„Vy jste nejhorší civilizace, jejímž svědkem byla historie lidstva.“ Usáma bin Ládin
Terorismus je definován jako souhrn metod využívajících násilí a nelidských metod k dosažení politických cílů. Jeho základní zbraní je strach a chaos, kterým má tlačit na veřejné mínění nebo určité politické představitele a tím dosáhnout změny systému. Využívá k tomu atentáty, bombové útoky, únosy, propagandu atd. V minulosti používaly tyto způsoby ultrapravicové, ultralevicové, náboženské, národnostní či revolucionářské skupiny. V dnešních časech je však pojem terorismus v očích veřejnosti spojen především s islámským radikalismem. Proč se tak stalo a jak došlo k vývoji tohoto „obávaného strašáka“ se dozvíte v následujících řádcích.
1. století před př. n. l., Jeruzalém, skupina zelótů (židovská strana, která se přísně držela Mojžíšova zákona) se s dýkami skrytými pod plášti zamíchá mezi zástupy lidí směřující do Svaté země. Na společný signál začnou s krvavými jatkami - podřezávají hrdla, bodají do zad a vypichují oči, přičemž tak nenáviděné orlici posílají jasný vzkaz - pokud nenastane nezávislost Židů na Římu, krutý teror se nezastaví. Neuvážený čin však nezůstane bez následků, Řím přitvrzuje a roztáčí kolo pomsty a tvrdých represí. Zelóti naopak odpovídají vzpourami, únosy prominentních spolupracovníků Říma a vraždami civilistů. Roku 66 n. l. se zmocňují pevnosti Masada u Mrtvého moře, zmasakrují římskou posádku a z pevnosti na vrcholu kopce si udělají hlavní baštu. Z ní v následujících letech činí výpady proti nepřátelům judaismu. 10. Římská legie pod vedením slavného Flavia Silvy v roce 73 n. l. po krutém boji získává pevnost zpět - 960 zelótů včetně žen a dětí však raději spáchá sebevraždu, než aby se měli nepříteli vydat do rukou. Právě zde, při vzpouře zelótů jsme podle mnoha historiků poprvé svědky něčeho, co dnes známe pod pojmem terorismus. Ten se však začal vyvíjet mnohem dříve, v době prvních státních útvarů a ucelených území.
Tam, kde je boj o moc, tam je i teror - zejména v antickém světě, kde se císaři a samozvaní panovníci snažili zastrašit opozici politickými vraždami. Kde generálové vštěpovali morálku a oddanost decimací. Kde otrokáři a zákon neznali nic jiného než bičování, mrzačení, ukřižování či napichování na kůl. Šíření strachu je spojeno také s Biblí a mnohými známými historickými událostmi starověkého světa - vyvraždění obyvatel Jericha, genocida Kartága, ukřižování účastníků Spartakova povstání, masakr židovského obyvatelstva po potlačení povstání, vražda makedonského krále Filipa ll., Césara, Nera, Claudia apod. Teroristické činy jako způsob vedení války můžeme v tomto období vidět zejména během expanze Římského impéria, kde se na dobytých územích (Galie, Britannie, Hispanie, Mesopotamie) formovaly útočné skupiny bojující proti útlaku a teroru ze strany Pyšné orlice. Terorismus se zde spojoval s partyzánským způsobem boje - noční útoky na izolované posádky, zásobovací trasy či špatně chráněné politické představitele - následný masakr, mučení, symbolické mrzačení, napichování na kůl apod.
Po pádu stoletých říší a nástupu středověkého feudalismu teror nezanikl. V jeho raných fázích do 11. století šlo vlastně jen o pokračování metod příznačných pro období antiky. Příchodem a následnou expanzí dvou největších náboženství se však začala měnit pravidla pro vedení války a celkového používání násilí. Přestože se podle křesťanské doktríny zakazovaly vykonávat násilné akty v neděli, v kostelech, nemocnicích, tržnicích či svatých místech, jinověrci, zaprodanci ďábla a nepřátelé církve svaté se stali pravidelným cílem masakrů, pogromů a násilností - hon na čarodějnice, židovské masakry, politické vraždy, mučení nepřátel s cílem zastrašit.
Krátce před vypuknutím křižáckých výprav v oblasti Perského zálivu se začala počátkem roku 1080 formovat muslimská sekta asasínů s cílem vytvoření vlastního ideologického státu. Zde se právě vůdce Hassan ibn Sabbah setkává s odporem místních vezírů, kteří nově vytvořenému kultu vyhlásí válku. Ideologie „jednoho důležitého života za tisíce ostatních“ způsobuje dennodenní atentáty mířené proti odpůrcům Hassanova učení (Nizam al-Mulka), vzpurným křižákům (Raimond II., Konrád z Montferratu) a sultánům (Saladin). Asasíni každou vraždu opatrně připravují několik týdnů až měsíců. Kvůli odrazujícímu efektu zabíjejí výhradně za denního světla v těch nejrušnějších ulicích. Jejich vraždy a atentáty jsou úspěšné, většina nepřátel si nedovoluje otevřeně kritizovat sektu - opozice upadá. Příchodem mongolských hord se však tato taktika stává značně neefektivní (na kočovné a koordinované vojsko politické vraždy nestačily) a asasínský stát je udusán pod kopyty koní. Právě u asasínů jsme svědky první skupiny využívající výhradně teroristické útoky způsobující strach a tlak na politické odpůrce, kteří raději ustoupili, než by měli skončit s dýkou v zádech. Pro mnohé jsou předchůdci dnešních tzv. islámských teroristů. Jméno asasín znamenající „uživatel hašiše“ jim dali jejich muslimští nepřátelé. Oni sami se nazývaly „fidáíjún“, ten kdo je připraven obětovat život pro svou věc.
Co se týče samotného islámu, který neučí nastavovat druhou tvář či překovávat meče na pluhy, inklinuje k častějšímu vedení války s přívrženci jiných náboženství. Právě zde používá taktiku teroru, zejména při šíření islámu v boji proti křižákům i při vnitropolitických sporech. Ani křesťanství se však nemůže pyšnit „čistým štítem“. Za jeho působení vzniká v Evropě náboženský terorismus. Jeho vykonavateli jsou inkviziční a světské soudy, které prostřednictvím krutého výslechu, upalování, lámání na kole, vyřezávání jazyka či vypichování očí drtí hlasité hlasy reformátorů, náboženských odpůrců, „čarodějů“ a kacířů. Černou skvrnou papežského stolce jsou i křižácké výpravy, ve kterých se jednoznačně používala taktika teroru a zastrašování. Vilém z Tyru, duchovní z 12. století, popisuje vstup křižáků do Jeruzaléma v roce 1099 následovně:
„Společně procházeli ulicemi s meči a kopími v rukou. Každého, koho potkali, na místě zabili, muže, ženy i děti, nešetříc nikoho... Pozabíjeli na ulicích tolika lidí, že tam byly kopy mrtvol, takže tudy nikdo nemohl projít ani je obejít, mohl jít jen po nich, tolik tam leželo mrtvých... Bylo prolito tolik krve, že tekla ve všech příkopech a všechny ulice města byly pokryty mrtvými těly.“
Za vrchol teroru a šíření strachu se však ve středověku považují praktiky mongolských hord. Pán země, král králů či vládce vesmíru, Čingischán, za období své vlády vytvořil obrovské impérium rozprostírající se od Koreje a Činy až po Maďarsko. Během vojenských tažení nechal umučit a zmasakrovat miliony bezbranných obyvatel (Afghánistán - 2,4 milionu, Čína - 15 milionů, atd.), aby tak minimalizoval odpor lidí a vlastní ztráty. Kromě klasického protistátního, státem podporovaného či separatistického terorismu jsme tak ve středověku svědky vzniku nového - náboženského terorismu.
Příchodem nového věku a objevením dalekých kontinentů se teror začíná praktikovat i na zaostalých „divoších“. Kolonialisté ze Španělska, Anglie, Francie či Portugalska posouvají hranice krutosti a bezohlednosti na zcela novou úroveň. Teroristické vyhlazování sídel postupně graduje a prorůstá do otevřené genocidy celých kmenů a etnických skupin. Proti moderně vyzbrojeným a dobře zásobovaným přistěhovalcům nemají domorodci šanci, v prachu dějin se ocitá říše Aztéků a Inků - Amerika je kolonizována a její původní obyvatelstvo vyvražděno a přinuceno žít ve vyhrazených rezervacích. Karta se však brzy obrací, noví obyvatelé Severní Ameriky se ocitají pod značným tlakem britské koruny, ta žádá, aby kolonie platily většinovou část výdajů na svou obranu, uvalí řadu daní a postaví kolonie do nepříjemné situace. Ta vyústí do lokálních šarvátek, bostonského pití čaje a následné americké války za nezávislost. V krušných dobách se proti utlačovatelům z Britských ostrovů formuje organizace zvaná Synové svobody. Z Bostonu a New Yorku podporují liberalisty, šíří propagandu, veřejně lynčují britské úředníky a útočí na britské jednotky. Podle mnoha odborníků a historiků se právě zde rodí moderní terorismus, ten kombinuje určité prvky (propaganda, útoky s cílem zabít/zastrašit, otevřená prohlášení a tlak na vládu), čímž tlačí na veřejné mínění, které ovlivní vládní kroky. Právě díky podobným organizacím se liberalistům podaří zvítězit, společně s Francií porazí v roce 1781 v bitvě u Yorktownu zbytky odporu a svrhnou britskou vládu.
Právě v důsledku francouzské účasti na osvobozovací válce se do společnosti galského kohouta podsouvá myšlenka demokracie, svobody a rovnosti. Tyto ideály se plně projeví v roce 1789 během Velké francouzské revoluce. Kvůli nesvobodě v tisku, absolutistické vládě, nerovnoměrnému rozdělení příjmů, neúrodě, špatné zahraniční politice a kastování společnosti vycházejí do ulic tisíce lidí. Po vzoru Bastily padá do deseti let i absolutistická vláda. Tu nahrazuje Výbor pro veřejné blaho v čele s M. Robespierrem, který plní příkazy národního Konventu (nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán). I když se i za bývalé „vlády“ používaly metody zastrašování a represí, příchodem revoluce se stal teror zákonným prostředkem oficiální státní politiky. Vznikla „vláda teroru“, takzvaný státní terorismus, který pod heslem „svoboda, rovnost, bratrství“ terorizoval jak nepřátele revoluce, tak obyčejné obyvatele a hlasitou opozici. Krvavé gilotiny, naostřené bodáky a přeplněné věznice si vyžádaly přes statisíce obětí. V šílené době padl za oběť teroru i sám její hlavní strůjce M. Robespierre. Od těchto dob se termín teror zapsal natrvalo do slovníků všech světových politiků.
Po porážce Napoleona u Waterloo a novém uspořádání Evropy se terorismus vyvíjí v nových podmínkách. Narůstají anarchistická, nacionalistická a radikální hnutí, která se neštítí k dosažení svých cílů využívat nehumánních metod a různých forem násilí. Příkladem nám mohou být fanatičtí přívrženci Jihu, kteří i po prohrané válce zorganizovali spiklenecké plán namířený proti čtyřem nejvyšším představitelům Unie. Za oběť jim padá 16. prezident USA - Abraham Lincoln, krátce na to jsou však prozrazeni, jejich buňka je rozpuštěna a oni sami končí na šibenici. Rok na to vstupuje na světlo dějin jeden z největších světových vynálezů - dynamit. Ten se stává v rukou teroristů mocnou zbraní. „Zašlo to tak daleko, že dítě si může zhotovit nálož z obyčejné plechovky farmaceutických preparátů“. Píše se ve francouzské tiskum v roce 1892. Tamní anarchisté chystají krvavou pomstu za rozehnání dělnické prvomájové manifestace. Celý měsíc se nese ve znamení výbuchů namířených proti „buržoazním prasatům“.
Přesuňme se nyní do Ruska, vlasti ideových otců anarchismu a komunismu. Terorismus zde začíná tzv. „teroristickou pětiletku“ (období let 1878 - 1882), kdy Viera Zasuličová, členka extremistického hnutí Narodnaja volja postřelí petěrburgského starostu Fjodora Trepova. Atentát má za následek nevídanou eskalaci - za oběť terorismu padá velitel petrohradského četnictva, generál Kropotkin a nakonec i samotný car Alexandr ll. V Irsku například kořeny terorismu sahají až do 16. století. „Boj za nezávislost“ je motivován ekonomickým kolonialismem a vyburcuje tisíce lidí do války proti Velké Británii. Irská republikánská armáda vyhrává, ale národ si odnáší kruté represe. Hnutí se však nezlomí, z jejího jádra později vzniká jedna z nejznámějších teroristických organizací na světě - IRA, která si nárokuje roli dovést Irsko k samostatnosti. Po krutých bojích a násilnostech na obou stranách se právě formou nátlaku ze strany IRA obrací veřejné mínění proti britské vládě, ta přistupuje na kompromis a 6. prosince 1921 povoluje Irsku autonomní status. Historie irského terorismu tím však nekončí, jen se o čtyřicet let později přestěhuje na sever země. Organizací využívajících terorismus k dosažení svých cílů po roce 1900 radikálně narůstá. Objevují se v Indii, během boje za samostatnost. V Itálii formou komunistické teroristické skupiny zvané Rudá brigáda. Objevují se i v Alžírsku, Německu, Belgii či severských zemích.
Přejděme ale nyní zpět. Zpět na Balkán, kde se na konci 19. století odehrají nejděsivější politické boje, jaké si svět pamatuje. Hlavním tématem se zde stává boj o samostatnost, ten se projevuje hlavně v Makedonii, kde na scénu v roce 1893 přichází Vnitřní makedonská revoluční organizace (VRMO). Tajné hnutí reprezentující ideály demokratického typu má za cíl vyvolat ozbrojené povstání proti turecké nadvládě. Po pětileté přípravě se rozbuškou povstání stává demolice francouzské lodě naložené zbraněmi pro Turky. V následujících měsících pokračuje teror formou bombových útoků, atentátů a ničení západního majetku. Jelikož však teroristické akce k ničemu nevedou, je vrchním velením zvolena nová cesta - ozbrojené lidové povstání, které začne útokem na tureckou posádku v Albánii. Vzpoura proti sultánovi ale není úspěšná, k osamostatnění makedonského státu nedochází a Srbsko si rozšiřuje kontrolu nad Balkánem. A právě v Srbsku, kde dochází k nárůstu nacionalismu, se organizuje nechvalně známá skupina Černá ruka, která mě v plánu vytvořit Velké Srbsko jako hegemona Balkánského poloostrova. Jejich cílem se stává František Ferdinand a jeho manželka, kteří jsou v roce 1914 zastřeleni při návštěvě Sarajeva - začíná 1. světová válka.
V ní Němci uplatňují politiku udržování protivníka ve strachu tzv. „Schrecklichkeit“ - na okupovaných územích tak nastává teror všech forem (vypalování vesnic, zabíjení civilistů, brutální mučení zajatců a používání živých štítů). Podobné metody využívá i Rakousko-Uhersko na východní frontě a v Srbsku při likvidováni partyzánů. Příkladem jim jde i ruská armáda při ústupu z Polska. Za oponou Velké války však dochází k mnohem větším zvěrstvům. V Osmanské říši je do roku 1926 vyvražděno přes 1,5 milionu Arménů z důvodu jejich křesťanské víry a snahy o náboženskou, národní a kulturní identitu. Jsou neustále pronásledováni, perzekvováni, zabíjeni, vládní teror přeroste do genocidy, která se nese ve znamení pochodů smrti a nově vynalezených plynových komor (úzké jeskyně, do kterých se pouštěl kouř z ohně). Tato politika tureckého teroru se považuje za jeden z největších činů státního terorismu na světě. Obrovské rozměry nabývá terorismus i během Říjnové revoluce v Rusku. K udržení křehké moci využívají bolševici i spojenci cara jedinou alternativu vlády - teror. Ten se stává nástrojem proti nepřátelům revoluce, prostému lidu a vyčerpané zemi. Po naklonění vah na bolševické stranu vzniká „Rudý teror“ - Čeka, namířený proti zbytkům císařské moci a buržoazií. Do centra dění se dostávají koncentrační tábory, rukojmí a popravy bez soudu (bez soudu byla popravena i celá carská rodina). Kvůli státem řízenému terorismu umírají na obou stranách statisíce lidí. Ani vítězství komunismu a ukončení občanské války však neznamená konec státního teroru. Ten pouze mění formu, obrací se proti vlastním, zabíjí členy vládní strany, vymyšlené nepřátele a v podstatě kohokoli, kdo se může v očích strany jevit jako nepohodlný.
První světová válka končí a nikdo si nedokáže představit větší a krutější konflikt. Opětovný nárůst nacionalismu v Evropě však způsobuje vzestup diktátorských režimů a vypuknutí 2. světové války. Ve fašistických státech je státní terorismus doslova zakořeněn - státní politika založená na extremistickém nacionálním socialismu a rasismu rozpoutá řízený teror namířený proti židovskému obyvatelstvu, levičákům, „podlidem“ a všem odpůrcům nového režimu. V koncentračních táborech končí miliony lidí, dalším statisícům je zabaven majetek a občanská práva, jsou vystaveni perzekuci a veřejnému ponižování. Na územích dobytých německou orlicí je teror a nelidské zacházení na denním pořádku. Zejména na území SSSR, kde jsou drancovány celé regiony. Teroristické praktiky jsou zde prováděné komandy SS a SD, které drtí partyzánský odpor, ale i válečné zajatce, komunisty a Židy. Nejtvrdší teroristické metody používali Němci a jejich satelitní státy zejména proti odboji v Polsku, Francii, Srbsku, Řecku a protektorátu Čechy a Morava. Podobně kruté způsoby si osvojila i postupující sovětská armáda, partyzáni a agenti spojenců (podle některých je příkladem terorismu i atentát na Reinharda Heydricha). V temných časech na asijsko-tichomořském bojišti se teror praktikuje podobně jako v Evropě. Prvky terorismu používá pravidelně i japonská armáda. Příkladem nám může být masakr v Nankingu, bombardování nemocnic červeného kříže, sirotčinců a civilních oblastí. Americké armádě a jejím spojencům se naopak vyčítá kobercové bombardování, masakry civilního obyvatelstva a shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Přejděme nyní do současnosti, k modernímu terorismu, jehož líhní je především Blízký východ. V této oblasti se terorismus narodil roku 1967, kdy Izrael porazil v šestidenní válce koalici arabských států. Ty si proto volí nový styl boje - podporu palestinských polovojenských skupin, které proti „utlačovatelům“ volí teroristické útoky. Jejich intenzita je nevídaná, v období 1969 až 1986 vybuchuje každých dvanáct dní jedna nálož. K akci, která však vzbuzuje největší zděšení, dochází na olympijských hrách v Mnichově, kde 5. září 1976 teroristé palestinského Fatahu a Černého září zajmou členy izraelské posádky. Při pokusu o záchranu je zabito pět teroristů, ale i devět atletů. Tato událost společně s palestinskou otázkou dává mezinárodnímu terorismu rozhodující impuls, který se však schovává za velkou iluzi, že násilí, propaganda a vydírání vedou k řešení velkých politických a společenských problémů.
V těchto časech se rodí dějiny „živých náloží“, „lidských bomb“ a vůbec taktiky sebeobětování teroristů. Píše se 15. prosinec 1981 a do areálu iráckého velvyslanectví v Bejrútu se vřítí dodávka, proráží závory a krátce za nimi exploduje. V troskách nachází smrt 23 lidí, dalších 100 je s vážnými zraněními převezeno do nemocnice (konečný počet zavražděných se vyšplhá na číslo 61). Příčinou výbuchu je trhavina umístěná v autě. Za krvavým incidentem stojí šíitská proíránska organizace (Írán tehdy vedl válku proti Iráku), která poprvé v historii používá tzv. pas do ráje. Tvoří se tak moderní taktika islámských mučedníků, kteří se mají svými činy přiblížit všemocnému prorokovi a vyhradit si tak místo v božském ráji. Další velké sebevražedné útoky přicházejí o 2 roky později napadením ambasády USA a následným dvojím útokem na ústředí amerického vojenského námořnictva v Bejrútu. Libanon se tak pro mnohé stává kolébkou novodobého sebevražedného terorismu. V zemi zuří občanská válka, která stvoří různé náboženské skupiny inklinující k radikálnímu islámu. Útoky na Středním východě inspirovaly i oblasti jižní Asie. Hnutí tamilského Ílamu, bojující proti vládním vojskům na severu a východě Srí Lanky, se rozhodne nasadit novou taktiku v praxi. Osvědčí se. Přes 40 procent z celkového počtu 187 sebevražedných atentátů v období 1980-2001 spáchají právě příslušníci militantní organizace. Zde je třeba zdůraznit zajímavost, že většinovými členy hnutí jsou hinduisté, následují křesťané a muslimové.
Pro většinové obyvatelstvo však pojem terorismus vzniká útokem na dvojčata 11. září 2001. Tehdy Západ poprvé pocítí tuto taktiku nehumánních metod a hrubého zastrašování. Následují útoky čečenských teroristů na divadlo Dubrovka (129 mrtvých). Výbuchy v Istanbulu (30 mrtvých). Exploze bomb ve vlacích v Madridu (191 mrtvých). Cílené zhroucení dvou ruských letadel v Moskvě (89 mrtvých). Výbuch u vládních budov v Oslu a následný masakr na ostrově Utöya (77 mrtvých). Vystřílení týdeníku Charlie Hebdo (12 mrtvých). Šest teroristických útoků v Paříži v listopadu 2015 (129 mrtvých). Exploze na letišti v Bruselu (20 mrtvých). Útok v Nice (84 mrtvých). Výbuch náloží v Manchesteru (22 mrtvých). Ve většině těchto případů úřadoval islámský fundamentalismus, kterému jde o zvýšení vlivu islámu ve světě a sjednocení následovníků proroka. Jeho nepřítelem je západní civilizace, její hodnoty v rozporu s Koránem a intervence na Blízký východ. Mnoho útočníků je mladých a vzdělaných, věří, že po provedení činu budou žít v ráji a jejich rodiny zajistí nadace podporující terorismus. Není tajemstvím, že právě velký nárůst teroristických činů nastal po vzestupu Islámského státu, který si za svou taktiku boje zvolil už dávno zapomenutý - státem podporovaný terorismus.
Terorismus a s ním spojený teror a šíření strachu můžeme vidět napříč celými dějinami. „Neporažená příšera“ a současný největší nepřítel svobody se formoval do různých podob, měnil názvy, zbraně i místa působení. V konečném důsledku měl však tento způsob boje pokaždé jediný výsledek - násilí, smrt, strach a beznaděj.
