Keltští bohové: Mýtická stvoření plná hněvu i laskavosti, která si svými činy zasloužila úctu i na našem území

Ve druhé polovině 4. století přichází na naše území první historicky doložený národ. Bojové kmeny Keltů si železem a krví podrobují Lužické obyvatelstvo, přičemž si na jejich kostech budují první sídla, která se stávají domovem nové společnosti. Ta se dělí na tři skupiny - druidy, šlechtu a lid. Právě první jmenovaní dostávají od bohů výsostné právo v náboženských otázkách. Základem jejich učení je tak víra ve všemocné bohy, způsob jejich uctívání, provádění rituálů či věštby. U samotných Keltů je v tomto období rozšířené obětování lidí, které se stává neobyčejně mocným a hlavně složitým náboženským symbolem spojujícím pozemský svět se sídlem bohů. Tak jako i v jiných indoevropských národech, byl animismus - kult Matky Země a přírodních sil, populární i mezi Kelty. Bohové byli spojováni s ptáky (havran, vrána, labuť), koni, divočáky či jeleny. I když díky historickým pramenům známe asi 400 různých jmen těchto nadpozemských bytostí, v následujícím článku si přestavíme jen 12 nejmocnějších.

Dagda

Nejvyšší keltský bůh sídlící na vrcholu nekonečného panteonu. Přezdívaný také jako otec všech, pan vědomostí, či král čtyř živlů. Moudrý a vzdělaný stařec, dokonalý ve všech známých znalostech, zběhlý v čarodějnictví, umění, mistr řemesel, hojnosti a války. Hlavní ochránce druidů a kněží. Podle známých legend si tato dokonalá bytost našla slabost v pozemských pokrmech, jeho postava se tak stala zavalitou a tučnou. Na vyobrazeních nosí dlouhou blůzu, přes kterou má přehozený černý plášť s kapucí, na nohou se mu třpytí pozlacené jezdecké boty. Jeho nekonečná moc vychází ze smrtící hole, nástroje, jehož jeden konec zabíjí a druhý dává život, dále nevyčerpatelného kotlíku Undry, ten Dagda zásobí nekonečným množstvím potravy a piva. Trojici magických předmětů zakončuje kouzelná harfa Uaithne ze živého dubu, která mění roční období. Své sídlo si společně se svými třemi milenkami a pěti dětmi zřídil v hlubinách země, v dutých kopcích, kde vystavěl čtyři ohromné ​​paláce plné přepychu a bohatství.

Taranis

Samozvaný pán nebes držící ve svých mohutných rukách kolo jako symbol nejjasnější hvězdy - Slunce. Tento předmět však bývá často zaměňován za mlat, kladivo, sekeru či dokonce blesk. Jako hromovládce je schopen sesílat blesky pomocí spirál, které zdobí jeho ramena. Taktéž se staví do pozice pána nebeského ohně, jeho hněv tak utišují kněží tím nejkrutějším způsobem - staví obrovské proutěné postavy, které následně vyplní živými lidmi (válečnými zajatci, otroky) a zapálí je. Jejich křik má nejvyššího boha uklidnit a přinést tak kmeni zářivé a úspěšné zítřky. Podle jeho místa v panteonu jsou mu zasvěcené hory a vyvýšená místa. Římané si Taranise ztotožňovali se svým Jupiterem, blízko má i ke germánskému Thorovi a slovanskému Perunovi. Z jeho symbolu tzv. „slunečního kříže“ se později zmutoval známý keltský kříž. Spolu s bohy Esusem a Toutatisem tvoří keltskou božskou trojici, která má nad pozemským životem absolutní moc.

Toutatis

Také známý pod jménem Teutates. Bůh nejkrutějšího lidského „vynálezu“ - války. Zobrazovaný se zbraněmi, ochraňoval válečníky, poutníky, přičemž v době míru zajišťoval blahobyt a úrodu. Jako ochrannému božstvu, zajišťujícímu expanzi a nedotknutelnost daného kmene, mu byla zasvěcena kořist získaná od poražených nepřátel. Nejvyšší druidové na jeho počest sbírali jmelí z posvátných dubů. Zmírnění jeho hněvu zase vyžadovalo rituální popravu utopením. Mnohokrát byl srovnáván se samotným římským Merkurem. V našich končinách byl spojován se symbolem koně či meče, a tak se stala jeho ženským protějškem bohyně Epona.

Esus

Také Hesus či Aisus, nebeský oráč a bůh stromů, jeden z nejvýznamnějších keltských bohů. „Nejkrutější z nejkrutějších“, který si lidské oběti doslova vyžadoval silou (způsoboval neúrodu). Otroci nebo váleční zajatci byli nejprve rituálně zmrzačeni, následně pověšeni na posvátné stromy a usmrcování bodnutím do srdce, někdy však byli roztrháni samotnými větvemi, které byly svázané a v pravý čas uvolněné přesně pod tělem oběti. Během krvavého rituálu se přední kněží modlili za uzdravení a úspěch celého kmene. Esus měl také zajistit plodnost a bohatství, přičemž jeho symbolem se stal majestátní kanec.

Epona

V našich končinách známá také pod jménem Kotys, bohyně odrážející kult starobylé Matky Země, ochránkyně jezdců a pocestných. Zobrazována jako plavovlasá žena jezdící na voze, hřbetu koně nebo v doprovodu hříběte či psa. Úplně nahá, oblečená jen v širokém plášti drží v rukou jezdecký bič, kterým směřuje své koně do nebeských výšin. V některých kmenech byla za své služby povýšena do pozice vládkyně, získala korunu a začalo se o ní mluvit jako o „svaté královně Eponě“. Je považována za patronku plodnosti a prosperity, rolnictva, úrody a dobytka. Velkou matku později přebrali i samotní Římané, v jejich jezdeckých oddílech se stala modlou, která měla ochraňovat jezdce a zejména jejich koně.

Lug

Syn Matky země, jehož kult uctívali nejen v Galii ale také na dalekých britských ostrovech. Ochránce rolníků, umění, řemesel i vojenských ctností, mnohými pasován do pozice slunečního boha. Lug v překladu znamená světlo, jasný nebo zářící, mnohé legendy uvádějí, že z tváře mu vychází tak ostrá záře, že při pohledu do očí může obyčejný smrtelník oslepnout. Otec všech řemesel se spojuje také s vránami, které mu mají přinášet smutné i šťastné zprávy z pozemského světa. Centrum jeho kultu se nacházelo v dnešním francouzském městě Lyon. Nakolik je mnohdy považován za otce všech bohů, stalo se jeho talismanem zlaté kopí (jeden ze čtyř artefaktů rodu Tuatha), mocná zbraň dávající, ale i beroucí život, majetek a štěstí. Během jeho 14denního svátku zvaného Lughnasadh byly zakázány rozbroje a soukromé války, oslavovala se úroda a dosažené úspěchy kmene.

Sucellus

Nebo také Suvellos byl keltský bůh lesů, zemědělství, ohně a alkoholických nápojů. Zobrazován je jako muž ve středním věku s dlouhou černou bradkou, držící v jedné ruce kladivo jako znak černé metalurgie, v druhé džbán nebo soudek piva. V příbězích a legendách se často po jeho boku objevuje manželka Nantosuelta, se kterou tvoří symbol rodinného života a prosperity.

Morrigan

I když se jedná výhradně o Irsku bohyni, mnoho jejích ikonických rysů a magických schopností můžeme vidět i u bytostí uctívaných na našem území. Královna přízraků je nejčastěji spojována s osudem, předpověďmi prohry a smrti v bitvě. V lidské formě ji můžeme potkat jako krásnou ženu v tmavé zbroji se dvěma kopími, v případě nutnosti přebírá na sebe podobu černé vrány. Je považována za bohyni plodnosti, konfliktu, smrti, řek, jezer či věštby. Ochrannou ruku drží obecně nad ženami, zejména však kněžkami a čarodějnicemi. Často je viděna na bitevních polích, kde se však samotné bitvy neúčastní, pozoruje vývoj konfliktu a svou mocí sklání misky vah na potřebnou stranu. Podle některých kmenů je dokonce Morrigan zrcadlo tří bohyň války, přičemž každý měsíc ovládá tělo jiná ze sester. První, Macha, ráda rozpoutává obléhání a pustošení měst. Badb, představující válečnou vřavu, často způsobuje strach a chaos na bitevním poli. Poslední Nemain přináší chladnou smrt v jakékoli podobě.

Cernunnos

Doslovně znamenající „rohatý“ či „ten s parožím“. Zobrazován je jako vysoký muž s jelením parožím, který klidně sedí s překříženýma nohama v blízkosti nebezpečných zvířat (hadi, medvědi, divoká prasata). Považován je za boha přírody, souše, moře, regenerace a života. Rytiny a různé podobizny s „pánem zvířat“ se našly téměř na celém území Evropy, předpokládá se tak, že šlo o rozšířeného a velmi mocného boha.

Brigid

Bohyně mnoha jmen a podob, přezdívaná také „ohnivý šíp“, rozšířená na mnoha místech keltského světa, přičemž některé zvyklosti s ní spojené se zachovaly do dnešních dnů. Ochraňuje zejména těhotné ženy, pomáhá při porodu či dohlíží na správné vaření piva, její kult je úzce propojen s posvátnými studnami, které mají ve svých útrobách tu nejšlechetnější tekutinu - vodu. Je patronkou léčení, věštění, vědy, poezie, domácího krbu či všeobecné hojnosti. Jejím otcem je nejvyšší bůh Dagda a manželem nespravedlivý král Tiatha, s nímž měla syna Ruadana, ten byl i přes božskou krev v jeho žilách smrtelníkem. V jeden nešťastný den, i přes domlouvání matky, odešel do války, kde nalezl smrt. Brigid ho šla na samotné bojiště oplakávat a položila tak základy irského žalozpěvu caoine. Později se však ze ztráty vzpamatovala, znovu se vdala a měla tři dcery - bohyně poezie, kovářství a léčení.

 Aengus

Nebo také Oenghus či Aonghus, je keltský bůh z rodu Tuatha Dé Danann. V překladu jeho jméno znamená „syn mladých“ nebo „syn panny“. Toto pojmenování získal díky své matce Boanine, ta aby zahladila stopy po těhotenství a nepůsobila tak hněv manžela Nechtana, přinutila slunce, aby stálo na nebesích po celých devět měsíců, Nechtan měl tak pocit že neuplynul jediný den. Aengus je bohem plodnosti, úrody, lásky, také je pokládán za patrona milenců a osudové lásky, která však může končit smrtí. Ochrannou ruku drží nad básníky a hudebníky. „Božský mladík“, jak ho přezdívají prameny, se staví v legendách do pozice zachránce - vyprosí slitování pro milence, najde přístřešek pro opuštěnou matku či pomůže panně s hledáním manžela.

Nuada

V překladu „stříbroruký“, kdysi mocný král božského rodu Tuatha Dé Danann, jeho nárok na trůn a nejvyšší místo v panteonu zanikl stětím ruky, o kterou přišel v boji (dle zvyklostí mohly být králem pouze dokonale a bezchybné bytosti). Poté, co přišel o ruku, ukul mu kovář novou ze stříbra, díky čemuž získal i svůj symbolický přídomek. Nuada je však dodnes považován za boha světla, ohně a řemesla. Zasvěcené jsou mu výrobky ze stříbra, stejně tak jako jeho legendární meč, který dokáže jedním sekem rozhodnout o osudu celého národa.