Kanadský filozof hloubá nad podstatou současné kultury a ptá se, jestli vůbec ještě existují nějaké ideály.
V jednom z našich minulých článků jsme tě seznámili s kanadským filozofem Charlesem Taylorem, který řeší, navzdory pokročilému věku, poměrně aktuální otázky. Mluví třeba o tom, že moderní technologie člověku berou svobodu, kterou by měl hledat ve znovuobnovených tradicích. Právě o tom pojednával nedávný článek. Charles Taylor jde ale ještě dál. V knize jménem Etika autenticity, v níž uvažuje o výše zmíněném, řeší i další podobně zajímavá témata. Především se zamýšlí nad charakterem dnešní doby a ptá se, zda lze na pozadí narcismu a egoismu najít ještě nějaké ideály.
Egoismus je tou nejsnazší cestou
Sebestředné formy chování představují podle Taylora snadné řešení zdánlivě bezvýchodných situací. Pro člověka se totiž může zdát lehčí přežít egoistickou cestou, kde se nezaměřuje na nic než na sebe, své zájmy a jejich prosazení. De facto se nemusí o nic starat. Jedinou starost, kterou má, je o vlastní štěstí, úspěch a blahobyt. Takové morální konflikty existovaly vždy. Proč ale předkové slyšeli hlas svědomí, který dnešní člověk neslyší?
Povrchní kontakty místo pevných vztahů
Taylor tvrdí, že jedním z důvodů je změna společenské sféry. Zde již neplatí identifikace na základě sociálního postavení, ale musíš se o ni zasloužit vlastním přičiněním. Tato identifikace je v mnohém spjata s podobou moderní kultury. Moderní individualismus se prosazoval již od 17. století a tento vývoj ukázal, že sebestředné formy souvisí se zvýšenou mobilitou. Od nepaměti je člověk nucen stěhovat se za „lepším“ (lepší práce). Kvůli této nestálosti nahrazuje skutečně intimní vztahy povrchními kontakty.
Neuznávání autorit vede k anarchii
Taylor rozebírá pojem „subjektivizace“ v moderní kultuře. Domnívá se, že vše je zde zaměřeno na subjekt. To znamená, že jednáš a rozhoduješ sám za sebe, bez ohledu na autority, vnější realitu apod. Dále autor hovoří o „autorefencialitě“ způsobu a obsahu, přičemž ta první je podle něho v současné kultuře nevyhnutelná, ta druhá nikoliv. První z nich se týká způsobu, jímž si osvojuješ nějaký cíl či styl života, přičemž se musí jednat o vyloženě TVOU orientaci. Druhá říká, že tvé cíle musí vyjadřovat či naplňovat tvé tužby či aspirace v protikladu k něčemu, co je překračuje. Pravé uskutečnění totiž najdeš pouze v něčem, co má smysl nezávisle na tobě a tvých přáních, např. Bůh, politická angažovanost apod.
Odpověď najdeš v umění
Na příkladu moderního umění Taylor ukazuje, jak jsou tyto dva druhy subjektivizace zásadně odlišné, a přesto velice snadno zaměnitelné. Zmiňuje 18. století a dostává se k pojmu „jazyků umění“. Uvádí, že dříve se jazyk mohl opřít o určité veřejně dostupné řády smyslu. To dnes už není možné, proto si musí jazyk osvojit artikulované pociťování.
Co to znamená pro umění?
Pro básníka, že se nadále nemůže odkazovat na staré řády přírody jako na obecně dostupný zdroj básnických obrazů, ale musí hovořit a odkazovat na svůj vlastní osobní svět a učinit jej přesvědčivým. Zde Taylor zmiňuje příklad Wassermana – básník již nemůže „napodobovat“ přírodu, kterou myslel staré vzory, nýbrž musí tvořit své vlastní! Básník tě má vést k tomu, aby sis uvědomil něco, pro co nedokážeš nalézt slova. Ta ti má dát právě báseň. Jak řekl Shilley, což opět autor zmiňuje jako příklad, básník má dát čtenáři „pronikavější jazyk“.
Podobně jako v básnictví je tomu i v malířství, kde rovněž proběhla kvalitativní změna v uměleckých jazycích. Umělci se svými díly musí vztahovat k lidem tak, jak to jejich předchůdci nečinili. Z uvedeného vyplývá, že v umění došlo k významnému posunu k subjektivizaci, ale pouze k subjektivizaci (autoreferenci) způsobu, nikoliv obsahu. Ta odhaluje, jak umělec přistupuje k tomu, na co tě odkazuje.
Metafora železné klece
Metafora železné klece říká, že člověk je moderní technologickou společností uzavírán do klece, z níž není východiska. Navzdory tomu, že Taylor připouští, že je na této koncepci mnoho pravdivého, se domnívá, že ačkoliv by se lidská svoboda neměla přeceňovat, nerovná se nule. Ještě stále máš možnost volby, ještě stále jsi do určité míry svobodný. To se ukazuje například prostřednictvím hnutí kritizujících neekologické hospodaření.
Lidé nemají společné cíle
Hrozící nebezpečí tkví podle Taylora ve fragmentaci. Lidé stále více ztrácí schopnost stanovit si společný cíl a dospět k němu. Fragmentace se stupňuje s individualismem a z části také samovolně s úpadkem demokratické iniciativy. Čím jsou demokratičtí voliči v tomto smyslu více fragmentovaní, tím více převádí svou politickou aktivitu do podpory dílčích uskupení, a tím méně je možné přimět demokratickou většinu ke společně pojatým programům a aktivitám. Fragmentovaná společnost je společnost, pro jejíž členy je stále těžší identifikovat se s politickou společností jako s pospolitostí. Tento nedostatek identifikace může odrážet atomistické stanovisko, skrze něž lidé začínají na společnost nahlížet čistě instrumentálně. Fragmentace je přiživována zkušeností politické bezmoci.
Beznaděj a strach plyne z odcizování se společnosti
Nedostatek kontaktu s druhými má za následek nedostatečnou zkušenost jednání s nimi, v souvislosti s čímž se dostaví pocit beznaděje a strachu, který našeptává, že další pokusy o jakýkoliv kontakt jsou zbytečné. Navzdory této tíživé situaci stále existuje jeden cíl, díky němuž jsou lidé ochotní se sblížit, semknout a stmelit. Taylor ho jmenuje jako organizace společnosti za účelem obrany práv. V něm se rodí nová naděje. Úspěšné společné jednání může přinést pocit zplnomocnění a také posílit identifikaci s politickou pospolitostí.
