Holografický princip skrývá mnoho tajemství bez odpovědí. Myslíš, že nás někdo zvenku ovládá, nebo jde jen o hloupost?
Vnímat svět jako 3D realitu je pro nás stejně běžné jako to, že čas plyne dopředu a ne opačným směrem. Nikdy jsme neviděli alternativní vesmír a je jen velmi těžké představit si, jak by to vypadalo s různým počtem dimenzí. Ale možná kolem nás žádné další vesmíry nejsou. Holografický princip je jednou z nejkontroverznějších teorií o našem bytí. Vše je totiž podle něj jen projekce a žádná třetí dimenze neexistuje.
Před více než dvaceti lety spatřil světlo světa Hawkingův Informační paradox černých děr. Název znepokojující, ale pointa jednoduchá. Odhaduje se, že černé díry jsou natolik mocné, že dokáží vtáhnout vše od hmoty až po světlo a informace. To na první pohled dává smysl, zejména poté, co do nás všechny možné dokumentární filmy hustí o epičností těchto vesmírných objektů. Kvantová teorie však nesouhlasí. Z vesmíru přece nemůže něco zmizet a nic po sobě nezanechat. Vše se podrobuje desítkám fyzikálních zákonů, které, zdá se, fungují.
Obě věci jsou správné, ale navzájem se vylučují. Černé díry se tedy vymykají tomu, co o světě víme a předpokládáme, a tak se lidé zamysleli a přišli s nekonečnými plejádami teorií. Mezi nimi vynikl Holanďan Gerardus 't Hooft, který podotkl, že všechny tyto zákony mohou platit, pokud bychom všichni žili v trošku jiném světě, než si myslíme. Bylo by tam skryté řešení.
Holografický princip sestává z velké teorie, která ve zkratce říká, že na různých místech vesmíru může platit něco jiného. Wikipedie ti řekne, že pokud máme v takové teorii místnost, můžeme modelovat všechny události uvnitř ní tím, že vytvoříme teorii, která bere v úvahu pouze to, co se děje v dané místnosti. V obývacím pokoji platí jeden set zákonů, ale pokud se vytvoří fyzikální podklad na odlišném principu pro podobný svět v kuchyni, také může fungovat. Jen trošku jinak.
Odněkud však všechna ta pravidla musí také přicházet. Odpovědí je nekonečné dvourozměrné pole. Všichni slyšíme ve třech dimenzích, dýcháme trojrozměrný vzduch a vše kolem nás, až na tento dvourozměrný text a několik dalších maličkostí, má výšku, délku a hloubku. Nebo ne? Běžný život a stánky na riviéře u Makarské nás učí, že nás vlastní zrak lze snadno oklamat. Vzpomeň si na holografické nálepky, které máš i na kreditních kartách. Zvláštní obrazce na nich manipulují zrak a na pohled vytvářejí 3D objekty, i když jde jen o plochou nálepku. Pokud však jde o plochu velkou jako celý vesmír, možná si toho nemusíme všimnout.
Zde původní teorie končí, ale od té doby uteklo hodně vody a vynořilo se mnoho inovací, otázek, konspirací, fabulací a zejména hloupostí. Odpovědí je však málo. Pokud nějaká část vesmíru spadá mezi jiná pravidla než zbytek, a ta pravidla se mění, má to nějaký důvod a někdo to zřejmě i kontroluje i řeší, znepokojeně usoudila část lidstva a na internet vychrlila stovky nesmyslných blogových příspěvků o tom, jak jsme všichni jen otroky moderního systému.
Vědci však tuto teorii sami připouštějí, protože ji prostě nemají jak vyvrátit. Samotný holografický princip je jen dohad, kterému zhruba sedí matematické výpočty. Teorie jsou strohé, těžko zjistit, že každá vizuální informace k nám proudí jen z dvojrozměrné plochy. Pokud je však přece jen taková teorie o našem vesmíru správná, máme se čeho obávat, ale nic nevyřešíme. Stejně jako je to s počítači, jednou dojde úložiště nebo to procesor přestane zvládat. Kdo ví, co se stane potom. Možná se to stane za pár desítek minut. Možná se to stalo právě teď, ale nemáme o tom ani ponětí, protože jsme jen zamrzli, zatímco procesor řešil požadavky.
Sice vymodelovaná, ale přeci věrohodná 3D miska. A vidíš ji na 2D obrazovce před sebou.
