Vojenské katastrofy: Příklady taktického i logistického diletantství, které měly pro poražené dalekosáhlé následky

V následujících řádcích si představíme zajímavé vojenské debakly – katastrofy, za kterými stála nepozornost velitelů, podcenění situace či jen obyčejný přírodní faktor.

Bitva na řece Kalce – Pád brány východní Evropy

Ruská knížectví se na počátku 13. století stávají terčem tatarských výbojů, přičemž ztrácejí vliv nad územím dnešního Ázerbájdžánu a Arménie. Rychlý a nekompromisní postup barbarů z východních stepí je donutí konat – nomádi mají být zastaveni v okolí řeky Kalky. Počátek samotné bitvy popisuje krátký ruský rukopis: „V létě 1223 přitáhlo vojsko, o jakém dosud nikdo neslyšel: bezbožníci zvaní Tataři přitáhli na polovské území.“ 20 000 tatarským vojákům velí Nojona Džebeho a Subutaja Bagatura, přičemž jde o jejich vůbec první setkání se západními vojsky. Na opačné straně vede 80 000 Rusů pět knížat, hlavní velení mají Mstislav lll. a Daniel Haličšský.

Při prvotních střetech se Rusům podaří zahnat Tatary na útěk a zkušení lukostřelci zneškodňují stovky nomádských bojovníků. Mongolové jsou nuceni ustoupit, čehož knížata využívají vysláním tisíce jezdců na předsunutý tatarský pluk. Tento střet končí ruským vítězstvím, což v konečném důsledku zvedne morálku v celém vojsku. Rusové následně pronásledují Tatary devět dní, netušíc přitom o připravené pasti, do které právě padli. U řeky Kalky se nejednotná ruská armáda stává terčem oblíbené tatarské taktiky rychlého útoku a ústupu, což má za následek rozpad ruské linie a smrt více než 50 000 vojáků.

Následně lstí vylákají z opevněného úkrytu i samotného vůdce Mstislava lll., jehož chytí a brutálně umučí během vítězné oslavy. Experimentální výprava, která měla prověřit sílu ruských vojsk, dopadla pro Čingischána úspěšně. Nadšený ze skutečnosti, že bohatý východ Evropy je snadným cílem, dal roku 1237 příkaz k dobytí Kyjevské Rusi. Vítězná vojska Tatarů následně dále pokračují na Krym a Ukrajinu. Přicházejí temné časy.

Důvody katastrofy:

• Podceňování – Volný režim při pronásledování bojovníka a atmosféra vyhrané bitvy způsobily na ruské straně neostražitost, pocit honění divoké zvěře, který však využili Tataři a nejednotné skupiny „lovců“ lehce zneškodnili.
• Osobnosti velitelů – tatarské bojovníků vedli ostřílení a oblíbení vojevůdci, kteří si kvůli lepším manévrům vojsko rozdělili na polovinu a dopředu rozhodli a směřování bitvy. Ruské osmdesátitisícové vojsko naopak vedlo pět knížat, a i když hlavní velení měli Mstislav lll. a Daniel Haličšský, ne vždy to tak vypadalo. Při rozhodujících situacích se společná strategie zbytečně trhala a části vojska činily samostatné manévry, které na bojišti utvářely ještě větší chaos.
• Taktika – Taktika udeř a uteč v kombinaci s tatarskými lukostřelci neměla obecně v těchto končinách velkou konkurenci. 

Bitva u Cušimy – Jiskra Říjnové revoluce 

Roku 1904, během rusko-japonské války, nečekaně zaútočí japonské loďstvo na přístav Port Arthur, přičemž obsadí důležité strategické body a potopí téměř celou ruskou tichomořskou flotilu. Na pomoc vysílá hlavní velitelství v Petrohradě lodě baltské flotily – ty proplouvají za 9 měsíců téměř na druhou stranu zeměkoule do Žlutého moře, kde na ně již čekají nepřátelské lodě pod vedením admirála Heihačira Tóga. Přestože je lodí pod carským praporem dvakrát více, jejich pozice i fakt, že posádka je na vodě už skoro rok, znamená značnou nevýhodu, které okamžitě využijí císařské křižníky a zaplaví dezorientované ruských námořníky salvou z děl.

Potápí se loď Osljabja i vlajková loď Suvorov. Potápějí se také bojové lodě Borodino a Alexander III, z obou přežije pouze jediný námořník. Japonci při tomto boji nepřišli o žádnou z lodí, i když je jejich vlajková loď Mikasa silně poškozena. Velení zbytku flotily přebírá kontradmirál Negotov. Ten se však po nočních útocích torpédovek a ztrátě dalších lodí zmůže jen na symbolický odpor a 28. května 1905 kapituluje. Katastrofální výsledek v bitvě u Cušimy má za následek definitivní vítězství Japonska ve válce a donucení ruského cara jednat o míru. Ztráta flotily a území na východě způsobí vnitřní i venkovní oslabení ruského impéria, které za chvíli sežere Říjnová revoluce.

Důvody katastrofy:

• Priority – Během náročné plavby nakonec celý Port Arthur i se zbytkem bojeschopných lodí padl. Za těchto okolností již nemělo smysl pokračovat v cestě, protože cílem výpravy bylo spojit se s „přeživšími“ loděmi a společně vytlačit Japonce z Cušimského průlivu. Admiralita i car však nadále trvali na tom, že je třeba tento bojový úkol splnit.
• Čas – 9 měsíců plavby, špatná logistika a zbytečné zastávky demoralizovaly vojska a způsobily poruchy na některých obrněných plavidlech.
• Motivace – Japonci operovali v blízkosti svých břehů, byly odpočatí a měli za sebou sérii vítězství. Naopak, většinu ruské armády tvořili čerství branci, unavení dlouhou cestou a demotivováni skutečností, že Port Arthur je už dávno v rukou Japonců.
• Palebná síla – Přestože měli Rusové dvojnásobný počet jednotek a většinu z nich tvořily obrněné lodě, polovina z nich byla v bídném technickém stavu nebo nepatřila právě k nejmodernějším kouskům. Japonci přitom měli jednu z nejmodernějších flotil – lodě měly nejnovější výzbroj, byly snadno ovladatelné a hlavně rychlé. 

Bitva u Bannockburnu – Nezávislost Skotska

Píše se rok 1307, na smrtelné posteli naposled vydechuje Eduard l. – Kladivo na Skoty, kterému se podařilo zlomit Williama Wallace a podrobit si vojenskou silou jeho lid. Nic však není starší než včerejší úspěch a po nástupu Eduarda ll., Který však nemá takový vojenský talent a ráznost jako jeho otec, se po celém Skotsku začnou znovu ozývat hlasy odporu. Ty se nakonec rozvinou v otevřenou rebelii a obléhání hradu Stirling. Důležitá pevnost se ocitá v obležení skotských vojsk pod velením Roberta Bruece a je nucena žádat o pomoc samotného krále.

Eduard ll. se s velkou armádou vydává hradu na pomoc a jižně od něj se setkává s nepřátelskými vojsky. 23. června 1314 se anglická vojska o síle 3 000 rytířů a 20 000 pěšáků ocitnou v lesnatém a bažinatém terénu v blízkosti řeky Forth, kde dochází k prvním střetům. Anglická těžká jízda se v náročném terénu nemůže rozvinout a stává se snadným cílem zorganizovaných skotských kopiníků. Proti nim Eduard vyčleňuje lukostřelce, které však nechráněné zastihne lehká jízda a zmasakruje je krátce poté, co zasáhnou do bitvy. Za pár hodin je tak po boji. Značně výzbrojí i počtem slabším Skotům se tak podaří dosáhnout absolutního vítězství, pobít 10 000 Angličanů a obsadit hrad Stirling. Všechny minulé anglické snahy o ovládnutí Skotska tak vycházejí nazmar, Robert Bruce se stává králem a za 22 let, krátce před svou smrtí, se dočká potvrzení nezávislosti své země.

Důvody katastrofy:

• Osobnosti velitelů – Proti Robertu Bruceovi, jeho detailně promyšlené strategii a motivovaným mužům stoji nevýrazný Eduard ll., nezkušený bojovník a neschopný vládce, který nedokázal zvládnout anglickou armádu po žádné stránce.
• Terén – Lesnatý a bažinatý terén, kde měly lehké skotské jednotky nad Angličany značnou výhodu.
• Priority – Nezvládnutá anglická strategie, která měla za následek ztrátu největších trumfů (těžké jízdy a lukostřelců) 

Bitva u Azincourtu – Černý den francouzského rytířství

Stoletá válka – nárok na francouzský trůn, nová území a velké bohatství donutí Jindřicha V. k invazi do země galského kohouta. Po několikadenní plavbě zakotví na severu Francie, kde proběhne obléhání přístavu Harfleur. Mezitím Karel Vl. zmobilizuje své síly a vytáhne proti ostrovním agresorům. Rozhodující bitva se odehraje 25. října 1415 u vesnice Azincourt. V noci před bitvou hustě prší a prostor mezi oběma vojsky se rychle rozbahní. Situace chce Jindřich využít a do boje posílá 1000 rytířů, 6000 lukostřelců a několikatisícovou lehkou pěchotu. Proti 10 000 až 12 000 Angličanům se postaví početnější Francouzské vojsko, asi 25 000 až 40 000 mužů, z nichž značnou část tvoří těžká rytířská jízda.

Po třech hodinách vyčkávání nařídí Jindřich svému vojsku postoupit vpřed, aby mohli lučištníci svými dlouhými luky (10 šípů za minutu) začít ostřelovat nepřítele a donutit ho tak k pohybu. Proti anglickým pozicím vyrazí první vlna těžké jízdy, která však v bahnitém terénu nachází pomalou smrt. Části rytířů se však podaří probít až k řadám nepřítele a dochází k boji muže proti muži. V jeden okamžik se tenká anglická linie hroutí a samotný král Jindřich je skoro sražen k zemi. To však nastupují do boje i angličtí lukostřelci, odhazují dlouhé luky a do rukou berou sekery, palcáty a krátké meče. Francouzští rytíři v těžké zbroji a zarytí až po kolena v bahně nemají žádnou šanci. Podobný osud čeká i druhou francouzskou vlnu, ta je odražená a rytíři galského kohouta jsou masakrováni po stovkách. Francouzská armáda se hroutí a obrací k útěku, přičemž jejich vůdci hledají v boji alespoň čestnou smrt. Vítězství u Azincourtu dovolí Jindřichovi stát se regentem a dědicem francouzského trůnu.

Důvody katastrofy:

• Priority – Soustředění francouzských rytířů na velmi malé cíle (anglické šlechtice), přičemž se tak stávají snadnou obětí (pro ně sociálně nerovných) lukostřelců.
• Počasí a terén – Bláto a sevřený prostor, kde se těžká jízda nemohla plně rozvinout.
• Palebná sila – U Angličanov tvorili lukostrelci 4/6 z celkovej armády. Francúzskych kušostrelcov bola ani nie 1/6.
• Palebná síla – U Angličanů tvořili lukostřelci 4/6 armády. Francouzských kušiníků byla ani ne 1/6. 

Bitva u Myongnyangu – Stvoření korejské legendy

Píše se rok 1597 a japonsko-korejská válka je v plném proudu. Po drtivém vítězství u ostrova Geoje se země vycházejícího slunce rozhodne přebrat iniciativu, vylodit se na východním pobřeží a zaútočit na srdce korejského poloostrova – Soul. Japonské flotile čítající přes 300 lodí se na poslední chvíli postaví do cesty 13 korejských plavidel pod velením legendárního admirála Yi Sun-Sina.

Japonci, zaslepení vidinou rychlého vítězství, se rozhodnou pro frontální útok, který se jim v konečném důsledku stane osudným. Součástí 13členné flotily jsou totiž plavidla s názvem Kobukson. Nové vynálezy, předchůdci pancéřových lodí, začnou na nepřítele chrlit plamen, střílet dělové koule a tvořit kouřové clony za pomoci síry. Překvapené a dezorientované japonské lodě do sebe začnou narážet, vzplane chaos, který má za následek 60 zničených lodí, smrt poloviny japonských vojáků a jejich nadřízených. Ačkoli i po této katastrofě se podaří Japoncům přeskupit a vyhnat Yi Sun-Sina do Žlutého moře, japonská mašinérie utrpí ztráty na morálce a dobře namazaný bojový stroj na chvíli zpomalí.

Důvody katastrofy: 

• Podceňování – Vidina rychlého a drtivého vítězství přinutí Japonce začít frontální útok, který je však při těchto podmínkách velmi nešťastný. Japonští generálové neočekávají žádný, pouze symbolický odpor, nerozvinou lodě do přímé linie. Vznikají nerovnoměrné shluky plavidel, které se stávají pro obrněné Kobuksony snadnou kořistí.
• Technika – Kobukson se svým svérázným designem a silnou palebnou silou překoná jakoukoli japonskou bojovou loď, přičemž tak tvoří i silný psychologický efekt.