Příběh japonského poručíka Hiroo Onody je krásným příkladem tradičního japonského charakteru a jejich typické oddanosti.
Poručík Onoda byl na konci roku 1944 převelen na malý ostrov Lubango, kde měl za úkol zpomalit progresi Spojených států, které měly II. světovou válku už prakticky pod kontrolou. Příkaz zněl jasně: Ať se děje cokoliv, je třeba bojovat do poslední chvíle a nikdy se nevzdat. Byla to sebevražedná mise, ale japonský charakter nedovolil Hiroovi říct ne.
Američané přišli na tento ostrov o dva měsíce později s obrovskou armádou. Drtivá většina Japonců skončila mrtvá nebo v zajetí. Onoda a jeho tři muži se však dokázali ukrýt v džungli, aby odtud odstartovali tichý boj proti americkým jednotkám a místnímu obyvatelstvu. O 6 měsíců později Američané shodili bomby na Hirošimu a Nagasaki, v důsledku čehož se Japonsko vzdalo a krvavá válka skončila.
Množství Japonců ukrytých v džungli se tuto informaci nikdy nedozvědělo a vytrvale bojovali dál. Pro východní Asii a její rozvoj po válce to byl v té době obrovský problém. Americká armáda se snažila tento problém vyřešit a na ostrovy vyslala tisíce zpráv oznamujících fakt, že válka skončila a boje mohou přestat. I sám Onoda tyto odkazy dostal, ale spálil je - věřil, že je to jen návnada, která je má dostat z džungle.
KVÍZ: Poznej, jestli jde o slavné anime, nebo o šílený vymyšlený příběh
29. listopadu 2023 18:00
O 5 let později Američané přestali tyto odkazy posílat a většina vojáků se vrátila domů. Lidé na ostrově Lubang se vrátili k běžnému životu. Onoda a jeho oddaní muži však pokračovali. Stříleli farmáře, kradli vybavení a zabili každého, kdo se k nim nevědomky přiblížil. Do situace se vložila vláda Filipín. Rozeslali do džungle své odkazy, ale ani ty nepomohly - Onoda jim nevěřil a ignoroval je. Poslední pokus udělalo samotné Japonsko, ale Onoda opět listy ignoroval - myslíc si, že je to past Američanů. Lidi na ostrově to nakonec přestalo bavit, vyzbrojili se a vzali věci do vlastních rukou. Jeden z Onodových mužů se vzdal, druhý byl zabit. A o deset let později byl zabit i jeho poslední muž, Kozuka.
Psal se rok 1972 a zpráva o smrti Kozuka celé Japonsko zaskočila. Lidé v zemi žili s vědomím, že poslední voják se z války vrátil mnohem dříve. Pokud byl Kozuka v roce 1972 stále na Lubangu, Onoda, poslední nezvěstný japonský voják z druhé světové, je možná také naživu. Ten rok začalo v džungli rozsáhlé pátrání, ale Onodu nikdo nenašel - a tak vznikla legenda. Pro některé byl živým hrdinou, pro jiné jen bláznem nebo mýtusem.
Norio Suzuki, mladý student, který se narodil rok po válce, si myšlenku Onoda zamiloval. Suzuki byl koneckonců sám považován za blázna - místo tradičního života opustil školu a stal se dobrodruhem. Přespával pod hvězdami, dobrovolničil na farmách, výměnou za nocleh a jídlo. Byl to typický "hipík" se svobodným duchem. V roce 1972 si Suzuki určil nový cíl, po návratu domů se totiž neuměl ztotožnit s kulturními normami, jaké v Japonsku vládly. Nenáviděl školu. V žádné práci nevydržel. Potřeboval jít na cesty. A právě příběh Onoda mu dal odpověď na otázku, kam to tentokrát bude. Upřímně věřil, že on bude tím, který ho najde. Dost sebevědomá myšlenka při představě, že to nedokázalo Japonsko, USA ani Filipíny.
Neozbrojený a nepřipravený se Suzuki začal toulat džunglí. Jeho taktika zněla jednoduše - bude křičet Onodovo jméno s dodatkem, že císař se o něj bojí. Našel ho za 4 dny. Onoda společnost po dlouhé samotě přivítal a byl velmi zvědavý, co se děje s Japonskem. Dva blázni se stali přáteli. Suzuki se zeptal Onoda, proč stále bojuje. Rozkaz zněl nikdy se nevzdat, a tak zůstal. Téměř 30 let prostě poslouchal rozkaz. Onoda se zase zeptal Suzukiho, proč ho hledá. Suzuki mu odpověděl, že toužil najít jeho, pandu a sněžného muže, v tomto pořadí.
Šílenci, kteří se viděli jako hrdinové - přesto, že nedělali absolutně nic. Onoda obětoval život válce, která neexistovala. Suzuki našel Onodu, pandu a zemřel v Himalájích, kde hledal sněžného muže. Navenek jejich příběh nedává absolutně žádný smysl, vždyť si představ 30 let v džungli - vraždění, spánek ve špíně, otravný hmyz, nedostatek potravy. Nebo že bez peněz, společnosti a smyslu života zemřeš při hledání Yetiho. Onoda však později přiznal, že ničeho nelituje. Tvrdí, že je hrdý na to, co dělal. Že sloužil celá léta neexistujícímu císaři. Pokud by Suzuki žil, pravděpodobně by tvrdil totéž. Onoda trpěl pro věrnost svému císaři. Suzuki trpěl a zemřel jménem dobrodružství.
Onoda se v roce 1974 vrátil do Japonska a stal se celebritou. Politici mu chtěli podat ruku, televize se předháněly o jeho přítomnost. Později napsal knihu a vláda mu nabídla obrovskou sumu peněz na život. Ale Onoda nebyl šťastný. Našel konzumní, kapitalistickou společnost, která neměla nic společného se starým Japonskem, pro které byl ochoten 30 let trpět. Jako novopečená celebrita se pokusil stav v zemi změnit, ale byl umlčen. Nebyl považován za někoho, koho se vyplatí poslouchat - byl jen atrakcí.
Nebylo překvapením, že Onoda upadl do deprese - 30 let v džungli a jeho zlomí pár měsíců v moderní společnosti. Ale v džungli pro něco žil - jeho utrpení něco znamenalo. Všechny problémy, které měl, měl pro nějaké vyšší poslání. V Japonsku byl konfrontován s krutou pravdou - jeho boj neznamenal nic. Japonsko, pro které žil a bojoval, neexistovalo. Třicet zbytečných let. A tak se v roce 1980 odstěhoval do Brazílie, kde později zemřel.
