Občané zbaveni lidských práv a odkázáni na doživotní práci.
Společně jsme již zavítali do mnoha krutých a nemilosrdných vězeňských zařízení rozmístěných po celém světě. Většinou však měli jedno společné, lidé v nich uvězněni byli pravomocně odsouzeni, nebo alespoň věděli, za co se za mříže dostali. Následující článek bude ale z trochu jiného soudku. Nahlédneme totiž do pracovních táborů v nejizolovanější zemi světa - Severní Koreji. Zařízení jsou severokorejskou vládou dodnes popírány, ale několik institucí jako i šťastlivců, kterým se podařilo uniknout svědčí o opaku. V neposlední řadě jsou snadno pozorovatelné i ze satelitních fotografii. Odhady hovoří až o 200 000 „politických vězních“ odsouzených na doživotní práci za ostnatým drátem bez špetky lidských práv a bez jakékoliv naděje vykoupit se.
(Fotky budou samozřejmě pouze ilustrativní, protože žádné oficiální neexistují)
Nejznámější je tzv. Tábor 22, celým jménem Kwalliso No. 22 Haengyong, umístěný na čínsko-ruském pohraničí a Tábor 14 nebo Kyo-hwa-se známý také jako Kaechon internment camp ležící asi 100 kilometrů severovýchodně od Pchjongjangu. V těchto pracovních táborech by mělo být dohromady umístěno až 70 000 mužů, žen a dětí. Každý bez rozdílu věku či pohlaví, kdo se dopustil jakéhokoliv prohřešku vůči severokorejské vládě či jeho režimu je po zbytek života odsouzen na povinné práce bez možnosti propuštění. Je to však ještě horší, protože desetitisíce lidí jsou zajati bezdůvodně. Platí totiž pravidlo dědičnosti viny, což znamená, že s „problémovým jednotlivcem“ je zajata celá rodina až do třetího pokolení. Průzkum a chytání novodobých otroků probíhá zásadně v noci, kdy vám bez varování do domu vtrhne státní bezpečnost a odvede vás i celou vaši rodinu bez udání důvodu. Ta je následně separována a podrobena několik hodin trvajícímu výslechu. Po přidělení do pracovní skupiny se z lidí stávají bezcenná zvířata, se kterými si mohou dozorci dělat co se jim zachce. Jakékoliv fyzické a psychické tresty zahrnující bičování, deformaci těla či sexuální zneužívání. V představivosti se meze opravdu nekladou. A protože se jedná o Severní Koreu, pro kterou jsou lidská práva jen jakýmsi cárem papíru, žádné kontroly ani tresty pro dozorce nehrozí.
To, zda někdo bude nebo nebude žít je na každém příslušníkovi vězeňského personálu. Těch je přítomno od několika stovek až po tisíce, v závislosti na velikosti každého tábora. Znepokojujícím faktem je však rozsah nevědomosti a dezinformací nejen samotných vězňů, ale i dozorců. Ti jsou totiž v mnoha případech přesvědčeni, že dohlížejí na skutečné škůdce země, kteří si nic jiného nezaslouží. Na všechny tresty a mučení se tak dívají naprosto odlišně než běžný, psychicky zdravý člověk. Po letech plných dennodenního zabíjení a poprav pokládají takové činy za zcela běžné, za což může totální pokřivení reality a extrémní návyk na nelidský režim. Podobné symptomy provázejí i děti, které jsou v pracovních táborech umístěny od útlého věku a na život mimo ně si nepamatují. Smrt blízkého člověka často vnímají jako nutnost na ochranu země. Případně, že smrt byla naprosto zaslouženou a opodstatněnou.
Za tvrdou práci v dolech nebo na poli dostávají lidé odměnu v podobě denní dávky pšeničné nebo kukuřičné placky se solenou polévkou. Den co den se tak mohou těšit na stejný pokrm, kteří je zasytí sotva na pár hodin. Žádné jiné jídlo nedostávají. Na maso či zeleninu mohou zapomenout. Nicméně v případě, že někdo neodvedl svou práci tak jak měl, je i o tuto mizivou dávku jídla ochuzen. Absolutně podvyživení a zanedbání jsou tak ponecháni napospas práci a dozorcům. Vynalézaví jedinci si ale dokáží přeci jen pořídit něco na zub. Jediné maso, ke kterému mají přístup, jsou volně pobíhající krysy, které si uloví a následně opečou na ohni. Žádná jiná úprava masa není možná. V některých případech, kdy to situace nedovoluje, se musí spokojit i se syrovým potkanem, jen aby nezemřeli hlady. Kromě běžného fyzického mučení se využívá i obzvláště brutální způsob, který je tak jednoduchý, až z toho mrazí. Vězni jsou prostě přinuceni pít vodu dokud neomdlí. Přílišná hydratace organismu má však někdy i fatální následky.
Camp 14 u města Kaechon
Camp 22 u města Hoeryong
V pracovních táborech existuje pět základních pravidel:
Pravidlo 1. Každý, kdo se pokusí utéct, či zpozoruje někoho, kdo se pokouší o útěk a nenahlásí to, bude popraven.
Pravidlo 2. Krást, skladovat či jakkoliv uchovávat jídlo nebo jiné předměty a suroviny je zakázáno.
Pravidlo 3. Vězeň musí poslouchat dozorce a příslušníky státní bezpečnosti na slovo.
Pravidlo 4. Úplný zákaz fyzického kontaktu mezi mužem a ženou.
Pravidlo 5. Každý, kdo je v táboře umístěn, se dopustil závažného trestného činu a musí proto cítit hlubokou lítost nad svými činy. Pokud o své vině veřejně pochybuje, bude zastřelen. To, že každý přestupek končí popravou snad ani nemusím říkat.
Výjimečný není ani intimní styk žen s dozorci. Jelikož dámy nemají na výběr, musí kývnout na každou nabídku, kterou jim členové bezpečnosti předestřou. V mnoha případech končí sexuální hrátky těhotenstvím. Jakmile je těhotenství snadno patrné, žen se zbaví jednoduchým zastřelením. Extrémně zvrácené je bičování těhotných žen k smrti, jehož se dopouštějí, když si chtějí běžnou rutinu trochu okořenit. Vězně však nezneužívají jen na tvrdou práci, ale i celou řadu experimentů a výzkumů. V souvislosti s nimi se hovoří zejména o testování různých chemických zbraní ve speciálních komorách, ve kterých přes prosklené otvory pozorují účinky na jednotlivcích. Hygienické podmínky jsou ještě mnohem horší než v těch nejmučivějších vězeních. Jeden záchod pro stovky lidí či sprchy, do kterých mají přístup jen několikrát ročně mohou za různá infekční onemocnění. To, po čem mnozí uvězněni a lidských práv zbaveni lidé skutečně touží, jsou pro vyspělý svět tak samozřejmé a zanedbatelné věci, že je to těžko pochopitelné. Ochutnat vařené maso, najíst se až do sytosti nebo spát noc co noc na měkké posteli jsou sny tisíců lidí odsouzených zemřít za ostnatým drátem.
