Za jejich smrtí stála nejen chybná rozhodnutí lékařů, ale i jejich vypočítavé kroky.
Pokud se vrátíme o několik desítek let nazpět do historie, dostaneme se do časů, kdy byla medicína teprve na začátku svého vzestupu a stále se běžně umíralo na nemoci, které jsou dnes již téměř potlačeny. Poté ale přišel exponenciální pokrok, díky němuž je denně zachráněno nespočet životů. I přes všechnu modernizaci a nové postupy však stále dochází k omylům, za něž může daný pacient i zaplatit životem. A pravděpodobně tím největším omylem, který může lékař udělat, je chybné konstatování smrti. Dnes už k takovým pochybením dochází jen velmi vzácně, pohlédneme-li však nazpět do historie, zjistíme, že případů, kdy byl někdo pochován zaživa, existují desítky. V našem starším článku jsme si jich několik představili, a pokud pro vás od té doby není pohřeb zaživa tou nejhorší noční můrou, možná vám následující příběhy změní názor.
Neysi Perez
V srpnu (august) roku 2015 utrpěla teprve šestnáctiletá těhotná dívka jménem Neysi Perez panický záchvat poté, co v okolí svého domu zaslechla střelbu. Svalila se na podlahu a z úst se jí začala řinout pěna. To její pověrčiví rodiče vzali jako příznak posedlosti a zavolali kněze, který měl urychleně provést vymítání. To se však nepodařilo a dívka během exorcismu ztratila vědomí úplně. Rodiče ji tedy posadili do auta a spěšně odvezli do nemocnice. Tam však byla pouhé tři hodiny po příjezdu koronerem prohlášena za mrtvou. Mladá nešťastnice byla pohřbena ve svatebních šatech, které na sobě měla naposledy jen měsíc před smrtí. Když však její hrobku v mauzoleu druhý dne po pohřbu navštívil její manžel, zaslechl tlumené výkřiky. V šoku přivolal správce a společně rakev vyjmuli a otevřeli. Ještě předtím se však do kamenného mauzolea museli probít kladivem. Když se konečně k dívce dostali, již nejevila známky života. Ani několik pokusů o oživení po cestě do nemocnice nepomohlo a dívka byla podruhé prohlášena za mrtvou. Doktoři za viníka špatného konstatování smrti označili panickou ataku, kterou dívka utrpěla, a která mohla výrazně zeslabit její tep. Její skutečné úmrtí pak měla na svědomí kombinace šoku a kyslíkové deprivace.
Mary Norah Best
Tento příběh se odehrál už v roce 1871. Tehdy sedmnáctiletá Mary Norah Best, adoptivní dcera paní Moore Chew, měla skonat na choleru a následný být pohřbena do mauzolea ve francouzském hřbitově Calcutta. Lékař, který ji prohlásil za mrtvou, byl však muž, který z jejího úmrtí mohl profitovat a už dvakrát se předtím snažil zabít její adoptivní matku. Ta se po druhém vražedném pokusu sebrala, uprchla do Anglie a svoji nevlastní dceru nechala ve Francii. Lékař využil její nepřítomnosti a Mary nechal pohřbít v rakvi z borovicového dřeva. O deset let později v roce 1881 byla rakev z kamenného mauzolea vyňata, aby mohl být na volné místo pohřben bratr paní Moore Chew. Na hrobníka však čekal děsivý pohled. Po vstupu do zapečetěné rodinné hrobky nalezl rakev Mary s odklopeným víkem. Její kostra napůl vyčuhovala z rakve. Zjevně se tedy Mary, poté co se probrala, pokoušela dostat z rakve, což se jí nakonec podařilo. Předpokládá se, že v divokém šoku se probojovala z rakve, když se z ní však soukala, udeřila se hlavou o kamennou zeď a na následky prudkého nárazu skonala. Historici předpokládají, že lékař, který ji prohlásil za mrtvou, ji nejspíše neúspěšně otrávil.
Madame Bobin
V roce 1901 nastoupila jistá Madame Bobin na palubu parníku, který cestoval ze západní Afriky. Po příjezdu domů jí byla diagnostikována žlutá zimnice a okamžitě byla umístěna do části nemocnice určené pro pacienty trpící nakažlivou nemocí. Tehdy těžko léčitelné onemocnění ji zde přemohlo a byla prohlášena za mrtvou a pohřbena. Později se však rodině zemřelé dámy svěřila jedna ze zdravotních sester, že tělo Madame Bobin nebylo tak chladné, jak by mělo a že má vážné podezření, že byla jejich příbuzná pohřbena zaživa. Poté, co se to otec Madame Bobin doslechl, okamžitě povolil exhumaci. K jejich ohromnému zděšení se jim naskytl pohled, který nikdo nečekal. V rakvi ležela nejen Madame Bobin, ale i její dítě, které ve svém vězení porodila a které zemřelo spolu s ní. Nakonec i pitva ukázala, že Madame Bobin nezemřela kvůli žluté zimnici, nýbrž kvůli nedostatku kyslíku. Její rodina pak vysoudila 13 tisíc dolarů jako odškodné.
Slečna Hockwaltová
Žena, která je známá jen jako slečna Hockwaltová (Miss Hockwalt), se 10. ledna 1884 (január) pečlivě připravovala na svatbu svého bratra. Když se řádně vyparádila, odešla pro něco do kuchyně, dlouho se však nevracela, a tak se ji vydali členové rodiny hledat. Našli ji sedíc vzpřímeně na židli s hlavou opřenou o zeď. Nejevila však žádné známky života. To potvrdil i přivolaný doktor Jewett. Svatba však již byla připravena a rodinu stála spoustu peněz, a tak se svatebčané rozhodli pokračovat. Slečna Hockwaltová měla dříve problémy se srdcem, a tak byla příčina jejího náhlého úmrtí připsána zástavě srdce. Hned následující den se konal pohřeb. Přátelé slečny však na hrůzný okamžik, kdy objevili její tělo, nemohli zapomenout a nakonec se shodli, že oči jejich mrtvé přítelkyně měly nezvykle živou barvu. Svůj názor přednesli nakonec i rodičům zemřelé, a ti se rozhodli k exhumaci. Když rakev otevřeli, našli svoji dceru přitisknutou k jedné straně, vlasy měla vytrhané v rukou a na jejích prstech chyběly kusy masa.
Pan Cornish
John Snart publikoval v roce 1817 článek s názvem Thesaurus of Horror, v němž převyprávěl hrůzostrašný příběh muže jménem Cornish. Cornish byl všemi oblíbený starosta města Bath, který měl zemřít na horečku přibližně 80 let předtím, než Snart svoji práci publikoval. Jak bylo tehdy zvykem, Cornishovo tělo bylo pohřbeno jen pár hodin poté, co byl prohlášen za mrtvého. Hrobník, který jeho rakev zakopával, byl přibližně v polovině své práce, když si dal krátkou přestávku na pití s návštěvníky hřbitova, kteří kolem procházeli. A zatímco si povídali, najednou zaslechli zvuk tlumeného sténání, který vycházel ze země, z míst pohřbené rakve pana Cornishe. Přítomným po chvíli došlo, že jejich starosta byl nejspíše pohřben zaživa, a tak se co nejrychleji dali do práce, aby ho vykopali dříve, než mu dojde kyslík. Ale ve chvíli, kdy se jim podařilo odházet všechnu hlínu a otevřít víko rakve bylo už pozdě. Pan Cornish byl ve své rakvi už mrtvý udušením a jeho kolena a lokty byly sedřené do krve, jak se snažil probít ven. Tato událost vyděsila Cornishovu nevlastní sestru natolik, že požádala své příbuzné, aby ji po její smrti odsekli hlavu, aby měla jistotu, že ji nečeká podobně hrůzný osud.
