Jeho názory jsou populární dodnes.
Ambiciózní student, kontroverzní psycholog, uznávaná osobnost. Všechny tyto přívlastky patří Sigmundu Freudovi, zakladateli moderní psychologie a milovníkovi doutníků, z jehož prací a názorů dnes vycházejí mnozí odborníci. Ten téměř celý život věnoval výzkumu lidské duše - definoval pojmy jako "pud", rozdělil vědomí, vypracoval množství teorií o smrti a položil základy psychoanalýzy. Jako úspěšný autor řady publikací ovlivňoval debaty ve vědeckých sférách a stal se jedním z nejcitovanějších lidí 20. století.
“Ani po mém dvacetiletém studiu jsem stále nezjistil, co vlastně ženy chtějí!“
Pouť jednoho z nejvýznamnějších badatelů lidské mysli začala 6. května 1856 v Příboři (Freiberg), na půdě dnešní Moravy, tehdy však Rakousko-Uherska, v době vrcholící germanizace. Vychováván židovskými rodiči se stal prvním z osmi dětí. Po mnoha stěhování rodina zakotvila ve Vídni, kde Freud začal navštěvovat prominentní gymnázium. Odmaturoval s vyznamenáním a všichni očekávali, že se vydá na dráhu politika. Už tehdy měl právo v malíčku, ovládal sedm cizích jazyků a miloval literaturu. Sám kariéru politika plánoval, ale nakonec se na prestižní vídeňské univerzitě jako sedmnáctiletý vydal cestou medicíny, kde mimo jiné nechyběla ani psychologie, filozofie či zoologie. Právě zoologii ho učil prodarwinistický profesor, díky kterému se dostal na výzkum do Terstu, kde určil přes sto nových druhů úhořů. Úspěšně promoval v roce 1881.
Hned za rok začal svji kariéru na místě výzkumného pracovníka v Hlavní vídeňské nemocnici. Díky svému výzkumu v oblasti mozkové anatomie za dva roky publikoval vlivnou práci vysvětlující utišující vlivy kokainu. Později se věnoval afázii, tedy mozkové poruše bránící racionálnímu uvažování a chápání. Jak čas plynul, Freud působil na mnoha odděleních, nejvýznamnějšího posunu však dosáhl na poli psychiatrie, kde se vypracoval na docenta neuropatologie a začal vyučovat. Sice bez nároku na plat, na druhé straně měl však více času věnovat se své práci. Za dva roky však dal výpověď, oženil se, světlo světa spatřilo šest jeho dětí a nastěhovala se k němu jeho nevlastní příbuzná, které zemřel snoubenec. Po čase se začalo šířit množství pomlouvačných řečí především ze strany jeho švýcarského kolegy Carla Jung, se kterým se předtím nepohodli. Kvůli špatným jazykům začal kouřit cigarety, z nichž pak přešel na doutníky. Skončilo to rakovinou ústní dutiny, Freud však kouřit nepřestával. Dokonce se hájil - podle jeho názoru jsou doutníky “adekvátní náhradou za masturbaci“. Po roce 1885 se odstěhoval do Paříže, kde začal tvořit vlastní práce. Podle jeho slov mu byly hlavním zdrojem inspirace hry Williama Shakespeara.
“Hlas rozumu je tichý, ale neodpočine si, dokud mu nedopřejeme sluchu.“
Začal pracovat na něčem, co později nazval psychoanalýza, pomocí které dokázal vysvětlit téměř každou lidskou činnost. Většinou vycházel z experimentů s lidmi, často s těmi, co trpěli různými duševními poruchami. Jednou z jeho prvních komplexnějších prací souvisejících s psychoanalýzou byla teorie psychosexuálního vývoje. Ta, nahrubo vyjádřeně, spočívá v myšlence, že psychika dospělého člověka je formována na základě jeho zážitků z dětství.
Spolu s tím rozšířil pojem oidipovský komplex. Označil ho za rivalský vztah syna k otci - syn na otce chorobně žárlí, je schopen ho i zabít, aby se mu dostalo více matčiny pozornosti (často v tom hraje i milostný vztah syna k matce). Freud vypozoroval, že v případě, že dítě otce nemá, k matce bude mít větší odpor, v dospělosti bude méně soutěživé, což mu přinese více problémů v partnerském životě. Mimochodem, oidipovský komplex je jeden z nejběžnějších protiargumentů vůči adopcím dětí homosexuálními páry.
Další část Freudova díla tvoří strukturální modely osobnosti a mysli. Tímto krkolomným názvem rozděluje osobnost na tři části s názvy “Id“, “Ego“ a “Superego“. Id zastává naše základní potřeby a pudy, podle Freuda člověka ovládá tím, že projevuje to, co v podvědomí chceme. Nečeká na následky a žije v přítomnosti. Superego je ta “dobrá část člověka“ a klade důraz na vyšší morální principy a zkušenosti; zkrátka, mělo by se dělat to, co je správné. Ego vyhodnocuje spor mezi těmito dvěma částmi, bere v úvahu okolnosti, tvoří kompromis a často dává finální výsledek.
Ideálním příkladem je hladové dítě s rodičem v supermarketu. Dítě už téměř pláče a bylo by ideální ho nasytit rohlíkem nebo něčím podobným. Id rodiče hlásá, že by bylo fajn, kdyby vzal rohlík a dítě ho snědlo. Superego chce, aby se rohlík koupil a snědl až venku z obchodu, nebo ještě lépe, až doma. Ve finále přijde prokompromisní ego - pravdědpodobně by dítě snědlo rohlík a přiznalo ho u pokladny (osobně jsem se vždy setkal s vstřícností větších supermarketů - pokud je dítě hladové a rodič mu vezme rohlík, nikdo to neřeší; některé řetězce uvádějí dokonce, že pokud je dítě hladové, je to povoleno).
Samotné pudy Freud vnímal jako vrozený a jen těžko narušitelný tok myšlenek. Podle něj jsou jedním z největších činitelů při rozhodování, dokonce před nimi až varoval.
Pud obživy je v nás hluboce zakořeněný a jde v podstatě o potřebu přijímat potravu. Aby se toto dělo, člověk je schopen porušit i společenské normy a sám sebe přivést k šílenství. Samotný hlad či nasycenost jsou projevy intenzity tohoto pudu. Běžné jsou i poruchy - například známá anorexie či bulimie.
Pud sebezáchovy s sebou přináší vrozené obranné reakce, které však záleží na osobnosti člověka - například útěk, vyjednávání nebo útok. Někdy však absentuje u lidí s těžkými depresemi, pak dochází například k sebepoškozování nebo sebevraždám.
Sexuální pud - ten nejpřehlédnutelnější a zároveň nejdůležitější. Skládá se ze sexuální identity - jakým pohlavím se dítě cítí být, a sexuální orientace - jaké pohlaví ho přitahuje. Freud tento pud později rozšířil o třetí složku - libido - tedy sexuální... apetit. Ten samozřejmě záleží na okolnostech, často především na přitažlivosti toho druhého.
Sociální pud je myšlenkou něco najít a chránit. Každý člověk má potřebu se socializovat. Dobré skutky většinou ústí do dobrého pocitu ze sebe sama, ale podle Freuda je obtížné zjistit, kdy je tato část vrozená, a kdy daná výchovou.
Na závěr vytvořil topografický obraz mysli, ten je však velmi jednoduchý. Freud rozdělil lidskou mysl na vědomí - myšlenky, které si dokážeme kdykoliv vyvolat, nevědomí - procesy, které se automaticky dějí, a nakonec předvědomí - myšlenky, které si nedokážeme automaticky sami vyvolat.
“Každý z nás dluží přírodě svoji smrt.“
Freud umírá 23. září 1939 v Londýně, dnes na místě jeho posledního odpočinku (spolu s manželkou Marthou) stojí poměrně skromný památník. Je třeba dodat, že kvůli neustálé přicházejícím novým objevům se některé části Freudovy psychoanalýzy dnes neberou příliš vážně. Na druhou stranu, některé jeho pojmy se využívají i dnes - asi nejjasnější hvězdou je narcismus. I přesto však patří k nejvýznamnějším mužům 20. století a dosud hoří u jeho památníku desítky svíček.
