Ani tentokrát se tvůrci kultu nedostalo spravedlnosti.
Organizace Synanon vznikla původně jako spolek narkomanů, ve kterém se závislí vydávali na společnou cestu za vystřízlivěním. Vzájemnou pomocí ničili vlastní bariéry psychiky, aby mohli pokračovat životem bez drog. Na první pohled prospěšná skupina lidí, kteří mají jen ty nejlepší úmysly a vzájemně si pomáhají. Pod povrchem se však její vůdce Charles Dederich oddával násilným praktikám. Ženy posílal bez milosti na potrat a cizí mu nebyla ani vražda. Paradoxem pak je, že si dlouhá léta vychutnával uznání za své samaritánské činy od úředníků i akademické obce. Za své více než třicetileté působení si organizace vysloužila označení jako jeden z nejnebezpečnějších a nejnásilnější kultů Ameriky.
Charles Dederich
Málokdo asi bude znát filmařský počin světoznámého George Lucase s názvem THX 1138. Před tím, než se režisér a scénárista pustil do tvorby dnes už kultovních Star Wars, natočil méně známý, ale diváky i kritiky nadmíru dobře přijatý sci-fi thriller o utopické společnosti. Ptáte se, co má společného film od George Lucase se skupinou Synanon? Právě v něm totiž zobrazovali členové skupiny Synanon stereotypní společnost budoucnosti. Jen uniformy a holohlavé lebky kmitající v lidském mraveništi, kde každý je stejný a pojem osobnost ztrácí význam. A s filmovými postavami měli mnoho společného i v běžném životě. Vraťme se ale na začátek. Tam figuroval muž jménem Charles Dederich, který se celá léta velmi rád oddával alkoholovým seancím. Blízko k alkoholu měl již na střední škole. Následně byl kvůli němu vyloučen z univerzity. Jeden by si řekl, že už stačilo. Charles však ne. Alkoholové opojení mu zmařilo několik pracovních nabídek a dvě manželství. „Dost“ si řekl až ve věku 43 let. Tehdy se totiž poprvé rozhodl se svým problémem naplno bojovat. Zavítal tedy k anonymním alkoholikům, kde si velmi rychle vytvořil mezi spoluúčastníky přátelské pouto.
Sídlo Synanonu tehdy
....a dnes
Po čase stráveném v této nápomocné organizaci mu přišel na um nápad na vlastní klub, ve kterém by pomáhal lidem nejen závislým na alkoholu, ale všech drog bez rozdílu. Svůj byt tak během krátké doby proměnil na klubovnu pro skupinové terapie. Klientelu si ze začátku vybíral zejména z jednotlivců, jež anonymní alkoholici odmítali. Psal se rok 1958 a k Dederichovi začali proudit desítky, později dokonce stovky závislých. Mezi nimi i uživatelé heroinu či kokainu, kteří měli do té doby svou jedinou šanci skoncovat s drogami na psychiatrických odděleních. Otevřel se jim tak nový, přívětivější způsob vypořádání se zlozvykem. Jak klientely přibývalo, přestal byt v Santa Monice kapacitně stačit. Dederich celý projekt přejmenoval na Synanon Foundation a z bytu ho přestěhoval do opuštěné zbrojnice na pláži. Prosperující byznys vynášel a během let se počet členů rozrostl na tisíce. Co bylo v organizaci Synanon natolik výjimečné, že to přitahovalo tak široké masy lidí? Práce se závislými vypadala asi následovně. Celá odvykací kúra stavěla na tzv. „hře“. Hra se skládala z nepříjemného sezení, při kterém všichni účastníci obklíčili jednoho a tvrdě a bez slitování ho kritizovali a odsuzovali. Před všemi se tak najednou ocitl duševně nahý.
Dederich totiž měl za to, že pouze přímým pojmenováním problému a stržením všech špinavých tajemství se dokáže člověk vymanit ze svého chování. Člověk ve středu se měl podívat na svůj charakter a pokusit se odhalit vlastnosti a činy, které ho k závislosti vůbec dostaly. Emocemi byla naplněna celá místnost a nešetřilo se ani vulgarismy. Po skončení sezení se však všichni vrátili do normálu a chovali se k sobě s úctou a porozuměním. V počátcích organizace nebyla synanonská hra obzvlášť dlouhá, ale to se v průběhu let změnilo a emocemi vyostřená sezení se postupně protahovala i na 70 hodinové seance. Kromě toho častokrát už ani nešlo o odbourávání závislostí, ale spíše o psychický nátlak na členy. Ženy byly nuceny k potratu, muži ke sterilizaci a manželé k rozvodu. Jak organizace rostla, bývalý alkoholik a zkrachovalec mohl zničehonic začít investovat do nemovitostí. Peníze proudily například z prodeje suvenýrů, které Dederichovi stoupenci prodávali a ročně tak přinášely několik milionové příjmy. Navíc bylo hnutí registrováno jako charitativní organizace, a tak bylo osvobozeno od jakýchkoli daní.
Synanon Foundation se z Los Angeles rozrůstalo do několika kalifornských měst a nakonec zavítalo až do Nevady. To už však Synanon nebyl jen blokovou terapií pro závislé. Narkomani začali do organizace proudit s celými rodinami na několikaleté pobyty. Na Dederichovu adresu se nešetřilo chválou a pozitivní postoj přechovával dokonce i světoznámý psycholog Abraham Maslow, jeden ze zakladatelů humanistické psychologie. Synanon se stal natolik populárním, že začal figurovat i v soudních procesech jako jiskřička naděje pro mnohé disidenty a vzbouřence. Mladiství kriminálníci a drogově závislí dostávali od soudu na výběr: Buď se začleníš do Synanonu, nebo půjdeš do vězení. Státní úřady tak posílaly stovky lidí do organizace, které nebylo žádným zdravotnickým zařízením a nepodléhaly jí ani žádné kontroly ze strany státu. Nikdo tak vlastně netušil, co se za zavřenými dveřmi odehrává. A s neomezeným počtem jedinců se začala celá struktura charitativní skupiny měnit na temný kult.
Na konci 60. let Dederich prohlásil, že lidi závislé na drogách není vlastně možné nikdy nadobro vyléčit. Z dvouletých pobytů proto zavedl celoživotní rehabilitaci. Kdo jednou přišel, měl zůstat až do smrti. Začal také vymýšlet značně pochybná pravidla. Jedním z nich bylo, že všichni včetně žen si musí oholit hlavu. Pro Američany to však stále nebyl signál, že ne všechno je zřejmě v pořádku. V 70. letech se stala z charitativní organizace plnohodnotná církev. Dederich se začal oblékat do religionistických rób a povyšovat se na nejvyššího duchovního. V útrobách synanonského sídla nabývalo hnutí stále záhadnějších praktik. Po smrti jeho ženy Betty nařídilo vedení všem manželům rozvod. Skupinová terapie se změnila v psychický teror, při kterém byli členové nuceni do absurdních činů. Dalším krokem, které vedení podniklo bylo odtržení členů od vnějšího světa. Návštěvy rodinných příslušníků se proto staly rázem zakázány. Nad podivuhodnou církví se však začalo smrákat. Zásluhu na tam měli zejména reportéři z místních novin The Point Reyes Light a právník Paul Morantz, kteří se nebáli odkrýt praktiky uvnitř organizace.
Plakát k filmu se stejným názvem
Desítky zveřejněných článků v novinách začaly v obyvatelích západního pobřeží vzbuzovat strach a obavy. Stoupenci začali od Dedericha rázem utíkat a velkého odhalení si všimla i americká vláda. Ta začala ihned s důkladným vyšetřováním. V jeho průběhu postupně odhalovali machinace a absurdní praktiky, které byly celá léta standardem Dederichova hnutí. Přípravy na několik vražd, chybějící účetnictví, černé stavby, potraty provedené pod nátlakem. Nechybělo ani podezření ze zneužívání dětí. Charles Dederich byl paradoxně zatčen pod vlivem alkoholu a za plánování vraždy a finanční podvody si vysloužil jen podmínku. Nejtěžší ránu však církvi udělil Federální daňový úřad, když rozhodl, že Synanon nikdy církví ani charitou nebyl a požadoval vyplatit daně za posledních 17 let. To znamenalo konec celé komunity, která se nakonec roku 1991 rozpadla a veškerý její majetek putoval do dražby. Charles Dederich se na sklonku svého života uchýlil do ústraní a v březnu roku 1997 zemřel.
