Válečný film Siege of Jadotville od Netflixu zobrazuje irské hrdiny.
Netflix se již nějakou dobu kromě seriálů zaměřuje i na filmy. Nelze si přitom nevšimnout, že má v oblibě africké prostředí. Jejich úplně prvním počinem bylo Beasts of no Nation, kterému jsme v recenzi udělili 7,5 / 10, no a nejnověji máme tu čest poznat 150 irských vojáků ve službách UN, kteří byli vysláni na mírovou misi do Konga. Po nevydařených politicko vojenských machinacích na tuto jednotku umístěnou v Jadotville na povel generála Tshombe zaútočí tisíce žoldáků. Režíroval Richie Smyth, pro kterého šlo o režijní debut, a to více než povedený. On sám po hercích chtěl, aby se zúčastnili náročného vojenského tréninku v Jižní Africe.
Snímku to určitě pomohlo, scény jsou autentické a tvůrci se nezaměřovali na „heroizování“ vojáků. Konec konců, i oni jen na povel zabíjejí stovky jiných lidí. Nešlo o to, kolik žoldáků zabijí, ale o to, kolik se vrátí domů. Tito chlapci totiž ještě žádnou bitvu nezažili. Válku poznávali jen v kasárnách a na obrázcích. Když je tedy nečekaně a bez ohlášení napadnou tisíce nepřátel, přičemž jich je pouze 150 s omezeným množstvím zásob ... buď jsou předurčeni k velkému zázraku a strhujícímu příběhu, ke smrti nebo k rychlé kapitulaci. K mému překvapení všichni Irové přežili. Někteří utrpěli vážná zranění, ale nikdo pod velením Quinlana nezemřel. Je to až neuvěřitelné, když si představíte, jakému tlaku a přesile, ať už v počtech nebo technice, jeho muži čelili. O tomto incidentu se až do 21. století velmi nemluvilo. Dnes už je A-company považována za hrdiny, právem.
Jak jsem již zmiňoval, režisér Richie Smyth si zakládal na autenticitě záběrů, nesnažil se natočit velkolepý válečný film s nesmrtelnými hrdiny, ani se nepokoušel uměle či přirozeně hrát na emoce, což mnozí diváci ocení. Zobrazil syrové podmínky a situaci, v jaké se Quinlanovi muži nacházeli. Nemusíte se však bát, že byste se museli stranit krvavých sekvencí. Zapomenout můžete i na humornou a naštěstí i jakoukoli romantickou vložku. Příjemný byl i úvod a seznamování se s postavami, které nebylo vůbec protáhlé, jak to už dnes bývá zvykem. Napětí se příjemně stupňovalo, i když o výrazně strhujícím průběhu skutečně mluvit nemůžeme. Rychle jsme se dostali k akci, politické vložky nenudily, ba naopak. Samotné sekvence útoků byly skvěle natočeny a rozděleny, kdy každá vlna představovala odlišný typ útoku a také se stupňovala agresivita žoldáků, zatímco Irové počítali každý náboj. Nuda tedy nehrozila, což při válečném žánru dělá hodně. Nicméně, v důsledku rozhodnutí režiséra a scénáristů nezaměřit se velmi na emoce, divák nemá velkou šanci sblížit se s postavami, natož pamatovat si nějaká jména.
Kromě toho mi vadil i fakt, kdy Irové po měsíci v zadržovacích celách vypadali stejně, jako když do nich vešli. Některým z vás bude asi i vadit strategie útoků žoldáků, kteří i po podcenění soupeře, přičemž na to doplatili, stále jen bezhlavě útočili během dne. Jistě, většina z nich byla ze slumů nebo šlo o netrénované jedince, velitele však měli. Těžko říct, nakolik se Siege of Jadotville drželo skutečnosti, ale pro potřeby filmu se mohl tento aspekt upravit. V konečném důsledku však filmu není co vytknout, pokud se tedy zaměříme na aspekty, které by měly jeho sledování výrazně znepříjemnit. Pohodový válečný film na večer, při kterém se nebudete nudit, ale také vám dlouho v hlavách nezůstane. Herci byli fajn, soundtrack tomu také nijak neublížil, a tak asi zakotvím na slušných 7/10.
PS: Jamie Dornan se po natáčení s tímto přízvukem buďto vytahoval v každé hospodě, nebo tak již nikdy nemluvil a mluvit nebude.
