Z rybářské osady vyrostl v průběhu staletí jeden z největších slumů Západní Afriky.
Tisíce plovoucích chatrčí v lagoské laguně jsou pochmurným obrazem jednoho z největších slumů v hlavním městě Nigérie. Vytváří bizarní prostor plný labilních základů a plovoucích, polorozpadlých domků, přeplněný špínou a chudobou. Avšak je také ukázkou pevné vůle a odhodlání, kterými jsou místní dozajista naplněni. Lagos není jen největší město Nigérie, ale také jedno z největších na celém africkém kontinentu. Odhadnout počet obyvatel žijících ve městě je uměním, protože zde žijí tisíce lidí bez střechy nad hlavou a jakýchkoliv oficiálních záznamů. Nasycenost celé metropolitní oblasti se pohybuje v cifrách blížících se k 20 000 000 obyvatel, avšak oficiální čísla hovoří o směšných 8 000 000. Největším problémem však je, že lidí neustále přibývá, a to obrovským tempem. Ne nadarmo je Lagos prohlášeno za jednu z nejrychleji rostoucích aglomerací světa. Pro představu, podle oficiálních údajů přijde každý jeden den do Lagosu 2 000 nových obyvatel. Smutné je, že nemalá část z nich končí právě ve slumech.
S přelidněnosti jsou samozřejmě spjaty další problémy. Neutuchající chudoba, nedostatek místa na život, nepřítomné pracovní příležitosti. I proto obrostl město obrovský slum, který místní přirovnávají k světu po biblické povodni. Kolik lidí na pokraji chudoby obývá slum Makokou je stále sporné. Proniknout za zdi beznaděje totiž není vůbec jednoduché. Oficiální pokusy o sčítání proběhly už v roce 2007 a tehdy úřady dospěli k číslu 85 000. Je tu však ještě jeden háček. Extrémní nedůvěřivost obyvatel slumů, která stojí za ignorací a skrýváním se před úředníky, o to více pokud jsou bílí. Před bílou rasou si zde dokonce místní vybudovali jakýsi poplach. Stačí zakřičet „Yevo“, což v překladu znamená běloch a dveře a okna příbytků se v momentě pozavírají.
Problém se sčítáním lidí v Makaku přivedl kompetentní až na americké univerzity, které měly dospět k počtu obyvatel za pomoci leteckých fotografií a průměrného osídlení v jednom přístřešku. Došli k číslu 170 000. Nakonec proběhl ještě jeden test. Ten se tentokrát zaměřil na zcela jiný aspekt. Založen byl na množství odebírané pitné vody z pevniny. Hodnoty odpovídaly až 250 000 lidem žijících v chatrčích na vodě. Mezi slumy a pevninou neexistuje žádná dopravní komunikace. Lokality spojují jen labilní dřevěné mosty a prohnilá lodní lana. Pokud byste čekali po opuštění vodního slumu perfektní zřízené město, musím vás zklamat. I jeho pevninské sousedství je značně poznamenáno chudobou, ve kterém navíc vzkvétá bohatá kriminální činnost spojená s gangy.
Kupodivu, Makokou není žádný nový fenomén. Růst začalo již na přelomu 17. a 18. století, kdy v oblasti Lagosu vrcholil obchod s otroky. Makokou se postupně stalo proslulou rybářskou osadou, která nepřetržitě chrlila ulovené ryby. Putovaly zejména na obchodní a otrokářské lodě. Většina místních se sem v minulosti přestěhovala právě po informacích o velkých pracovních příležitostech. Usídlovat se začali v malých dřevěných domcích, přímo nad mořskou hladinu. Postupem času docházelo k dalším kolonizačních vlnám. Čím více lidí zde žilo, práce ubývalo. Geometrický růst populace mohl za finanční nestabilitu celé oblasti. Bydlení ve vlhkých podmínkách spíše než domov připomíná trest. Makokou je pulzujícím organismem naplněným chudobou a nemocemi. Na druhou stranu, člověk zde najde vše, co k běžnému životu potřebuje - nacházejí se zde kostely, obchody, různé dílny a díky talentovanému architektovi a OSN i plovoucí škola. Z jednoduchých příbytků se ozývá egunstký, jorubsky, francouzský a anglický jazyk a v sousedství přetrvává čilý ruch. Přepravu osob a zboží zajišťuje nespočetně člunů a dřevěných loděk.
Rybolov je v momentálních nevyhovujících podmínkách nemožný. K lovení ryb je nutné vycestovat dále na širé moře a k tomu už je potřeba člun poháněný motorem a palivo, a to si může dovolit málokdo. Kvalita rybího masa je kvůli odpadu vypouštěného do moře absolutně žalostná. Živit se lovem ryb se tak dávno stalo pro většinu rodin utopií. Ženy si většinou přivydělávají výrobou hrnců a keramiky. Nejmenší obnos za vykonanou práci dostávají samozřejmě děti. Ty vybírají dřevo z vody, aby ho následně dopravily k pecím a udíren, ve kterých zpracovávají ryby a jiné mořské živočichy. Mladé dívky se zase starají o přísun pitné vody ze studní a vodních nádrží. Právě to činí největší problém města na mořské hladině. Nezanedbatelnými jsou také kvalita ovzduší a podvýživa, která trápí zejména malé děti. I přes nehygienické prostředí obyvatelé nemají problém s cholerou či tyfem, horší to však je s malárií, která často obyvatele ohrožuje.
Kvůli nulové regulaci ze strany úřadů se stalo Makokou oblastí postavenou mimo zákon. I přes nepřítomnost policistů je tu však relativně bezpečno. Zločinecké organizace v 70. letech podnítily místní k vybudování domobrany, která dnes spojuje 16 000 příslušníků, ale žádní světci to rozhodně nejsou. Běžně se oddávají obchodu s drogami a přivydělávají si drobnými krádežemi, zejména z řad turistů. Ale jinak chrání obyvatele Makokou před gangy na souši. Do jisté míry také spolupracují s policií při hledání zločinců. Plovoucí čtvrt však i nadále zůstává nepřehlédnutelnou částí města, které by mělo podle některých úředníků zmizet z mapy.
