Téma, které hýbe světem a dává zabrat širokému spektru odborníků.
Fenomén terorismu je na zemi přítomen od nepaměti. Avšak tři proměnné jeho potenciál výskytu zvýšily na maximum. Mluvíme o stupni globalizace, otevřenosti hranic, resp. možnosti cestovat a extrémním toku a dostupnosti informací.
Jak říká Guaranatna: „11. září 2001 je jedním z výsledků a pravděpodobně i varováním o budoucích událostech“. A jeho výrok vyřčený před sedmnácti lety se skutečně ukázal jako pravdivý. Definice samotného terorismu je však velmi komplikovaná, což jinak dokazuje i snaha Schmida, švýcarského odborníka na danou problematiku, který sesbíral 109 akademických definic terorismu. To vypovídá o velké heterogenitě teroristického chování a rozmanitosti motivací, které k tomuto chování vedou.
I přesto se ale v definicích zobrazují dva společné prvky – terorismus zahrnuje agresi vůči civilistům a teroristická akce sama o sobě neočekává, že její pachatel dosáhne cíle, ale úmyslem je měnit chování davu způsobem, který bude v souladu se zájmy teroristů.
Pokud jde o psychologické přístupy, které se snaží vysvětlit teroristické chování, existují dvě hlavní obecné kategorie. První je přístup „shora dolů“. Ten hledá zdroj terorismu v politických, sociálních a ekonomických okolnostech. Zjednodušeně řečeno, teroristické chování jedinců do značné míry formuje právě prostředí, rodina a společnost, v níž člověk žije. Druhou kategorií je přístup „zdola nahoru“, ten se zaměřuje na zkoumání samotných aktérů a skupin. Na jejich vzdělání, výchovu, psychické anomálie. Nutno podotknout, že tyto přístupy se vzájemně nevylučují.
Kdybychom se chtěli podívat na obrázek typického teroristy, výsledky studií jsou napříč dobou velmi dynamické. Výzkumy ze 60. a 70. let poskytly profil typického teroristy jak dobře vzdělaného svobodného muže mezi dvacítkou a třicítkou pocházejícího ze střední třídy.
Koncem 90. let byli teroristé z Blízkého východu charakterističtí větším demografickým rozpětím včetně vysokoškolských studentů, profesionálních vojáků i obyčejných ženatých mužů. Od tragických událostí 11. září 2001 se pozornost přesunula k psychologii islámského fundamentalistického terorismu. Například piloti z 11. září Mohamedd Atta a Ziad Jarrah pocházeli ze střední až vyšší třídy, navštěvovali školy s křesťanskou ideou a běžně byli vystavováni diskotékám a alkoholu.
Avšak pozdější studie ukázaly typického teroristu z Blízkého východu jako 17 až 23letého nevzdělaného muže, pocházejícího z velké chudé rodiny. David Hubbard popsal 5 znaků, které byly pro tyto jednotlivce příznačné. V domácnosti byl násilný otec, hluboce náboženská matka, subjekt byl v dospívání sexuálně plachý a pasivní, vyrůstal po boku mladších sester, vůči kterým působil ochranitelsky a byl poznamenán slabým sociálním úspěchem.
Ferracuti a Bruno identifikovali v 80. letech u 908 pravicových teroristů v Itálii osm základních charakteristik. Ambivalentní postoj vůči autoritě (ambivalentní – vnitřně rozpolcený, orientovaný na dvě strany), emocionální oddělení od důsledků svých činů, nejistota sexuálních rolí, magické myšlení, destruktivitu, nízké vzdělání, dodržování násilných subkulturních pravidel fetiše ve zbraních. Německé studie z 80. let došly k obsahově podobným zjištěním. Značné procento zkoumaných teroristů ztratilo v pubertálním věku jednoho nebo oba rodiče, ale pokud i rodiče byli na živu, přítomné byly vážně konflikty.
Jak řekl italský kriminolog Franco Ferracuti před více než dvaceti lety, což následně podpořily i následující zprávy, zatímco teroristické skupiny jsou častokrát vedeny nemocnými lidmi, samotní teroristé páchající tyto ohavné činy jen zřídka splňují diagnózu psychické poruchy.
Populární názor veřejnosti, že teroristé musejí být duševně nemocní nebo lidově řečeno „psychopati“, není ani zdaleka tak pravdivý. I když na se na zkoumání klinických poruch mezi teroristy provádělo jen velmi málo výzkumů zahrnujících komplexní psychiatrické vyšetření, přinejmenším na základě psychologických studií levicových německých militantů, členů Alžírské národní fronty (FLN), členů Prozatímní irské republikánské armády (PIRA) a Hizballáhu se zjistilo, že teroristé nejsou postiženi psychickými poruchami, jak se většina veřejnosti domnívala.
Pokud většina teroristů nesplňuje diagnostická kritéria pro závažnou duševní chorobu nebo sociopatii, znamená to, že jejich činy vznikají na základě racionálních rozhodnutí? Právě toto zkoumá Teorie racionálního výběru (Rational choice theory), která říká, že teroristické činy vyplývají z vědomého, racionálního, vypočítaného rozhodnutí přijmout tento konkrétní typ chování jako optimální strategii k dosažení sociálního/politického cíle.
Teorie racionálního výběru v podstatě spojuje oba hlavní psychologické přístupy zkoumání terorismu, které jsou zmíněny výše (přístup „shora dolů“ a „zdola nahoru“), neboť považuje jak politiku a socioekonomickou situaci země, tak i chování a uvažování jednotlivce za stejně důležité. Tuto teorii však nelze aplikovat u tzv. „osamělých vlků“, neboť ti se dopouštějí násilí z jednoznačně iracionálních motivů (paranoidní schizofrenie atd.).
Avšak obrovská nelidskost útoků vůči nevinným civilistům nedává velkou možnost nezainteresovaným chápat takové chování jako racionální. I když je motivace teroristů značně odlišná, ať už mezi skupinami nebo jednotlivci, a většinou politicky neefektivní, historické důkazy naznačují, že terorismus je v některých případech levnou strategií, jejímž prostřednictvím podřízené skupiny využívají svou moc k úspěšnému dosažení svých cílů.
Moderní dějiny nabízejí nejeden příklad úspěšného politického násilí: sebevražedná bombová kampaň Hizballáhu v letech 1983–1985 přímo vedla ke stažení americké, francouzské a izraelské strany a založení společnosti řízené Shiou v hlavních částech Libanonu. Africký národní kongres (ANC) použil terorismus jako součást své pozoruhodně úspěšné strategie na svržení vlády apartheidu v Jižní Africe. Brutální nadnárodní kampaň al-Káidy včetně útoku na New York v roce 2001 pomohla Usámovi bin Ládinovi nejen odstranit velkou americkou vojenskou přítomnost ze Saúdské Arábie, ale sloužila také jako mimořádně silný náborový nástroj.
Avšak teorie racionálního výběru nevysvětluje, proč se jen velmi málo jednotlivců mezi stovkami tisíc ve stejných politických situacích stává teroristy. Jak uvedl Crozier, „člověk nemusí nutně rebelovat jen proto, že jeho životní podmínky jsou nesnesitelné“. Pokud ani duševní nemoc, sociopatie ani racionální volba nemohou plně zodpovídat za vznik teroristického chování, jaké alternativní psychologické vysvětlení se jeví jako nejpravděpodobnější?
Americká profesorka psychologie Martha Crenshaw říká, že i když terorismus nevyplývá z konkrétního psychopatologického stavu, neznamená to, že rozhodnutí vstoupit do teroristické organizace není ovlivněno nebo v některých případech dokonce určováno nevědomými nebo latentními psychologickými motivy. Jinými slovy, ačkoliv teroristé jen zřídka vykazují psychologické poruchy, mohou vykazovat identifikovatelné psychologické rysy nebo mohou být ovlivněni identifikovatelnými sociálními faktory. Politologové, sociologové, psychologové a psychiatři nabízejí různorodé názory na míru, do jaké jsou kořeny teroristické agrese vrozené a do jaké získané.
Všechny informace pocházejí z článku The Mind of the Terrorist: A Review and Critique of Psychological Approaches, který byl uveden v odborném časopise Journal of Conflict Resolution
