Vydali jsme se do pražských ulic zjistit, jak krutou zimu přežívají bezdomovci.
Je začátek nového roku a Praha teprve teď pociťuje opravdovou zimu. Všichni navlékli teplé kabáty, huňaté šály a venku se raději moc neukazují, o čemž svědčí i prázdnější ulice než v jakémkoliv jiném období. Před mínus patnácti se prostě rád schová každý. Jsou tu však lidé, kteří se před třeskutou zimou nikam schovat nemůžou. Nemají kam. Ocitli se bez domova, neví, jak dál a další krušná noc před nimi. Jak se takový bezdomovec dostane na ulici? Před čím má největší obavy a jak se dá na mráz připravit? Dá se v noci usnout a co nejlépe zabírá? A kdo je před nepříjemnými mrazy zachraňuje? Zjišťovali jsme na ulici a v pražské noclehárně Armády spásy.
Jedna taková noclehárna sídlí v pražských Holešovicích. Právě tady má za úkol poskytnout přístřešek těm, kteří ho nemají. A obzvlášť v zimě je zájem obrovský. Za rok se tu protočí 10 tisíc unikátních osob, v mrazech až 300 lidí denně. Za nocleh si každý musí zaplatit a kvůli velmi malým kapacitám funguje systém „kdo dřív přijde, ten spí“. Pro ostatní jsou tu k dispozici zdarma alespoň denní centra, kde můžou posedět, dát si čaj a zahřát se. Místa jsou tu přes zimu permanentně zaplněna a jediná možnost spánku je s hlavou na stole a ve velkém hluku.
V noclehárně dostanou za 30 korun horkou polévku, pečivo, čaj, čisté povlečení a možnost sprchy. Poplatek zdaleka nevykrývá veškeré výdaje, jde o částku pouze symbolickou. Jedna noc reálně stojí zhruba 150 korun. Kdo chce pomoci, může letos poprvé koupit bezdomovci v mrazu tzv. Nocleženku, která stojí 100 Kč a slouží k vykrytí části výdajů. Dárce pak může např. obdržet voucher, který věnuje přímo konkrétnímu bezdomovci na ulici a dá mu tím jednu noc v bezpečí a teple. „Spolupracujeme mimo jiné i s Policií České republiky, dává nám tipy, kde se zrovna nachází bezdomovci ve špatném stavu,“ říká Jan František Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy.
Kromě ubytovny pro muže tu funguje i azylové centrum pro ženy. Nabízí o něco dlouhodobější možnost noclehu, průměrně tady člověk stráví půl až jeden rok. Pokoje mají dvoulůžkové a oproti spodnímu patru je tady daleko větší klid. Paní Jarka je v azylovém centru už půl roku a nemůže si pobyt vynachválit. „Každý den chodím nakupovat a dokonce tu můžeme koukat na televizi,“ zvolává nadšeně v útulném obýváku.
V ideálním případě chtějí klienty z azylových center integrovat do bytů, kterých je však nedostatek. V Praze je takto fungujících bytů zatím jen dvacet.
Je začátek devadesátých let a po celé České republice se uzavírá spousta podniků. Zvláště v oblasti hutnictví a dalších průmyslových odvětví to byla pro lidi z celého státu velká rána. Přišli o dobře placenou práci. Stovky z nich se tím pádem stáhlo do Prahy, jakožto velkého města, za vidinou lepšího výdělku s očekáváním, že tady pro ně práce bude. Jenže nejen, že většinou nebyla, ale některé třeba i podvedli a okradli o poslední peníze. A najednou takový člověk neměl kam jít. Důvodem mohla být i nepřipravenost na rychlý vpád do kapitalismu. Spousta z nich proto skončila na nádraží, v horším případě namočeni do kriminality, prostituce, drog nebo automatů. Příčinou je podle Krupy také nefunkční rodina. „Až 95 % lidí bez domova jsou podle statistiky single, rozvedení, nebo vdovci. Řada z nich má nejrůznější psychická onemocnění. Zkrátka nemají za kým jít a neví, jak z toho kolotoče ven.“
Stovky lidí se ve své špatné finanční situaci uchyluje k přepisování podvodných firem nebo braní půjček na sebe. Zní to zpočátku jako skvělý obchod. Za bezdomovcem ve špatném psychickém stavu přijde dobře vypadající člověk, který o něj najednou projevuje zájem. Nechá ho vysprchovat, ostříhat, najíst. Pošle jej do banky založit účet, vyplatí mu pár tisícovek a přes internet na falešné doklady sjedná úvěry. Jak takové příběhy končí, si každý může domyslet. Oblíbené je i kupčení s politickými hlasy. Za několik stovek mentálně slabší člověk na ulici vhodí do volební urny cokoliv.
Na Hlavním nádraží se bezdomovci stahují dodnes. Někteří nechtějí do center kvůli opilosti, ale ve vestibulu je zase nechtějí vyhazovači. „Pořád nás ten debil vyhazuje a my tady můžem třeba chcípnout,“ stěžuje si před Hlavákem postávající starší muž bez domova.
„Někdy se stane, že musíme člověka do našeho centra odmítnout. Nesmí se sem vnášet zbraně. Stres a psychické vypětí je v denním centru obrovské. To samé se týká určité hranice alkoholu v krvi, někdo se prostě dokáže opilý ovládat míň a potom může napadat ostatní. Dýchat dáváme málokomu, spíš to slouží pro ně jako informace, proč dovnitř nesmí,“ vysvětluje Jan F. Krupa.
Příkladem člověka, který do nocleháren nechodí, je Jozef ze Slovenska, nenápadný muž v kulichu sedící na lavičce u Masarykova nádraží. Do pomocných center chodí jen na chleba, čaj a sprchu. Služby si pochvaluje. Bydlí ve squatu na Holešovicích ve spacáku a dvou dekách. Říká, že zimu přežil i v mínus dvaceti stupních, a proto se té letošní nebojí. Pomoci se mu dostává. „Lidi někdy drobák podarují, jindy ne – když nechtějí, za zlé jim to nemám,“ ukazuje ošoupanou igelitku z Billy, ve které je pouze jídlo.
„Víno při velkých mrazech zahřeje, ale opilec nejsem. Člověk musí být ve střehu, aby to přežil.“ Na ulici přežívá přes dvacet let, kdy po revoluci přišel o práci. Pak už se to vezlo. „Za socialismu vám sice práci dali i jako bezdomovci nebo muklovi, protože se pracovat muselo, ale jinak si lidi až tak dobře nevedli. Spousta slabochů na sebe donášela, a pokud jsi nebyl prorežimní, dopadnuls blbě. Po revoluci přišel opak – jestliže někdo byl ve vězení nebo na ulici, práce se sháněla o dost hůř. Taky existuje spousta šmelinářů, rádoby podnikatelů, kteří vám třeba za práci vůbec nezaplatí. To potom člověka demotivuje.“
Zároveň optimisticky prohlašuje, že polovina ledna už je dobrá a za chvilku bude jaro. „Dny se pomalu prodlužují, tady v centru města by to člověk asi nepoznal, ale v přírodě už je to jasné. Únor nějak uběhne a hned začne jaro. Člověk se toho nesmí bát.“ A hlavně se nesmí bát ulice, dodává. „Sem tam problémy jsou, ale když si člověk hledí svýho, tak ho nechají být. Po Klausově amnestii tu bylo veselo, teď je klid.“
Stejný přístup k bezdomovectví má i Marcel. „Já po lidech skoro vůbec nežebrám, spíš vybírám odpadkové koše. Jednou jsem v popelnici před nějakým luxusním hotelem našel i celou štangli salámu! Dobré je na to centrum Prahy. Lidi odhazují všechno možné, a když má člověk štěstí, dají se najít dobré věci.“ V ruce drží lahev Lambrusca, kterou před chvílí našel právě v koši. „Do ubytoven přespávat nechodím, je to tam na hlavu. Chodím se sprchovat na charitu, ale jinak spoléhám sám na sebe.“ Bez domova je 12 let. Zimy se nebojí, ale sníh je podle něj problém. „Nedají se po zemi sbírat vajgly a venku chodit je taky dost nepříjemné. Zvlášť, když do toho fouká vítr. Zima se nějak přečkat dá i bez pomoci, ale je to těžké. Usnout potřebuju opilý. Je potřeba si sehnat opravdu dobré oblečení, takže člověk musí v textilových kontejnerech hodně hledat, ale jinak to nejde.“
Kromě kontejnerů na textil může každý přinést nepoužívané oblečení i na náměstí Kafkova - Wuchterlova do Dejvic, známé také jako „náměstí u koní“. Jeden ze stojících stromů tu slouží jako netradiční věšák a je osázen kabáty, botami, svetry a dalším oblečením, co už ostatní nepotřebují. Každý si z něj může vzít, co potřebuje. Lidé bez domova tam pro oblečení prý chodí hlavně navečer, protože se za svůj stav dost často stydí.
Kromě studu je podle bezdomovců nejhorší na celé věci samota. Někomu může vyhovovat, ale být dlouhodoběji sám nutí člověka se upínat k alkoholu a od alkoholu pak k lidem, kteří ho stahují ještě hlouběji. Alkoholismus je mnohdy jediná cesta, jak alespoň psychicky vybruslit ze svého stavu.
„Potom je snadné si někoho takového nevšímat. Projdou kolem něj davy lidí, ale pro všechny jako by neexistoval. Přitom pro člověka, který žebrá drobné, je rozhodně lepší jej odmítnout a třeba s ním prohodit pár slov, než jej uplně vyignorovat,“ dodává Krupa. „Pocit, že někdo bezdomovce pozitivně vnímá, je pro jeho stav naprosto zásadní.“
