Creed vs. Drago podruhé.
Když před čtyřiceti dvěma (!) lety zavítal do kin první Rocky, nikdo z tvůrců nemohl tušit, jak nadčasovou věc vytvořil. Tato série totiž ustála všechny kvalitativní pády, a dokonce dokázala chytit i druhý dech.
Přesunout pozornost na Adonise Creeda, se ukázalo jako výborný nápad. Jednička slavila nemalý úspěch, a dokonce zabojovala i o Oscary. To, co vypadalo jako nastavovaná kaše, byl nakonec triumf.
Pokračování sice opustil jeden z hlavních strůjců úspěchu, režisér Ryan Coogler (dal přednost Black Pantherovi), ale duše celé série v podobě Sylvestera Stallona na své dítě nezanevřela. Opět z pozice scenáristy, producenta a herce. Jak se tedy podařil další (již sedmý) návrat „Italského hřebce“?
Syn bývalého boxerského šampiona Apolla Creeda Adonis (Michael B. Jordan) si naposledy získal v ringu respekt a dotáhne to nakonec až k titulu, kterým se pyšnil jeho otec. Za pomoci Rockyho Balboy (Sylvester Stallone) dokázal, co chtěl, ale na jeho dveře zaklepe minulost.
Ivan Drago (Dolph Lundgren), muž zodpovědný za smrt jeho otce, má potomka Viktora (Florian Munteanu). Ten Adonise vyzve na souboj a je podobně nesmiřitelný, jako byl kdysi jeho otec. Zde půjde o život.
Creed II není výjimečným projektem. Drží se tradic ságy, nesnaží se šokovat a popravdě ani nepatří k nejlepším částem příběhu. Přináší však velmi dobře odvedenou práci a divákům dodává přesně to, na co se těší.
Dočkáme se tedy všech ověřených ingrediencí série. Rockyho „moudrostí“, tréninkové montáže, výborně natočených boxerských zápasů a také zdánlivě nepřemožitelného soupeře. Stojí to však za návštěvu kina? Rozhodně ano. Tedy pokud se radíš k fanouškům.
Vše je totiž tak, jak má být, a nikdo se tu nesnaží zlanařit nové obecenstvo. Michael B. Jordan se Slyem odvádějí kvalitní herecké výkony, postavy jsou stále zajímavé a dilemata patřičně osudová. Velkou zásluhu na posledním jmenovaném mají i současní soupeři.
Rodině Dragových totiž patří ten nejzajímavější dramaturgický oblouk. Viktor je podobně jako jeho otec strojem, který více koná než mluví. Pod drsnou fasádou se však skrývá osudem zkoušený mládenec, snažící se být nejlepším a zároveň vrátit lesk rodinnému jménu.
Dolph Lundgren jako zestárlý a před lety ponížený boxer by klidně mohl být hlavní postavou filmu. Má motivaci, vlastní démony a také překvapivou dávku lidskosti. Je proto škoda, že tato dvojice nedostala více prostoru.
Jedním z hlavních témat snímku jsou totiž rodičovské vztahy s potomky (živými nebo mrtvými). Množství čtenářů možná právě zakroutilo očima, protože na rodinné záležitosti tu přece máme Rychle a zběsile. Poslední věta je sice myšlena trochu ironicky, ale právě v porovnání s Dominicem Torretem a jeho partou vynikne přístup tvůrců Creed.
Je totiž vyzrálejší a je cítit, že Stallone má něco odžito, přičemž film vzdáleně trochu připomíná Eastwoodovy pozdější kousky. Zákulisí boxu tak působí jako povinné pozlátko k tomu, o čem chce snímek opravdu mluvit. Na vyrovnávání se s rodinnými démony jsou tu děti a na jejich hřbetech leží úkol (ne)dobrovolně se s nimi poprat. A rodiče nad nimi s vědomím svých přešlapů drží ochrannou ruku.
Pokud se po předchozích odstavcích bojíš, že jde o uslzené drama, není tomu tak (i když na vytahování kapesníků u některých scén tradičně dojde). Sportu je věnována poměrně velká část stopáže. Zápasů je dostatek, přičemž jsou napínavé, strhující a také kvalitně natočené. I když ne až tak jako naposledy.
Nový režisér Steven Caple Jr. (The Land) nemá totiž tak dobré filmařské oko jako jeho předchůdce. Tam, kde Coogler bodoval dlouhými jednozáběrovkami, hrátkami se střihem, zvukem a dravostí, je dvojka přeci jen menším krokem zpět. Většina technických fines je totiž převzata z minula.
Kdybych měl něco filmu nemilosrdně vytknout, tak je to hudba. Namísto vypalovaček jako Gonna Fly nebo Eye of the Tiger se zde dočkáme zaměnitelného rapu a instrumentálky Ludwiga Goranssona se ani zdaleka nevyrovnají původním melodiím z pera Billa Contiho.
Nejvíce tím trpí tréninková montáž, která je kvůli hudbě nejslabší z celé ságy. Ucho posluchače tak zaplesá akorát v momentech, kdy se ozvou staré motivy. Going to Distance je stále tou nejlepší skladbou, jakou si může podobný film představit, a když se ozve, je to přesně ta nostalgická i emoční nálož, jakou od Rockyho očekáváme.
Creed II je kvalitním filmem a hlavní výčitkou vůči němu tak je, že nejde o podobné překvapení jako v případě tři roky starého restartu. Pokud si však uvědomíš, že jde o osmý díl série, tak to pravděpodobně ani nemohlo dopadnout lépe. Jde o silný žánrový nadprůměr, který svým předchůdcům nedělá ostudu a dokáže na více než dvě hodiny zabavit, zaujmout i strhnout.
Na desetibodové stupnici tak jde o trochu slabší osmičku, která se ctí splnila zadání a přinesla přesně to, co se od ní očekává, aniž by hrála podle falešných tónů. Další díl bych si při nastavené kvalitě dal okamžitě. Rocky totiž patří k legendám a jeho naivita i životní síla jsou inspirativní i více než čtyři dekády od jeho prvního vstupu do ringu.
