Daly by se jich najít určitě stovky, ale toto jsou čtyři příběhy žen jako důkaz toho, že i pro něžné pohlaví nebyly vlastnosti jako odvaha, vůdcovství a houževnatost neznámé pojmy.
Na konci pravěku došlo k jedné z největších změn v dějinách lidstva. Podle antropologů se týkala přerodu matriarchální společnosti na patriarchální. Jinými slovy ženy jako matky - dárkyně života ztratily svoji vedoucí funkci v lidských společenstvích, tedy v kmenových zařízeních, které se přetvářely do složitějších celků. Úsvit lidské civilizace přál mužskému elementu, který šel ruku v ruce s rozvojem vojenství a třídního dělení. Paradoxem je, že čím byla společnost civilizovanější, tím měli ženy ve společnosti nižší vliv. Naopak barbarská společenství poskytovala ženám mnohem více seberealizace. Vikingské ženy měly třeba právo na rozvod a často bojovaly bok po boku s muži. Germánské štítonošky byly běžnou součástí vojska a mezi kočovnými Sarmaty byly tak schopné bojovnice, že to podnítilo Řeky k vytvoření mýtů o bájných Amazonkách.
Těžko bychom podobné příklady hledali ve starověku či v antice mezi národy, které považujeme za „civilizované“. Ani staré Řeky, kteří dali světu demokracii, nenapadlo, že by se tato „vláda lidu“ měla vztahovat i na ženy. O konzervativním a křesťanském středověku ani nemluvě. Pojďme si však uvést pár zajímavých příkladů z dějin, které nám potvrdí, že ženy v čele armád či velmocí byly stejně schopné, ne-li rovnou schopnější než muži. Janu z Arku však mezi nimi budete hledat marně.
Hatšepsut
Tato egyptská vládkyně jednoznačně patří na první místo našeho seznamu, protože se považuje za první „velkou“ ženu lidské historie. Nebyla sice první egyptská faraonka (o 300 let ji předběhla Sebeknofru), ale délkou a způsobem svého vládnutí si jednoznačně zaslouží první příčku. Z historických faktů je třeba zmínit, že patřila do 18. dynastie, byla dcerou Thutmose I. a vdala se za svého nevlastního bratra Thutmose II. (byla s nim příbuzná z otcovy strany). Svému manželovi však dala jen dceru, a tak se nástupcem stává dvouletý Thutmose III., kterého měl jeho mezitím mrtvý otec s jinou konkubínou. Dvouroční chlapec začíná vládnout se svou regentskou matkou, která ho však po čase zcela zbavuje vlády a celou moc přebírá do svých rukou. Vládla v letech 1478 - 1458 př.n.l. a právem ji lze označit za pátou faraonku své dynastie.
Zajímavostí je, že na veřejnosti nosila mužské oblečení a nechávala se zobrazovat s bradkou. Její vláda byla mírumilovná a prospěšná. Za její nejvýznamnější počiny se považují obchodní výpravy do bájné země Punt (zřejmě dnešního Somálska), odkud se začalo dovážet kadidlo a myrha (pryskyřice, která se používala na výrobu kadidla). Hatšepsut dokonce nařídila dovézt a kultivovat několik sazenic stromů produkujících myrhu a jde o první známý import cizích dřevin v historii. Stejně úspěšná byla i ve stavitelství. Na svém účtu má stovky projektů a dala vyhotovit takové obrovské množství skulptur, že téměř každé významné muzeum má něco od Hatšepsut. Mnoho faraonů si dokonce přivlastnilo její vlastní výtvory. Umřela ve věku nedožitých 50 let. Po matčině smrti se stal opravdovým a nejen formálním panovníkem její syn Thutmose III.
Boudicca
Na druhém místě budeme pokračovat s jedním z největších povstání v Římské říši, které však nebylo vedeno nějakým otrokem z Thrákie, ale ženou, která se jmenovala Boudicca. Byla to manželka krále Prasutaguse, který vládl Keltskému kmeni Icenů v polovině prvního století našeho letopočtu. Kmen sídlil na východě Británie přibližně na území dnešního hrabství Norfolk. Albion v těch časech procházel velkými změnami. Římská říše konečně prolomila keltskou moc a jednou z metod udržení vlivu byly sice místní, ale i tak loutkoví vládci, jakým byl pravděpodobně i Prasutagus. Formální nezávislý král svěřil svou državu svým dcerám, neboť syna nezplodil. Řím však závěť svého spojence nerespektoval a území království bylo anektováno. Boudicca byla navíc zbičována a její dcery znásilněny legionáři. Tyto odporné zločiny a křivdy Říma zplodily jedno z největších povstání vedených keltskou královnou Boudiccou. Jako symbol britské bohyně Andraste se Boudicca v roce 60 postavila do čela povstání a sjednotila kmeny Icenů a Trinovantů pod jednou vlajkou. Kampaň začala dobytím města Camulodunum, které bylo chabě bráněno. Římané vedení guvernérem Gaiem Suetoniem Paulinem byli zaneprázdněni vojenským tažením proti ostrovu Mona (dnešní Anglesey u severozápadního pobřeží Walesu), na kterém byla jedna z posledních pevností druidů a zároveň sloužil jako útočiště britských rebelů proti římské nadvládě.
Na pomoc městu byla poslána IX. Legie, která utrpěla zdrcující porážku vzhledem k tomu, že byla výrazně přečíslena (2 500 Římanů proti deseti tisícům Keltů). Povstalcům výrazně narůstaly řady a s Boudiccou již bylo ve zbrani téměř sto tisíc bojovníků. Dalšími dvěma dobytými městy byly Londinium (Londýn) a Verulamium (St Albans), odkud Římané raději utekli. Suetonius však začal shromažďovat všechny dostupné římské jednotky v Británii a podařilo se mu shromáždit deset tisíc legionářů a vojáků z řad pomocných oddílů. Místo finální bitvy bylo někde v blízkosti dnešní Watlingské cesty. Semknuté řady Římanů v úzkém koridoru, navíc skvěle vyzbrojené, vybavené a podpořené jízdou, byly pro neorganizované Kelty nepřekonatelným protivníkem. Po krátkém boji byla více než 200tisícová armáda poražena a protože si Keltové vozovou hradbou sami zablokovali ústup, i zmasakrována. Boudicce se sice podařilo uniknout, ale po této fatální prohře spáchala sebevraždu.
Roxelana
Tato dívka slovanského původu z Haliče byla v pubertě odvlečena Tatary a kolem roku 1520 prodána přímo do sultánova harému. Její jméno Roxelana bylo jen tureckou přezdívkou, ve skutečnosti se jmenovala Anastasja Lisowska. Díky vlastní šikovnosti se dívka dokázala vypracovat na nejlepší konkubínu v harému a získat si sultána Sulejmana Nádherného, který se do ní bezhlavě zamiloval. V cestě jí nestála jen samotná turecká společnost řízená výsostně muži, ale i ostatní konkubíny. Roxelana však dokázala prokličkovat mezi dvorními a harémovými intrikami a podařilo se jí několik husarských kousků. Sultán si ji vzal formálně za manželku, což se možná zdá normální, ale v Osmanské říši to bylo pro sultána neslýchané. Jako bývalé otrokyni se to podařilo v celé historii Osmanské říše jen jí. Pochopitelně před svatbou konvertovala k islámu a po svatbě přijala jméno Hürrem Sultan. Jako jediná ze sultánských žen si vydobyla speciální privilegium a mohla porodit více než jedno dítě. Vynikala nejen v harémových záležitostech, ale vyznala se i v umění, diplomacii a získala obrovskou moc a vliv. Ne darmo se říká tomuto období i Sultanát žen.
Podporovala výstavbu škol, mešit a lázní a udržovala čilou korespondenci nejen se svým manželem na vojenských výpravách, ale i s řadou evropských umělců, politiků a státníků. Byla velmi mazaná a vypočítavá a pomocí svého vlivu dokázala Roxelana prosadit svého syna do pozice příštího sultána Selima II. i přesto, že nebyl ze sultánských synů nejstarší. Ten nejstarší, syn další prominentní konkubíny Mustafa, byl odsouzen a popraven za několik přečinů. Sultánova nevůle vůči Mustafovi však byla pouze produktem Roxelaniných intrik a úkladů vůči němu a jeho matce Mahidevrane, její životní sokyni. Roxelana zemřela ve spánku jako 53letá. O její etnicitě se dodnes vedou polemiky. Většina historiků se domnívá, že byla původem Ukrajinka, ale uvažuje se i o polském (shovívavá politika sultána vůči Polsku) či rusínském původu (její přezdívka Roxelana má možný výklad jako Rusínka).
Alice Auma
Alice se narodila v roce 1956 v Ugandě do chudé rodiny a živila se jako prodavačka a příležitostná prostitutka. Jako neplodná byla opuštěna dvěma manželi a po čase konvertovala ke křesťanství. V roce 1986 v Ugandě zuřila občanská válka mezi vládou a povstalci. U Alice se začaly projevovat silné známky schizofrenie a i když se jí rodiče snažili všemožně vyléčit, bylo to neúspěšné. Jak tato žena tvrdila sama o sobě, vstoupil do ní duch italského vojáka Lakwena, který byl kapitánem a zahynul v I. světové válce u Nilu. Poté, co strávila 40 dní sama v divočině, se se svým neuvěřitelným charismatem snažila postavit do čela povstalců. Rozhádaná a slabě vyzbrojená povstalecká armáda ji však ignorovala, a tak Alice začala putovat po zemi a budovat vlastní armádu. Jak Alice o sobě tvrdila, bylo v ní usídleno více duchů: jistý Franko ze Zairu a několik Korejců a Arabů. Často mluvila neznámými řečmi a inspirovala mnoho domorodců, kteří ji považovali za světici. Postupně získala armádu jen o síle 15 tisíc vojáků, navíc bídně vyzbrojených, ale dosáhla s nimi neuvěřitelného vítězství. Svou armádu nazvala Armádou Ducha Svatého (ADS) a zavedla přísná pravidla - žádný alkohol ani tabák a vojsko muselo žít v celibátu.
Když však ADS bojovala, děly se zázraky. Alice dokázala „přičarovat“ své armádě sílu a nezranitelnost. Vojáci bojovali v transu, zpívali náboženské písně a vládní vojska utíkala z bojů. Aliciny zázračné schopnosti se však začaly postupně vytrácet. Nedaleko Lusaky se ADS dostala pod dělostřeleckou palbu a byla téměř rozprášena, ale Alice se podařilo z boje uniknout na kole. Alice ztratila všechno, a tak se stáhla do Keni, kde jako 50letá po nadměrném pití a užívání drog umřela. V Alicině poselství "pokračoval" její bratranec Joseph Kony, ale trochu jiným směrem. Přejmenoval ADS na Armádu Božího Odporu a vytvořil jednu z nejděsivějších povstaleckých skupin na světě. Dětští vojáci, zabíjení, mučení, sexuální násilí, zotročování a kanibalismus byly a jsou na denním pořádku dodnes. Kony pustoší a terorizuje Jižní Súdán, Středoafrickou republiku a Demokratickou republiku Kongo, ale to už je jiný příběh.
