Fenoménem méněcennosti se zabývali odborníci již v 19. století. Jednu z nejvýstižnějších teorii předložil rakouský psychiatr Alfred Adler.
I když žijeme v době hojnosti a blahobytu, lidé jsou snad nešťastnější než kdykoliv předtím. Deprese a úzkost se stávají novodobými epidemiemi, které jsou právě mnohdy důsledkem našich vnitřních myšlenek jako „nejsem dost dobrý“, „jsem smolař“, „jsem bezcenný“ nebo „nezvládnu to“. Na první pohled usměvavé tváře na veřejnosti se v soukromí obýváku či pracovny často mění na nespokojené a nešťastné. Příčin, kvůli kterým k tomuto jevu dochází, je mnoho, ale generalizací můžeme přijít na skutečný kořen problému. Tím je do značné míry konzumní styl života, který stojí na výroku „Konzumuj a budeš šťastný“. Ten, kdo tedy konzumovat nemůže, je podle této rovnice nešťastný.
Mnozí lidé mají proto pokřivenou víru v to, že až budou mít hodně peněz, obrovský dům a luxusní auta, budou skutečně šťastní a konečně získají i pocit vlastní hodnoty. Takové přesvědčení je však nanejvýš mylné, neboť deprese a úzkost se vyskytují v bohatých vrstvách stejně jako v těch chudých. Rozdíl je jen v tom, že v bohatých kruzích se tyto problémy lépe skrývají. Nabývání sebehodnoty se také zprostředkovává potřebou být neustále dokonalý a neomylný. Takové nastavení mysli je však zcela mimo realitu, protože každý člověk ve svém životě chybuje a ne vždy podá takový výkon, jaký by mu náležel.
Narážím na komplex méněcennosti, pojem, který se v široké veřejnosti používá častěji, než by mu příslušelo. Zjednodušeně řečeno, jde o pocit člověka, který má značný problém se zařazením do kolektivu, resp. s přijetím svého reálného já. Obvykle jsou tyto vnitřní pocity velmi dobře maskované. Drahé oblečení, šperky, nejnovější mobil a další věci, které si ne každý může dovolit. Pokud takovými prostředky člověk neoplývá, uchyluje se k zvýšené agresi a nadměrné kritice vůči svému okolí.
Přesvědčení, že až budu vlastnit dostatek majetku, pak budu šťastný, však nejsou jediné, které se v našich myslích objevují. V podstatě se mohou týkat úplně všeho, po čem toužíme. Narážím na známý fenomén: „Až dosáhnu tohoto a tohoto, budu skutečně šťastný“. Problém je v tom, že pocit štěstí a naplnění se v nás většinou udrží jen na chvíli a po čase zase odezní. Tím pádem si dáváme další a další cíle a vlastně se tak celý život honíme za prostředky, které nás, jak si myslíme, přivedou k vytouženému pocitu štěstí. Závislost vlastní hodnoty na vnějších podnětech je přitom hlavním kamenem úrazu, protože pocit naplněnosti a hodnoty musí vycházet z našeho nitra a nemůže být závislý na stavu bankovního účtu či společenského postavení.
Pokud bychom komplex méněcennosti postavili vedle zdravé sebekritičnosti a pokoře, kde by se nacházela? Od sebekritického pohledu se odlišuje tím, že člověk má potřebu své pocity skrývat či clonit nadměrnou kompenzací. Člověk pokorný je zase smířený sám se sebou a přijímá se se všemi svými chybami. Jedinec trpící komplexem méněcennosti se nedokáže přijmout takový, jaký je.
Tento fenomén jako první popsal francouzský psychiatr Pierre Janet, na kterého později navázali Sigmund Freud a Alfred Adler. Právě třetí jmenovaný vypracoval vskutku zajímavou teorii samotného vzniku komplexu méněcennosti. Podle Adlera vzniká takový pocit okamžitě po narození, kdy je dítě slabé a odkázané na pomoc druhých. Je zkrátka závislé na tom, co mu nejbližší dopřávají, jak se o něj postarají. Bez pomoci by bylo odkázáno k zániku. Ve chvíli, kdy dítě začne chodit a mluvit, může stále zažívat pocity, že své cíle a potřeby nemůže zrealizovat. Pocity slabosti a bezmocnosti z dětství se přitom mohou do člověka hluboko vepsat a projevovat se ve vyšším věku právě komplexy z vlastní nedostatečnosti.
Příčina tedy tkví zpočátku ve slabosti fyziologické (slabost vlastního těla), kterou nazval jako orgánovou méněcennost, ta se postupně rozvine do pocitů méněcennosti a ty do samotného komplexu. K zesílení pocitů mohou přispět různé fyzické nedostatky, oční vady, poruchy řeči atd., ale také přetrvávající nedostatek zdrojů v rodině nebo nesprávný způsob výchovy. Ani takové problémy však nemusí nutně znamenat rozvoj pocitů méněcennosti. Stane se to až tehdy, když je dítě za své nedostatky zesměšňováno, nebo když se rodiče ve své situaci litují.
Paradoxem je, že komplex méněcennosti se může velmi rychle rozvinout v komplex nadřazenosti. Protože každý z nás zřejmě chce, aby ho druzí lidé brali vážně, vnímali jeho kvality a tím i jeho hodnotu, člověk, který o sobě pochybuje, může mít tendenci dávat své schopnosti najevo až příliš. Typické projevy takové chování jsou časté a nadměrné vychloubání, používání sarkasmu a arogance vůči ostatním. Je zajímavé, že okolí bude pravděpodobně obdobně se chovajícího člověka vnímat jako „namyšleného“, ale jeho problémem je přesný opak. „Každý z nás se dopouští chyb, důležité ale je, že své chyby můžeme napravovat,“ říká Adler.
