Pohled na křesťanskou víru skrze oči Friedricha Nietzscheho není pro každého.
Jeden z nejvýstřednějších filozofů a myslitelů 19. století svými myšlenkami a názory šokuje společnost dodnes. Friedrich Nietzsche se zajímal o mnohé oblasti života a jeho tvorba ovlivnila lidi širokého spektra. Od psychologů Sigmunda Freuda a C. G. Junga až po hudebníky Jima Morrisona a Marilyna Mansona. Stvořil pojem „nadčlověk“, rozebíral smysl života, ale rád se zabýval i tématem náboženství, křesťanstvím snad nejvíce.
Právě křesťanství bude z pohledu maximálního pesimisty Friedricha Nietzscheho rozpitvávané na následujících řádcích. Jeho námitky vůči křesťanství se ve své podstatě zakládají na názoru, že oslabuje nebo ničí přirozenou chuť do života. Doslova ve svém díle Antikrist, ve kterém právě na toto téma pojednává, píše: „Co je dobré? – Vše, co v člověku zvyšuje pocit moci, vůli mít moc a samotnou moc. Co je špatné? – Vše, co ze slabosti pochází... Co je hanebnější než nějaká neřest? – Soucit s činy nepodařených a slabých - křesťanství...“
Podle Nietzscheho křesťanství podkopává lidi silnější, pracovitější, zaměřené na budoucnost. Místo nich vytváří opačný typ člověka – jedince ve stádě, existenci nemocnou a slabou. Staví se tedy na stranu slabých a nepodařených.
Říká, že morálka ani náboženství nemají v křesťanství nic společného se skutečností. Zastřešují je jen jakési vymyšlené příčiny („svobodná duše“, „já“, „bůh“, „duch“), vymyšlené následky (hřích, trest, milost). Imaginární bytosti („Bůh“, „duchové“) a imaginární věda o světě, v níž chybí jakákoliv přirozená představa vrozených příčin. Friedrich zastával názor, že náboženství popírá, znehodnocuje a falšuje skutečnost. Z výrazu „přirozený“ udělalo křesťanství postupem času synonymum pro pojem „odsouzeníhodný“. Učí opovrhovat tělem, hygienu odmítá jako smyslnost, nabízí falešnost grandiózních obřadů.
Jeho pohrdavý postoj se projevil i vůči některým evropským národům, které měly podle něj v dávné historii zavrhnout křesťanského boha pro jeho nelogičnost a stupiditu, ale neudělaly tak. „Měly se dokázat zbavit takového nemocného a senilního výplodu dekadence. Je jejich kletbou, že se ho nezbavily a integrovaly do všech svých instinktů nemocnost, senilnost a rozpor – a od těch dob už nestvořily žádného boha. Dvě tisíciletí a ani jeden nový bůh!“ Hybridní výtvor úpadku zrozený z ničeho, těmito výrazy tituluje „boha“.
Ve svých myšlenkách velmi rád srovnával křesťanství s buddhismem. I když obě náboženství viděl jako nihilistická (nihilismus – víra v nic), podle jeho slov byla úplnými protipóly. Buddhismus opěvoval zejména pro jeho nesrovnatelnou realističnost, což o křesťanství říct nemohl. Navíc se jeho příchod odehrál až po staletích filozofického hnutí, tedy kdy byl pojem „boha“ už zlikvidován. Označil ho také za jediné skutečně pozitivistické náboženství v dějinách. Drží se mimo „dobra“ a „zla“.
Vítal také buddhistický přístup k ochraně proti černým myšlenkám. Pro léčbu deprese doporučuje Buddha život ve volné přírodě, střídmost v jedení, opatrnost u alkoholických nápojů a všech afektů, které bouří žluč a rozpalují krev. Velmi nápomocné jsou představy, které navozují pocity klidu, harmonie a dobré nálady. Dobrotu a být dobrý buddhismus vnímá jako něco, co zlepšuje zdraví. Modlitby, příkazy a zákazy se zcela vylučují.
Jak jsem již zmínil výše, nejvíce podle Nietzscheho těžili z křesťanství slabí a nemajetní. Vnímal ho jako náboženství chudých a utlačovaných, kde nejnižší třídy obyvatelstva hledají svou spásu. Vhodné k ukrácení dlouhé chvíle, stále udržující vášnivý afekt vůči jedné mocné bytosti pomocí modliteb. „Náboženství, které se vyhýbá veřejnosti, úkryt, temný prostor, to jsou znaky křesťanství.“ Typické je nepřátelství až za hrob vůči movitější občanům, vůči šlechtě. Nenávist vůči smyslům, smyslovým radostem a radosti ze života vůbec.
Křesťanství vnímal jako způsob, jakým se měl v civilizaci nastolit pořádek. Za tento způsob konkrétně označil „udělat z lidí nemocné a slabé“, to je podle křesťanství civilizování národů. Neúnavné pokání, prosit za odpuštění, vyhýbání se radostem, které označovalo slovem „hřích“. „V křesťanství je ve své podstatě úplně jedno, jestli je něco pravda a zda je to či ono možné, skutečné a schopné dosažení. Důležité je pouze to, nakolik člověk věří, že je to pravda.“ A protože je pro křesťanství potřebná jen víra, musí se znehodnotit rozum, znalosti a intelektuální směrování. Cesta k pravdě se jednoduše stala zbytečnou až zakázanou. Naděje je hodnotnější než skutečné osobní štěstí. Tři křesťanské ctnosti – víru, lásku a naději označil Nietzsche za „tři křesťanské fígle“.
Kněží z dávné historie obviňoval z padělání dějin a historie, čehož vrcholným dílem má být právě Bible. „Ignorantští vůči tradici a historické skutečnosti sestavili mechanismus spásy, založený na hříchu a trestu, na zbožnosti a odměně.“ Kněží nazýval parazity, kteří prosperují jen na úkor zdravých organizací života, zneužívají jméno boha, královstvím božím nazývají takový stav společnosti, ve kterém kněz určuje hodnotu věcí. Od těch dob jsou životní události uspořádány tak, aby byl kněz při nich nezbytný. Narození, svatba, nemoc či smrt. „Svatý parazit je přítomen všude, aby tyto situace denaturoval – v jeho názvosloví, aby je posvětil.“
Jen kněz může „vykoupit“. Z psychologického hlediska se v každé společnosti organizované kněžími hříchy stávají nezbytné, stávají se nástroji manipulace. Kněz žije z hříchů, potřebuje, aby lidé hřešili. Bůh odpouští tomu, co dělá pokání. Nietzsche napsal i tzv. „Zákon proti křesťanství“, ve kterém křesťanství vyhlašuje válku na život a na smrt. Zde je jen krátký výběr ze zmíněného „zákona“.
„Každé znevažování sexuálního života, každé jeho pošpinění pojmem ‚nečistoty‘ je opravdový hřích proti svatému duchu života. Každá účast na bohoslužbách je atentátem proti veřejné slušnosti. Kázání cudnosti je veřejná výzva být proti přírodě. Vše, co je proti přírodě, je zvrácené; nejzvrácenější druh člověka je kněz, ten učí být proti přírodě. Proti knězům nepomáhá rozum, pro ně máme blázinec.“ Pokud tě myšlenky Fridricha Nietzscheho zaujaly a chceš vědět víc, klikni sem.
