Svět je jen bludištěm ustrašených duší, které nikdy nenajdou klid a štěstí.
Žijeme v nejlepším možném světě? Ne, podle německého filozofa Arthura Schopenhauera žijeme v nejhorším z možných světů. Optimistický pohled na svět je jasný, svět je krásný a život taky. Oproti tomuto názoru vyřkl myšlenku: „Optimista mě vyzve, abych otevřel oči a podíval na svět, jak je krásný ve slunečním světle, se svými horami a údolími, říčkami, rostlinami, zvířaty, atd. Je však svět nějaký průzor? Na pozorování jsou tyto věci krásné, ale být nimi je něco úplně jiného.“
Že se vám zdá tento názor trochu pesimistický? O tom není pochyb, seznamte se z jedním z nejznámějších představitelů pesimistické filozofie Arthurem Schopenhauerem. Tento významný představitel pesimismu se narodil v roce 1788 v polském Gdaňsku. Už když mu bylo 5 let, se i s otcem přestěhoval do Hamburku. Později vyrůstal i ve Francii, Belgii, Švýcarsku a Anglii. Na cestách s rodiči se tedy dostatečně naučil francouzsky a anglicky.
Během dospívání však otec spáchal sebevraždu skokem z okna, načež se musel i s matkou přestěhovat do německého Výmaru, kde se setkává i se světoznámým spisovatelem Goethem. Po krátkém soužití s matkou ale přichází k závěru, že bude lepší, když se odstěhuje.
Se svou matkou Johannou Schopenhauerovou se rozchází ve špatném a do její smrti již nejsou v kontaktu. Posuňme se však od jeho rodinného života k profesionální kariéře a myšlenkám, které ovlivnily celou řadu významných osobností, např. Friedricha Nietzscheho, Richarda Wagnera, Alberta Einsteina nebo Sigmunda Freuda.
Jeho cestu k filozofickému poznání do značné míry formoval Platón, Immanuel Kant, ale i indické filozofické směry. V roce 1820 již vyučoval v Berlíně, ale jeho přednášky, které byly souběžné s přednáškami Hegela, posluchači nenavštěvovali. Schopenhauerova pesimistická filozofie se v podstatě ocitla bez větší odezvy celé tři desetiletí.
Hegelovi svůj neúspěch nikdy neodpustil. Schopenhauer proto rezignoval a uchýlil se do pozadí. Do širšího povědomí se dostal až v roce 1850, kdy jeho kniha Parerga a Paralipomena zaznamenala úspěch. V té době už žil ve Frankfurtu nad Mohanem, kde ho začali vyhledávat lidé obdivující jeho filozofii. Ve Frankfurtu se proslavil i svým podivínstvím a samotářskou povahou.
Schopenhauer byl prvním představitelem voluntarismu v 19. století. Ovlivnění Kantem bylo už na první pohled očividné. Podobně jako Kant i on tvrdil, že všechny věci vnímáme jako jevy. Podstata světa je podle Schopenhauera metafyzická a vymyká se rozumovosti. Podstatu světa prostě nejsme schopni chápat rozumem – je iracionální.
Do svého učení dále vnáší princip vůle, který v podstatě tvoří celý svět. Bytí je vůle. O vůli mluví jako o světovém principu. Nachází se mimo prostor, čas a je nanejvýš slepá, iracionální, živelná a bezdůvodná. V našem světě se projevuje jako chtění, puzení k aktivitě, životu, rozmnožování. Veškeré dění v přírodě, organické i anorganické, chápe pouze jako projev světové vůle. Na akt samotné vůle a tělesnou akci přitom nahlíží jako na jednu a tutéž věc. Naše chování je jen objektivizovaný akt vůle. Tělo každého člověka je jen vůle objektivizovanou v čase a prostoru.
V neživé přírodě vůle vystupuje jako síla, která pohybuje planetami, síla způsobující chemickou přitažlivost či odpudivost. V našich životech je nejsilnějším projevem vůle vůle k rozmnožování, rozmnožovací pud. Je nezávislá na stupni poznání. O pohlavních orgánech mluví jako o protipólu k mozku.
Láska je podle Schopenhauera jen iluzí, pomocí které se příroda stará o zachování rodu. Neodolatelná síla přitahující dva jedince různého pohlaví, to je vůle zachování rodu. Jeho tělo, rozum slouží pouze jako prostředky, ve kterých se vůle objektivizuje. Každý miluje to, co sám v sobě nenachází. Nejženštější žena bude hledat nejmužnějšího muže.
Těmito výroky Schopenhauer narušil tvrzení, že je svět harmonický. Svět je podle něj alogický, pesimistický a iracionální. Vůle je nekonečná, ale její naplnění je jen omezené. To způsobuje situaci, že z každé uspokojené žádosti okamžitě vyroste nová. Jakmile pomine jedna bolest, přichází druhá. Slast a štěstí vnímá pouze jako nepřítomnost bolesti a neštěstí. Tato tvrzení mají potvrzovat skutečnost, že co máme, toho si nedokážeme vážit. Člověk řízený pudy a tužbami nikdy nedokáže najít trvalé štěstí ani klid.
Podle Schopenhauera je život jen bludištěm pudů, živlů a ustrašených bytostí, které se snaží přežít za každou cenu. Právě z těchto myšlenek vychází Schopenhauerův pesimismus. Ve svém životě hledal otázku, zda z této pochmurné iracionality a nesmyslnosti vede východisko.
Avšak odpověď hledal jen velmi těžko. Mnoho jiných filozofů vidělo naději v poznání, ale Schopenhauer tvrdil, že čím více člověk poznává, tím více trpí. Sebevraždu také neobhajuje, protože si myslí, že vzápětí se vytvoří nové ztělesnění (indické filozofické směry).
Východisko viděl jen v estetické a etické cestě. Estetickou cestu vysvětloval jako přechodnou cestu vykoupení. Toto vykoupení viděl v umění, ve vnímání obrazů a hudby, avšak umění není vykoupením z nesmyslného života, ale jen útěchou v něm. Prostředkem etické cesty vykoupení má být popření vůle. Cílem etické cesty je stav extáze, tedy rozplynutí našeho ega v nirváně.
