Získat si její důvěru je téměř nemožné.
Jelikož jsem nedávno začal se sérií témat, které patří do oblasti psychologie a konkrétně poruch osobnosti, pokračuji s dalším článkem, přičemž tentokrát si přiblížíme paranoidní poruchu osobnosti.
Podle rozdělení poruch osobnosti už zřejmě víš, že paranoidní poruchu osobnosti můžeme zařadit do skupiny A, která se vyznačuje výstředním nebo excentrickým chováním. V případě osoby trpící paranoidní poruchou jde o hluboce zakořeněný vzor nedůvěry a neustálé podezíravosti vůči jiným osobám. Taková osoba věří, že motivy jiných lidí jsou vždy zlomyslného charakteru. Paranoidní osoby si často nedokáží vybudovat důvěru ani k osobám, které jsou jim blízké, protože se bojí zrady a vykořisťování.
Symptomy charakterizující paranoidní poruchu osobnosti:
- neopodstatněné pochybnosti o věrnosti či důvěryhodnosti přátel či kolegů v práci
- bezdůvodná podezřívavost a pocit, že ho ostatní osoby zneužívají, poškozují nebo lžou
- neochota důvěřovat jiným osobám kvůli strachu, že cokoli, s čím se svěří, může být použito proti němu
- neškodné poznámky si může vysvětlit jako ponižující či útočné
- nese v sobě zášť a nemíní odpouštět ani po dlouhé době
- je přecitlivělý vůči osočování a velmi rychle na takové útoky reaguje
- opakovaně podezírá svoji partnerku/partnera z nevěry, a to i bez jakýchkoliv důkazů či podnětů
K tomu, aby se osoba mohla být diagnostikována paranoidní poruchou osobnosti, musí výrazně projevovat alespoň čtyři symptomy. Jako i při svých předešlých článcích, i v tomto upozorňuji, že diagnostikovat podle několika horších dní a jednorázových nálad je holý nesmysl - tento stav a symptomy většinou začínají již v dětství a přetrvávají až do dospělosti. Paranoidní osoba obvykle projevuje silnou soběstačnost a nepoddajnost. Vzhledem k tomu, že se vyhýbá blízkému kontaktu s ostatními lidmi, může se jevit jako vypočítavá a chladná.
Příčiny vzniku této poruchy osobnosti jsou, jako i u většiny dalších poruch osobnosti, neznámé. Předpokládá se však, že tato porucha se objevuje častěji v rodinách, ve kterých někdo trpí schizofrenií, což by mohlo znamenat, že roli v tom hrají i geny. Paranoidní porucha může vzejít z negativních zážitků v dětství, kterým může být zejména dlouhotrvající „dusná“ (násilná) atmosféra v rodině. Neprospívají ani přehnané negativní reakce, neopodstatněný rodičovský hněv nebo naopak nezájem ze strany rodičů, který v dětech kultivuje hlubokou nejistotu a obavy.
Co se osob s paranoidní poruchou týče, z vlastní zkušenosti vím, že komunikace je opravdu komplikovaná a vzhledem k nedůvěře je v některých případech až nemožné získat si osobu na svou stranu. Není tomu tak, že paranoidní osoba odmítá jakýkoliv kamarádský nebo jiný vztah, ale i když si myslíš, že si s takovou osobou za dobře, neustále si na tebe dává pozor a podezírá tě při jakékoliv situací, ačkoli tvé záměry mohou být zcela upřímné. To, zda je osoba paranoidní, nejlépe zjistíš při spontánních situacích, například nečekaných otázkách, na které nemá promyšlenou odpověď nebo případném pozvání/nepozvání na nějakou událost. Není to tak, že pokud jednou nedostaneš odpověď, osoba je paranoidní, ale pokud se s ní stýkáš často a ani po několikaměsíčním úsilí z ní nemůžeš nic dostat (přičemž ty si o sobě prozradil víc než dost), můžeš o tom uvažovat, ale podotýkám, že na diagnózu je třeba splňovat několik symptomů a zároveň by ji měli provádět odborníci.
Léčba paranoidní poruchy osobnosti je možná a může být velmi efektivní, pokud se zvolí správný způsob. Problémem zůstává fakt, že osoba s takovou poruchou (nebo také jinou poruchou) častokrát odmítá vyhledat odbornou pomoc a podstoupit léčbu. Bez terapií a léčby je však paranoidní porucha osobnosti chronická a zmíněné symptomy jsou neustále intenzivnější.
