Historie propagandy: Od zfanatizovaných kazatelů po nelineární válku

Propagandu (z latinského propagare - rozhlašovat, rozšiřovat, rozmnožovat) chápeme jako řízené rozšiřování demagogických názorů za účelem vyvolání nebo zesílení určitých postojů v ovládané skupině. Prezentované jsou nejčastěji falešné ideje, teorie, názory a doktríny. Samotné slovo propaganda je v současnosti vnímáno negativně, nebylo tomu tak vždy a do konce druhé světové války se tento pojem chápal jako nedílná část fungující demokracie. V následujících řádcích si tak představíme dějiny propagandy, její vývoj a využití v dobách války.
 
Propaganda jako nástroj myšlenkové kontroly, je pravděpodobně stejně stará jako první primitivní společenství. Každý vládce či náčelník totiž musel svoji vládu opírat o úctu a strach svých poddaných. Víra v nadpřirozené schopnosti vůdce byla stejně důležitá jako nabroušené meče a pevné štíty. Ve starých dobách, kde nebylo individualismu a každý jedinec splýval s duchovní podstatou kmene, se snadněji šířily jednotné myšlenky a názory. Jejich otci byli většinou šamani či kouzelníci, kteří nadšeně glorifikovali úspěšné výboje nebo naopak démonizovali nepřítelovy činy. Takové stupňování prestiže vládců mělo za následek jejich zbožšťování, příkladem nám může být vládce Inků, japonský císař či mnozí středověcí panovníci, kteří podle mýtů dostali zvláštní pomazání a božské právo vládnout.

Prvotní formy propagandy tak můžeme hledat už ve starověku, kdy si perský velekrál Dareiros l. nechal na oslavu svého vítězství nad rebely vytesat „chvalozpěv“ do vysoké skalnaté stěny mezi městy Kermanšáh a Hamadán (dnešní Írán). Senátoři mocného Říma zase využívali za svého působení mnoha psychologických triků, aby tak působili na slabé stránky nebo city posluchačů a tím jimi nepřímo manipulovali. Dalším příkladem nám může být poslední římská občanská válka, během níž se Octavius a Marcus Antonius navzájem obviňují z nízkého původu, krutého zacházení, zbabělosti, úpadku, zbytečného luxusu, alkoholismu a podobně. I když se využívání této „podřadné“ taktiky v antice zatracuje, v Číně se pro klasiky jako Sun-c' stává nekrvavé vítězství dosažené sofistikovaným ovlivňováním a dezinformacemi znakem znamenitého vojevůdce a nejlepšího možného úspěchu.

Přesuňme se nyní do středověku, kde propaganda navazuje na metody z antiky. Kromě klasických pomluv, zveličování a překrucování faktů vzrůstá vznik různých legend, které kolem určitých vládců tvoří auru dokonalosti. Staré kroniky se stávají v rukou zaplacených učenců státní propagandou. Taktika falešných a překroucených zpráv však získává i novou praktickou formu - v jedné z knih se píše o neznámém obleženém městě, které je na pokraji hladomoru, ale z posledních zásob mouky si obránci upečou koláče a ty následně vrhají na nepřítele. Ten v přesvědčení, že obránci mají ještě bohaté zásoby jídla, s podlomenou morálkou odtáhne.

Vzestupem křesťanství jako šiřitele různých myšlenkových proudů, se ovlivňování lidí dostává na úplně nový stupeň. I když nemáme detailní historické práce o středověké propagandě, stačí se začíst do horlivých kázání zfanatizovaných kněží. Příkladem nám může být i clermontská řeč papeže Urbana ll., který burcoval křesťanskou Evropu do boje proti nevěřícím. Tehdejší duchovní jednota, tlak společnosti i snížený individualismus způsobili, že duchovní ovládání bylo obzvlášť účinné a jednoduché. Dá se tak říci, že v temných dobách vyvrcholilo umění přesvědčování a manipulování mluveným slovem. Příchodem reformace a knihtisku se po Evropě rychle šíří nové myšlenky, doktríny a ideologie, které jsou nyní široké veřejnosti snadno dostupné. Na obou reformačních stranách vrcholí manipulační boj - vydávají se tisíce brožur, útočných pamfletů, satirických a ironických článků. Vše, co snese papír a může poškodit protivníka, je vítáno. Pro korektní diskusi není ve středověké společnosti místo, vše je polemika, boj a propaganda.

Příchodem novověku získává propaganda nový dech. Zastánci demokracie v západní Evropě a Americe šíří své myšlenky o novém fungování světa právě tiskem, ten je určen především pro gramotnou měšťanskou vrstvu. V americké válce za nezávislost vzniká první velká a kontrolovaná síť propagačních novin a letáků, které svým obsahem „nadržují“ loyalistům. Něčím podobným se inspirují i ​​strůjci Velké francouzské revoluce. Zde je systém propagandy ještě více rozsáhlý a podporovaný velkými finančními částkami. Veřejné mínění se tvoří podle předem vymyšleného plánu. Revolucionáři ovlivňují tisk, cenzurují a šíří nepravdivé informace o krvavých činech nepřítele. Je kontrolovaný pohyb mezi Paříží a okolními vesnicemi, aby nepronikly nežádoucí zprávy ven. Systematicky se likvidují střediska protirevoluční propagandy, přičemž naopak vyhledávají loajální jedinci, kteří by šířili v místě svého pobytu potřebnou dávku dezinformací a překroucených faktů. Po Velké francouzské revoluci, kdy nastal prudký rozmach průmyslu a obchodu, přináší kapitalismus novou formu propagandy - reklamu. Od ní se později vyvinou náborové letáky, inzerce a prodejní slogany. V těchto časech jsme svědky i vzniku první „propagandistické soutěže“, která vznikla mezi mediálními hegemony Josephem Pulitzerem a Williamem Randolphem Hearstem. V důsledku Pulitzerových ostrých článků se utvořila silná protišpanělská atmosféra, která nakonec vyvrcholila v roce 1898 španělsko-americkou válkou.

Přesuňme se nyní do první světové války, kde začne propagandistická mašinérie pracovat na plné obrátky. Vznikají první názorotvorná média, která informují běžný lid o průběhu krvavých bitev a postupu fronty. I v nich vlády systematicky propagují nenávistné názory, překrucují pravdu a naklánějí veřejné mínění na svoji stranu. Po vstupu USA do války vzniká pod vedením prezidenta Woodrowa Wilsona tzv. Výbor pro veřejné informace. Jednalo se o jakýsi masivní generátor propagandy, produkovaly se tendenční filmy, plakáty, knihy, brožury. Propaganda tak byla jakási forma negativní reklamy, která se zaměřila na násilné činy německé a rakousko-uherské armády. V ní byli vojáci těchto státních uskupení vykresleni jako nehumánní divoši, barbaři bez špetky lítosti, kteří demolují katedrály, vypalují knihovny a mučí bezbranné civilisty. V novinách se tak objevuje i cenzura a zavádějící titulky jako „Němci ukřižovali kanadského důstojníka“ či „odseknuté ruce belgických dětí slouží Němcům jako trofej“. Dvěma nejfrekventovanějšími slovy v časech války se staly patriotismus a nacionalismus. Vlády díky nim tlačí na dobrovolníky i profesionální vojáky v jejich snahách na bojišti. Američané získávají strýčka Sama, Němci svatého Jiří s kopím v ruce. V Rusku v té době zase komunistická strana přesvědčuje lidi, že bolševici Velkou říjnovou revolucí svrhli zvrácený feudální režim. Svoji propagandu šíří přes časopis Pravda. Ve Velké válce tak pravda trpí - překrucuje se a stává se nástrojem vlád, které chtějí v obyvatelstvu vyvolat pocity vlastenectví a nacionalismu nebo zfanatizovanou nenávist vůči znepřátelené straně.

Propaganda v moderním podání však vzniká až během druhé světové války. Jejím tvůrcem se stává Joseph Goebbels. Neobyčejně talentovaný a obávaný demagog je od roku 1933 ministrem lidové osvěty a propagandy, přičemž se všemi silami snaží vychovat německý lid k oddanosti nacionálnímu socialismu. Prostřednictvím svého vlivu na divadla, film, rozhlas i noviny šíří nenávist vůči „podřadným“ rasám, vytyčuje nepřátelské skupiny a samotné Němce staví do pozice oběti, která se musí bránit - fanatizuje obyvatelstvo. Na půdě samotného ministerstva jsou vypracovány různé vědecké metody, ty se ve všech režimech a zemích využívají - možná v mírnějších formách - dodnes. Oproti německé propagandě, která se soustředila na podnícení nenávisti, se „plakáty“ spojenců snažily tlačit na povinnost, vlastenectví a tradici. Napříč celými USA se začaly konat kampaně na prodej válečných obligací, podporu dělníků v továrnách a pozvednutí morálky. Samotné Spojené státy vyprodukovaly za toto období více propagandistických plakátů než jakýkoli jiný stát - bylo jich vytištěno přes 200 000 různých druhů. Prostředkem pro šíření propagandy se stává i animovaný film a komiks. Obdobným způsobem se šíří propaganda marxismu a leninismu i v SSSR. Druhá světová válka pro tuto zemi znamená boj o přežití a zachování existence samotného ruského národa. Hrdinské činy, nevídaná snaha dělníků a genialita stratégů se šíří rádii, letáky i denním tiskem. Pronikají do škol, úřadů i vojenských center.

Po pádu německé orlice a novém světovém uspořádání nastává krize - studená válka. Obě strany barikád roztáčejí kolo propagandy a překroucených faktů na plné obrátky. SSSR slaví úspěchy socialismu, připomíná si vítězství a informuje o imperialistických snahách USA. Ty vytvářejí protiváhu ve formě rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Na západě se žurnalistika po válce vyvíjela k směrem k demokracii a svobodě slova, naopak v SSSR se hlavní média stala jakousi „hlásnou troubou“ komunistické strany. Cenzura, lži a překrucování faktů se tak staly běžnými prostředky pro „informování“ občanů. Příkladem nám může být „bratrské pozvání“ vojsk Varšavské smlouvy do Československa, které zde měly podle oficiálních zdrojů rozdrtit „údernou sílu“ klubu politických vězňů K231, jejichž členové byli stranou označení za příslušníky SS, kolaboranty a nepřátele československého lidu. Podobnou taktiku však využívá i Západ, nepoddajné diktátory a sympatizanty komunismu označuje za psychopaty, teroristy a nepřátele národa.

V současnosti můžeme cítit tlak propagandy zejména ze strany Ruska. Již před rusko-gruzínskou válkou se v oficiálních médiích buduje obraz protivníka Ruska, kterým je světový kapitál od Rothschilda a jeho negativní vliv na vývoj ceny ropy. Kreml se po pádu železné opony snažil sjednotit propagandistický proud, získal moc nad médii a tím i veřejné mínění. V období krymské krize využije vláda sjednocená média naplno. Každý den je vydána alespoň jedna reportáž o prosperitě Krymu, o tom, jak v něm roste blahobyt a životní úroveň občanů. Podobně funguje zpravodajství i v otázkách Luhanské a Doněcké oblasti. Všechny informace jsou předem naplánovány a vládou schváleny.

Součástí ruské propagandy je i multimiliónový projekt Веб-бригады - troll army. Jedná se o státem financované a podporované internetové týmy, které na internetových diskusích či blozích šíří proruskou a proputinovskou agendu. Převážně je používán systém tzv. opačné cenzury, založený na principu, že pokud není možné informaci cenzurovat, je třeba ji „zahltit odpadem konspiračních teorií a polopravd“. Dalším fenoménem ruské propagandy jsou zinscenované scény obětí ukrajinské vlády. Za asistence „herců“ se již několik let natáčejí zfalšované scény, které se vydají za oficiální a pravé záběry z terénu. Součástí takové propagandy a nelineární války jsou i webové stránky, které i přes první profesionální dojem šíří propagandu Kremlu a tlumočí polopravdy v domácím prostředí. Rusko popisují jako zdravou duchovní zem bez chyb a západní země jako morálně rozvrácené bez pudu sebezáchovy. Prostřednictvím masivní propagandy se tak podle odborníků snaží Rusko zmanipulovat veřejné mínění, zpochybňovat demokratické principy a dostat tak danou zemi do své sféry vlivu.

Američané zase byli svou propagandou aktivní hlavně při invazi do Afghánistánu, kde se pravidelně nabourávali do rádiových přenosů a televizních vysílání, přičemž je nahradili vlastní propagandou. Z letadel shazovali letáky, které vykreslovaly Američany jako přátele afghánského lidu a jejich jediné spojence v boji proti Talibanu. Při válce v Iráku využívá USA tzv. černou propagandu - vytvářejí se proamerické rádia, podplácejí hlavní média a překrucují informace.

Nic však není černobílé. Nesmíme zapomínat, že tendenční a zaujaté články, zamlčování faktů, podporování konspirací není jen problémem Ruska a USA, ale i mnoha jiných vlád (KLDR, Kuba, Venezuela, Sýrie, Írán, Čína, Eritrea... atd.) a organizací, které se snaží tímto způsobem ovlivňovat mysl a získat veřejné mínění na svoji stranu. V době internetu je to o to snazší. Mezinárodní právo však hovoří jasně, propaganda, která vyzývá k válce, pomlouvá a snaží se rozvrátit režim, je naprosto nepřípustná a ilegální. I když k takové praxi dochází denně, dosud nikdo nestál před mezinárodním tribunálem.