrii. Ale Augustovi to nestačí, v následujících letech tlačí na všechny světové strany s cílem rozšířit hranice Říma co nejdále. Na jeho rozkaz legionáři dobývají oblasti za Rýnem a rozdělují je na dvě části, Dolní a Horní Germánii.
Na těchto územích vzniká síť středisek, táborů a pevností, které zaručují císaři politickou kontrolu. Římští správci vybírají od Germánů daně, rozhodují v právních otázkách a zasahují do vnitřních sporů. Stejně probíhá i budování infrastruktury, vytvářejí se cesty, výrobny keramiky a pece na zpracování železa. Divoké germánské kmeny však nemají žádné slitování před okupanty, na oplátku podnikají útoky na římské území, bez milosti rabují, zabíjejí a plení zemi. Božský imperátor nehodlá trpět žádné náznaky neposlušnosti, oplácí stejnou mincí a posiluje posádky na hranicích, na ochranu římského obyvatelstva vysílá do Germánie své nejschopnější vojevůdce Tiberia a adoptivního syna Drusa. Těm se podaří po několika brutálních bitvách barbary porazit a situaci v zemi stabilizovat. Mnohé znepřátelené kmeny si impérium nakloní na svou stranu pomocí štědrých darů a slibů, jiné k poslušnosti přimějí až meče legionářů. Roku 6 n. l. se tak stává z Germánie prakticky klidná provincie, i když se v ní samozřejmě stále projevují silně separatistické snahy, způsobné vysokými daněmi a obrovskými kulturními rozdíly.
Nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno, ale Augustus měl dalekosáhlejší cíle, pomocí svých chrabrých legií chtěl posunout hranice impéria hlouběji na území divochů, nejlépe k Labi nebo až k Baltskému moři. Tyto velkolepé vize ale překazilo protiřímské povstání v Panonii, kam byl talentovaný Tiberius převelen, na jeho místo jmenoval císař někdejšího místodržícího Sýrie, Augusta Publia Quinctilia Vara, manžela své neteře. Toto rozhodnutí se později ukázalo jako osudné. Jmenování Vara do takové důležité funkce bylo totiž spíše důsledkem jeho vlivných styků, než oceněním jeho kvalit a talentu. Tehdejší historici ho charakterizují jako mírného a apatického, „zvyklého výhradně na pohodlí tábora a ne na skutečnou službu na bitevním poli.“ Nově zvolený vojevůdce chápal svou roli v Germánii jako čistě administrativní, své nepřátele neustále podceňoval, „žil v iluzi, že barbaři jsou mužní pouze svým zjevem a že tento národ, který dlouho nebylo možné podmanit si mečem, padne na kolena před římskými zákony“. Historik Classius Dio zase píše, že s Germány jednal jako s nižšími bytostmi, veřejně je ponižoval, vymáhal od nich vyšší peněžité dávky či jim odcizoval zlato a stříbro k výrobě náboženských předmětů.
Varus měl za svého působení v Germánii k dispozici pět legií. Dvě v oblasti zvané Moguntiacum a ostatní tři v Alisu. Když se v září roku 9 n. l. chystal přesunout do zimního tábora, zastihla ho zpráva o vlně menších kmenových nepokojů. I když Varus povstání nepovažoval za nic jiného než jen za lokální potyčky, rozhodl se v rámci výpravy na daných místech zastavit a rebelie potlačit. Rychlým vítězstvím si byl dokonce tak jistý, že nepodnikl žádné zvláštní opatření, dokonce dovolil, aby vojáky provázely jejich vlastní rodiny. Netušil však, že nepokoje jsou jen důmyslná past mladého šlechtice z germánského kmene Cherusků, Armina. Doboví historici ho popisují jako divokého a pěkného muže, statečného v boji, s inteligencí daleko přesahující obyčejného vojáka. Tento syn knížete Sigimeria sloužil v minulosti pod římským praporem během válek v Panonii a Illýrii. Také působil ve varovných oddílech, kde si od římského místodržitele vysloužil nesmírnou přízeň a loajalitu. Díky těmto zkušenostem dobře znal bojové manévry a taktiku římského vojska. Zajímavé však je, že Arminovy důvody k útoku nemusely souviset jen s nenávistí vůči „chamtivé orlici“, ale i jako osobní pomsta strýci, přívrženci Římanů, který mu nedovolil vzít si za ženu jeho dceru Thusneldu.
Začátkem září roku 9 n. l. je tak Varus donucen vyrazit z Mindenu na čele XVII., XVIII. a XIX. legie (přes 20 000 mužů) do zimního tábora na severu. Společnost mu dělá kromě 5000 otroků, žen a dětí i dobytek a vozy, dohormady kolona o délce až čtrnácti kilometrů. Kvůli již výše zmíněným rebeliím Varus změnil trasu cesty, přímo přes hustý, bažinatý Teutoburský les, ležící mezi řekami Ems a Vezera. Právě zde se před několika dny shromáždily tisíce germánských bojovníků z kmenů Cherusků, Chattů a Bructeriů. Přesný počet vojska není dodnes znám, ale pravděpodobná síla barbarů čítala něco málo přes 12 000 mužů. I když Varus dobře znal nástrahy hustých lesů, v nichž se šiky legionářů nemohly plně rozvinout, neprozřetelně vydal rozkaz na cestu neznámým terénem, nevěda, že si tím podepisuje rozsudek smrti.
Už během prvních kilometrů pochodu zastihne Vara kromě silného deště i zpráva o zmizení jeho „věrného“ společníka Armina. I když této informaci nekladl velkou vážnost, měla to být předzvěst těch nejhorších nočních můr. Krátce na to totiž poslové přicházejí z hlášením, že opožděné jednotky legionářů jsou pod těžkým útokem. Místodržící Germánie se proto rozhodne kolonu otočit a zamířit do Münsteru na dolním toku řeky Ems. Tento manévr se však ukáže jako extrémně nešťastný, už po několika hodinách přesunu za absolutní tmy, přetrvávajícího deště a silného větru začnou běsnící barbaři zasypávat nepřipravené Římany oštěpy a šípy. Jak se očekávalo, v lese se legie nemohou plně rozvinout a využít své vynikající taktické schopnosti, vzniká tak pro Germány oblíbený boj muže proti muži, kde mají rozzuření divoši nad legionáři značnou výhodu. Také neustávající déšť způsobil, že štíty vojáků nasákly vodou tak, že už se nedaly unést a byly nepoužitelné. Bouře a s ním spojený silný vichr lámal Germány nařezané vysoké duby, které následně způsobovaly již v tak dezorientováno řadách římské armády chaos. Hřebíkem do rakve se staly ohnivé balvany, spouštěné ze strmých svahů, lehce prorážející jakýkoliv zorganizovaný šik.
Masakr trval celou noc, barbaři pobili stovky legionářů, žen a dětí. Přesto však Varus a jeho skupinka věrných na čele kolony houževnatě odrážela útoky, dokud se jim nepodařilo vybudovat provizorní tábor. Ráno spálili Římané všechny vozy a zbytečnosti, které by je při postupu brzdily a vydali se na cestu. Následovaly tuhé boje na otevřených prostranstvích, odkud však byli legionáři nuceni ustoupit zpět do „prokletého“ lesa. Tam Arminova vojska zahájila další výpady. Do obklíčení se tentokrát dostala římská jízda, která se pokusila utéct přes bažinatý terén, ten se ale pro elitu římského vojenství stal doslova hrobem. Přeživší důstojníci a legionáři na čele s Varem se na noc zastavili a v cestě pokračovali až ráno. Ale ani nový úsvit nepřinesl dobré zprávy, déšť stále neustal a ztráty v římských řadách se jen násobily, za tři dny a tři noci padlo přes 20 000 mužů. Zlomený Varus se tak nakonec rozhodne společně se svými veliteli spáchat masovou sebevraždu. Legie XVII., XVIII. a XIX jsou nadobro ztraceny. Nicméně malé části římské jízdy pod velením Valy Numonia se podaří prosekat si cestu ven z lesa. Ostatní přeživší, mezi nimiž je i mnoho žen a dětí, skončí buď jako otroci, mrtvoly nebo obětní dary (zaživa přibiti k posvátným stromům, ukřižováni či uvařeni).
Když se zpráva o masakru dostane až do Říma, Augustus upadá do deprese. Ještě měsíce po bitvě se prochází prázdným palácem, bije hlavou do zdi, trhá si vlasy a křičí zoufale do prázdna: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ Božský imperátor považoval tuto porážku za největší katastrofu ve svém životě, a měl pravdu, Řím ztratil velkou část Germánie a hlavně tři elitní legie, které se už nikdy neobnovily. Také si uvědomil, že už nemá dostatek sil na další expanzi, upustil od svého plánu a severozápadní hranicí impéria určil řeku Rýn. O pět let později římské průzkumné jednotky proniknou hluboko za linii nepřítele do hustého lesa, kde se jim vyskytne hrozný pohled.„Našli hromady vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech. Ty legionáři pohřbili, jak by to byly jejich příbuzní, jejich vlastní krev.“ Poslední tečku za jatkami v Teutobruském lese udělal velitel Tacitus. Ten během útoku na tábor barbarů objevil a osvobodil několik mužů z Varových legií, kteří byli drženi v zajetí přes 40 let.
