Nejslavnější vládce Novobabylonské říše.
Nebukadnesar II. (asi 630 - 562 př. Kr., vládl 605 - 562 př. Kr.) jako druhý král z rodu chaldejského, jehož otec založil mocnou Novobabylonskou říši a on sám ji přivedl k největšímu rozkvětu, kdy ovládl všechny obchodní cesty v Mezopotámii (oblast mezi asijskými řekami Eufrat a Tigris). Do historie vstoupil jako muž plný rozporů, nelítostný a krutý dobyvatel, ale také jako milující manžel, schopný udělat nemožné pro potěšení své manželky. Na jedné straně Bible zobrazován jako tyranský šílenec, ničitel celé Judeje a zarytý nepřítel Židů. Na straně druhé jako dobyvatel „Úrodného půlměsíce“ od Jeruzaléma až po Perský záliv či budovatel největšího hlavního města té doby - Babylonu, včetně jednoho ze sedmi divů světa ve starověku - Semiradiných visutých zahrad. Přestože pro Evropu představuje okrajovou historickou postavu, o čemž svědčí i fakt, že řecký historik Hérodotos popisující ve svém díle o dvě století později Babylon ho ani nezmínil, tak dnešními Íránci (kde se území Babylonu rozprostíralo) je považován za nejmocnějšího vladaře.
Babylon si od svých nejslavnějších dob Chammurapiho - vládce starobabylonské říše (nastoupil na trůn 1792) procházel různými turbulentními, více či méně úspěšnými obdobími. Od roku 1595 př. Kr. ho držel permanentně v područí kmen Kassitů a později městský stát Elam (jihozápadní Irán). Jediným světlým okamžikem po dlouhých staletích útlaku byla právě jeho porážka a nastoupení Nebukadnesara I. na babylonský trůn v roce 1124 př. Kr., tento mocný panovník zároveň založil silnou dynastii udržující nad starověkou veleříší ochrannou ruku desítky let. Když se v roce 626 př. Kr. stal správcem Babylonu Nabopolasar, otec Nebukadnesara II. a uzurpoval si vládu od asyrského krále, začalo druhé zlaté období Babylonu - období takzvané Novobabylonské říše.
Nabopolasarovou uzurpací babylónského trůnu automaticky začala válka mezi Asýrií a Babylonem, ze které díky spojenectví s Médy vzešel jako vítěz Babylon. Na začátku vlády využil Nabopolasar rostoucí nechuť Babyloňanů vůči asyrské nadvládě a v roce 616 př. Kr vytáhl sám se svou armádou poprvé proti nenáviděnému nepříteli, avšak neúspěšně. Z porážky se poučil a uzavřel spojenectví s králem Médů Kyaxarésem. Médové patřili k nejsilnějším městským státům na území dnešního Íránu a díky tomuto spojenectví zpečetěném sňatkem Nebukadnesara II. a Kyaxarésovi dcery Amytis přestala štěstěna Asyřanům přát, přičemž v průběhu příštích čtyř let utržili několik nepříjemných porážek. Jako rozhodující se ukázalo tříměsíční obléhání jejich hlavního města Ninive (na severu dnešního Iráku) v roce 612 př. Kr., při němž umřel i samotný asyrský král, což přispělo k tomu, že odpor Asýrie začal pomalu upadat. To byl prakticky konec nedávno zdánlivě všemocné říši, jelikož většina asyrských měst padla do konce roku 612 do rukou Babyloňanů. Po pádu posledního opěrného bodu, města Charrán, chyběl už jen poslední krok k absolutnímu vítězství - porazit Egypt, spojence Asýrie. Egypťané získali kontrolu nad Palestinou, a to buď oportunisticky vlastním jménem nebo za podpory sousedních spojenců. Poslední úder Egyptu zasadil právě Nebukadnesar II. v roce 605, tehdy ještě babylónský korunní princ dvakrát porazil Egypťany, u Karchemiše a Ematu u egyptských hranic, kde prakticky zničil jejich elitní jádro armády. Asyrský odpor touto porážkou zcela zmizel a jejich země se stala součástí Novobabylonské říše - příštího hegemonního území Úrodného půlměsíce.
Po této bitvě Nebukadnesar II. spěchal do hlavního města Babylon, jelikož se doslechl, že jeho otec umírá. Tak se stalo, že ještě ve stejném roce, kdy se odehrála tato rozhodující bitva, proběhla i Nebukadnesarova korunovace za krále Novobabylonské říše. Korunovace proběhla se vší okázalostí v chrámu boha Marduka, kde prosil, aby domov, který vybuduje, byl věčný, aby se mohl plně nasytit jeho krásou, chtěl, aby dosáhl vysokého věku s hojným potomstvem a aby mohl užívat hold jako král všech regionů celého lidstva. Tato jeho modlitba se mu do značné míry i naplnila, protože za jeho vlády se stal Babylon největším městem tehdejšího světa a o jeho kráse se vypráví dodnes. Navíc si zajistil kontrolu nad všemi obchodními cestami v Mezopotámii, což se dá považovat za ovládnutí tehdy známého světa.
Svůj sen si začal plnit hned po korunovaci, v průběhu června až prosince 604 př. Kr si podrobil celé území Sýrie a Palestiny včetně Judeje, která se mu zavázala platit daně. To naopak odmítá město Aškelon, a tak je v roce 603 př. Kr. podrobeno násilím, přičemž se mocný vladař tímto aktem probojuje až k hranici Egypta. S tímto slavným starověkým státem následně sváděl boje podobné šachové partii každoročně po dobu čtyř let v Levante (oblast východního Středomoří). V těchto bojích nedokázala získat ani jedna strana převahu a v roce 601 př. Kr. skončily doslova patem. Vzpouru v Judeje zaznamenal a hned i potlačil v letech 598-597 př. Kr., ale o deset let později Judea, povzbuzená falešnou vidinou egyptské podpory znovu rebelovala a znovu neúspěšně. Tentokrát toho však Židé i trpce litovali, protože jejich hlavní a posvátné město Jeruzalém po osmnáctiměsíčním obléhání padlo. Dobyvatelé zničili chrámy a město vypálili do základů. Král Judeje si však nedal říct a k dalším nepokojům došlo již následující rok, ačkoli prorok Jeremiáš varoval, že po sobě jdoucí zpochybnění moci Babylonu bude mít neblahé následky. Podle prorokových tvrzení až 4600 lidí dal nejmocnější vladař v okolí deportovat z Judska v důsledku tohoto povstání (Jeremiáš 52: 28-30).
Toto byla však už druhá vlna nuceného vystěhování Židů do Babylonu, tedy takzvaného babylonského zajetí Židů, protože již při prvním dobytí Jeruzaléma přesídlil Nebukadnesar do svého hlavního města kolem 20 000 Židů. Izraelci toto přesídlení snášeli s těžkým srdcem a právě toto je důvodem, proč je v Bibli tento vládce zobrazován jako zhýralec a šílenec a jeho milované město Babylon jako město neřestí a hříchů. Pravdou však je, že značné části Židů se tam nežilo vůbec špatně, mohli si tam vytvořit vlastní komunitu a vydobyli si poměrně slušné životní podmínky, dokonce díky tomu, že půda v Babylonu dávala mnohem více úrody než v Palestině, i určitého blahobytu. Pravdou však je, že zdejší prostředí se jim zdálo příliš cizí a znemožnilo jim pokračovat v jejich tradicích ve vzdělávání či dodržování náboženských obřadů a museli hledat kompromisy. Judea však nebyla jediná, co babylonskému králi dělalo problémy, i pacifikace Libanonu, kterou potřeboval kvůli dodávkám cedrového dřeva, trvala celých 13 let. Tento zdánlivě nepodstatný a nudný výpočet jeho nejvýznamnějších expanzivních úspěchů má poukázat na fakt, že svou modlitbu k Mardukovi při své korunovaci myslel smrtelně vážně a králem všech regionů celého lidstva se v podstatě opravdu stal, ačkoli tomu obětoval roky pobytu mimo svou říši.
Po potlačení poslední velké vzpoury v Elemu se následně mocný panovník soustředil na druhou část svých tužeb - vybudování domova, který by byl věčný a aby se mohl plně nasytit jeho krásou. Během jeho vlády hlavní město jeho říše zažilo přímo stavební horečku. Nejdříve pozlatil otcův královský palác, dále rozšířil dva velké královské sály a tři soukromé pokoje o další čtyři chrámové jednotky vzájemně propojené průchody s obrovským trůnním sálem. Při stavbě jeho letního sídla se projevila jeho jemnější stránka, jelikož schválil vybudování již na počátku zmíněných Semiradiných visutých zahrad. Tato stavba podle legendy měla být aktem lásky, protože Nebukadnesarově manželce se stýskalo po rodné hornaté Médeie, a tak jí král, aby ji utěšil, nechal vystavět 40 metrů vysoký umělý vrch s visutými terasovitými zahradami s flórou z celé říše, se složitým umělým zavlažováním. Jiným vladařovým megalomanským stavebním projektem se stala z Bible světoznámá babylonská věž, což byl vlastně obrovský zikkurat (věž sloužící pro náboženské účely). Postavili ji dávno před jeho vládou, ale v té době se nacházela ve velmi špatném stavu a právě on se ujal její rekonstrukce. Ze svého čtvercového základu pyramidovitě sahala až do výšky 90 metrů, přičemž král měl za cíl, aby soupeřila s nebesy. Kromě těchto velkolepých projektů nezapomněl ani na běžnou výstavbu stovek chrámů zasvěcených různým bohům či městské hradby. Avšak i tuto běžnou stavbu potřebnou na ochranu města či staveb zajišťujících městu ochranu bohů povýšil do zcela jiných dimenzí.
Město nechal obehnat dvojitými hradbami vysokými minimálně 22 metrů, mezeru mezi nimi zaplnil strategicky vodou. Nejlepším potvrzením tohoto tvrzení je však Ištařina brána - jedna z osmi vstupních bran. Jako jediná byla pokryta vrstvou světle modrých cihel a zobrazovala draky, lvy a býky a nesla jméno bohyně lásky a války, stála na Cestě procesí, vedoucí do čtvrti chrámů a paláců, přičemž jen těch větších napočítali historici 43. Za dob Nebukadnesara II. dosáhl počet obyvatel Babylonu pravděpodobně až milionové hranice, čímž se stalo největším městem tehdejšího světa a kopii Ištařiny brány lze obdivovat v Berlínském muzeu. O splnění druhé části jeho přání, že se jeho domov, který vybudoval, stal věčným a že se mohl plně nasytit jeho krásou, nemůže být pochyb. Podle knihy proroka Daniela, však na sklonku své vlády mocný panovník propadl šílenství, zasažen božím hněvem za přílišnou pýchu a opovážlivost přišel o rozum a žil po dobu sedmi let mezi zvířaty. Nahý se potuloval po jeskyních, vyl na měsíc a živil se syrovým masem. Tato nemoc je dnes ztotožňována se vzácnou psychickou poruchou - lykantropií.
Nebukadnesar zemřel v roce 562 př. Kr., takže se dá říci, že se naplnila i část modlitby o jeho dlouhověkosti. Zanechal po sobě i potomky, kteří však ani zdaleka nezazářili tak jako on, to je však už jiný příběh. Lze však konstatovat, že Nebukadnesar II. svou úspěšnou expanzivní politikou a ambiciózní přestavbou Babylonu zanechal v historii nesmazatelnou stopu a stal se tak v podstatě nesmrtelným. Svědčí o tom i fakt, že k němu přirovnávali slavného Napoleona či to, že se jeho činy se staly námětem Verdiho opery Nabucco.
