Thajský box zaujímá ve světě sportu specifické místo. V žádné jiné disciplíně se nenajde koncentrovanější spojení síly, technické vyspělosti, tradic a rituálů.
Identifikovat zápas v thajském boxu na akci, sestávající ze zápasů ve více bojových stylech, je jednoduché. Už nástup do ringu se oproti ostatním liší v tom, že bojovníci mívají na hlavě posvátnou čelenku (monkon) a nezřídka také další ochranný amulet (pannung) uvázaný na ruce. Před samotným zápasem mohou provést rituální tanec (wai khru) za účelem vzdání úcty svým nejbližším, který také slouží k uvolnění se před bojem. Během zápasu hraje tradiční thajská hudba, která dotváří výjimečnou atmosféru thajského boxu - ve světě známém jako Muay Thai. Toto plnokontaktní bojové umění patří mezi vůbec nejtvrdší sporty na světě, protože povoleny jsou i údery lokty a koleny, stejně jako boj v klinči. Populární je především v Asii, do našich končin se dostal koncem 90. let 20. století.
Thajský box v současnosti nezažívá zrovna nejlepší období. V době masivního rozmachu MMA (smíšených bojových umění) se společně s kickboxem dostává do pozadí. Při pátrání po důvodech tohoto stavu narazíme na skutečnost, že thajskému boxu i kickboxu chybí ústřední postava se schopností strhnout pozornost fanoušků a médií po celém světě, jakož i zastřěšující organizace s celosvětovou prestiží. MMA se může opřít o UFC (Ultimate Fighting Championship) a svého "superhrdinu" našlo v osobě Connora McGregora. Naopak jména jako Buakaw Banchamek, Saenchai či Alexej Ignašov i přes nesporné sportovní kvality nikdy nevyvolaly tak velký rozruch jako irský šampion. Ten dokáže pravidelně zaplňovat novinové titulky a díky tomu nejen upevňovat, ale neustále zvyšovat povědomí o MMA a UFC, což odvětví přináší další příznivce a nové peníze, nezbytné pro celkový rozvoj. Přestože hegemonie profesionálního boxu v oblasti obecné popularity a objemu do něj vkládaných financí potrvá ještě nějaký ten pátek, progres MMA a (nejen) UFC je nepopiratelný.
Za prudkým nárůstem popularity MMA nepochybně stojí také konzistentnost již zmíněné hlavní organizace a turnajů tzv. druhého sledu. UFC od svého vzniku v roce 1993 systematicky buduje své jméno a nabírá na síle, o čemž svědčí i pohlcení konkurenčních organizací Pride, Strikeforce a dalších. Kromě UFC se v USA etabloval Bellator, který zaujal pozici nepsané dvojky a v Rusku úspěšně působí hned několik organizací v čele s M-1 Global. Kickbox dnes naopak jen toužebně čeká na svou renesanci v podobě oživení zašlé slávy někdejší K-1 či It's Showtime. Jejich pomyslný nástupce Glory má sice za sebou už 31 turnajů, ovšem mírou popularity či diváckého zájmu se zatím s UFC nemůže rovnat. Thajský box na tom není o moc lépe. Pokus s globální značkou Muaythai Premier League skončil před pěti lety fiaskem a jinak je na scéně sice několik organizaci, ale žádná s puncem obecného uznání alespoň blížícímu se UFC.
Paradoxně právě thajbox či kickbox mají předpoklad nabídnout běžnému divákovi nejzáživnější divadlo, protože zápasy na rozdíl od MMA probíhají výhradně ve stoje a nikdy nesklouznou do ne vždy záživných bojů na zemi, které docení zejména v pravidlech a sportu jako takovém zběhlí fanoušci. A možná právě spojení boje ve stoje a na zemi, v kombinaci s malými rukavicemi, přibližuje MMA nejvíce ze všech kontaktních sportů k běžné pouliční bitvě a činí jej tak divácky nejzajímavějším. Přidejme k tomu efektivní marketing UFC, jejích hlavních protagonistů a ve výsledku dostaneme jeden z nejrychleji rostoucích sportů. V každém případě, objektivizovat atraktivitu jednotlivých bojových stylů je prakticky nemožné z důvodu rozličnosti individuálních preferencí, proto nemá význam jejich vzájemné porovnávání. Jelikož MMA si ukrajuje stále větší kus mediálního koláče, i následující řádky budou věnovány přiblížení mnohem vzácněji medializovanému thajskému boxu, a to prostřednictvím vybraných tří zápasů. Ty jsou zajímavé jak po vizuální stránce, tak svým příběhem.
Ramon Dekkers vs. Coban Lookchaomaesaitong 2
Druhý ze čtyř vzájemných zápasů velkých rivalů se nesmazatelným písmem zapsal do dějin thajského boxu. Holanďan Ramon Dekkers se dostal do povědomí v roce 1990, kdy jako 20letý porazil v Amsterdamu Nangpona, úřadujícího šampiona prestižního stadionu Lumpinee. Thajci, pro které je Muay Thai národním sportem, postavili o rok později proti Dekkersovi soupeře nejtěžšího kalibru - Cobana. Ten v prvním měření sil v dubnu 1991 nezůstal nic dlužen své přezdívce Crusher a Holanďanovi uštědřil tvrdé KO pověstným levým hákem. V srpnové odvetě však Dekkers stejně v prvním kole doslova rozdrtil svého protivníka a stal se vůbec prvním cizincem, který na posvátné thajské půdě zdolal tamního šampiona. Slavné vítězství zpopularizovalo thajbox na starém kontinentu a z Dekkerse, který má rád agresivní styl boje, udělalo hvězdu doma i ve světě. Ve třetím duelu zvítězil Coban, ale ve čtvrtém opět Dekkers a vyrovnal tak konečnou bilanci na 2:2. Všechny jejich vzájemné zápasy jsou obecně hodnoceny jako jedny z nejkvalitnějších v historii Muay Thai. Dekkers se za svůj sportovní přínos dočkal uznání i ze strany thajské královské rodiny, která ho určila za ambasadora všech zahraničních bojovníků v Thajsku. Zemřel v roce 2013, kdy ho ve věku 43 let postihla srdeční zástava během jízdy na kole. Zanedlouho 50letý Coban v současnosti působí jako trenér v Thajsku a USA.
Samart Payakaroon vs Panomtoanlek Hapalang
Samart je považován za Muhammada Aliho thajského boxu. Přirovnání k snad nejslavnějšímu boxerovi všech dob si vysloužil díky výjimečné obraně, která ho vůči soupeřům dělala téměř nedotknutelným. Kromě toho, že si účinně držel protivníky od těla, sám je dokázal častovat mimořádně tvrdými údery. Na vlastní kůži to pocítil i Hapalang, jehož knokautoval takovým způsobem, že při dopadu na podlahu spolkl chránič zubů. Čtyřnásobný šampion stadionu Lumpinee a trojnásobný držitel prestižního ocenění Bojovník roku, udělovaného thajskými sportovními novináři, se po úspěších v thajském boxu přeorientoval v roce 1982 na klasický box. S opačným garde slavil úspěchy a v roce 1986 získal titul WBC v bantamové váze, když překvapivě knokautoval Lupeho Pintora, známého svou "ocelovou" bradou. Titul později obhájil v souboji s respektovaným Juanem Mezou, zastavil ho až v duelu dvou do té doby neporažených boxerů Australan Jeff Fenech. Jeden z nejkomplexnějších thajboxerů všech dob se kromě ringu prosadil i v showbyznysu jako herec a zpěvák. Účinkoval v několika filmech a nazpíval tři sólová alba. Jeho nejznámější píseň je zpovědí o tom, že sice je úspěšným boxerem, ale chybí mu talent k získání ženského srdce.
Pornsanae Sitmonchai vs Pakorn Sakyothin 1
Slavné čtvrté kolo souboje Pornsanaea s Pakornem před šesti lety na stadionu Lumpinee je nejlepším důkazem přímo neuvěřitelné odolnosti elitních thajských bojovníků. Jedno z nejnapínavějších resp. nejakčnějších kol v historii bojových sportů, je plné tvrdých a přesných výměn, v nichž oba bojovníci museli sáhnout na dno svých fyzických i psychických sil. Duel byl konfrontací dvou odlišných stylů, protože Pornsanae preferoval agresivní přístup, který byl v kontrastu s Pakornovou trpělivostí a snahou mít věci pod kontrolou. Pornsanae nakonec vyprovokoval protivníka k málo vídané přestřelce bez obrany a zápas se tak ocitl v situaci kdo z koho s oboustrannou snahou knokautovat soupeře. Ani jeden nakonec nepadl, duel vyhrál na body Pakorn. Důležité je připomenout, že po nelítostné bitvě se bojovníci objali, vzdali jeden druhému úctu a společně zapózovali fotografům, čímž potvrdili gentlemanský charakter thajboxu. Vzájemnou konfrontaci si za pár měsíců zopakovali na stadionu Rajadamnern s opětovným vítězstvím Pakorna na body. Ten je v současnosti s 225 zápasy, z toho 177 vítěznými, považovaný za jednoho z nejlepších aktivních bojovníků. Ve věku 25 let má na kontě tituly šampiona obou nejprestižnějších stadionů v Thajsku a je držitelem opasků pro mistra světa organizací WMC a Yokkao. Právě proti Pakornovi, svěřenci legendárního Saenchaia, bude už 18. června v bratislavské HANT Aréně obhajovat titul mistra světa organizace WKU ve váze do 67 kg talentovaný slovenský thajboxer Marco Novák.
