Pérák je přezdívka legendární postavy s pružinami na botách, která měla v nočních ulicích vraždit příslušníky SS a Gestapa.
Superhrdinové nejsou dominantou jen amerických komiksů. V řadě velkých měst po celém světě byste narazili na povídačky o zvláštních bytostech se speciálními schopnostmi, které buďto tamním obyvatelům škodí nebo je chrání před veškerým zlem.
Asi nejznámějším městským fantómem naší západní civilizace je Skákající Jack (Spring-heeled Jack), kterého popisují dobové záznamy už od roku 1837. Mělo jít o rychlého a vysokého muže, který dokázal přeskakovat budovy a z úst mu šlehaly modré plameny.
Tato kultovní postava s největší pravděpodobností stála za vznikem legendárního československého superhrdiny – Péráka.
Fámy o něm se rozšířily hlavně během Protektorátu, tedy v době, kdy Československo okupovala nacistická vojska. Zoufalá situace zřejmě československý lid přiměla věřit v bytost, která je dokáže díky svým speciálním schopnostem ochránit.
Zvláštní skákající bytost se však v lidových povídačkách objevovala už dříve. První zmínky o něm se objevovaly v prvních letech existence První republiky, a to mezi dělníky na severu Čech. V roce 1936 měl údajný superhrdina přeskakovat jedoucí vlaky v okolí Havlíčkova Brodu.
Skutečnou formu a jméno však Pérákovi dala až doba protektorátu. Konkrétně pak v roce 1943, uprostřed války a v době, kdy u nás platil zákaz vycházet ve večerních hodinách. Z důvodu ztížení bombardování spojeneckým vojskům muselo být navíc od určité hodiny zhasnuto.
Takové podmínky podporovaly fantazii Čechů, kteří si pomocí šeptandy začali přeposílat zprávy o muži se zvláštními schopnostmi, který v potemnělých uličkách vyhledává nacisty a vraždí je.
Legendy o Pérákovi se nejvíce šířily v Praze, ale dostaly se i do Brna a dalších větších měst Protektorátu. Tajemný hrdina neměl mít zvláštní schopnosti nadpřirozeného charakteru, skákat do neuvěřitelných výšek měl díky pružinám připevněným k botám.
Ty mu umožňovaly přeskakovat nejen vlaky, ale i budovy, celé bloky, a dokonce měl přeskočit z jednoho břehu Vltavy na druhý.
Podle „očitých svědků“ se měl v Praze pohybovat zejména kolem Karlova náměstí, Vyšehradu a na Olšanských hřbitovech. V Brně jej zase lidé vídávali na Francouzské ulici. Vyprávění o Pérákovi byla často komediálního charakteru a měla v lidech posílit naději na lepší zítřky.
Superhrdina měl likvidovat příslušníky SS a gestapa, kteří na něj dle vyprávění pořádali neúspěšné hony.
Stal se symbolem naděje, a tak se mimo jiné na zdech objevovala protinacistická hesla, která byla podepsána jeho přezdívkou. Nechyběly ani fámy o jeho skutečné identitě.
Spekulovalo se o tom, že šlo o mimořádně nadaného cirkusového artistu nebo geniálního vynálezce. Někteří jej popisovali jako šílence, sexuálního devianta či vraha, ale pozitivních předpokladů o jeho osobnosti bylo mnohonásobně více.
S koncem druhé světové války však legenda neodešla. V roce 1946 o něm Jiří Trnka s Jiřím Brdečkou natočili animovaný film s názvem Pérák a SS, který se povedl a určitě stojí za zhlédnutí.
Daleko méně sympatickým způsobem s Pérákem zatočili komunisté. Jak bylo jejich zvykem, legendu protinacistického odboje využili k propagandě a označili jej za bojovníka proti domácím pomahačům západních imperialistů.
Tajemný hrdina minulých let však nebyl zapomenut ani v současnosti. V roce 2013 o něm Pavel Soukup natočil krátkometrážní hraný film a v roce 2016 jeho příběh zpracoval Marek Berger v krátkém animáku.
