John Rambo se opět vrací.
Pokračování zavedených značek 80. až 90. let je trendem, který nedělá příliš dobroty. Většina těchto kousků jsou výplody své doby, fanoušci už dávno přestali vnímat jejich nedostatky a skutečné kvality těchto projektů mají zamlžené nostalgickými brýlemi. Vzpomeň si na všechny ty negativní reakce na novodobé Terminátory, Predátory, Indyho Jonese, Smrtonosné pasti, Vetřelce a vlastně i Hvězdné války.
Výjimky se sice najdou (Blade Runner, Mad Max, Creed), ale většinou jsou diváci zklamáni a producenti nepřisypou do kasičky očekávané částky. Do této situace přichází další návrat Ramba. Postavy, která je stylově, obsahově i myšlenkově se svou dobou spjata jako málokterá jiná.
John Rambo (víte, kdo ho hraje, že?) konečně našel mír. Žije si spokojeně na rodinné farmě a našel tu i pár lidí, na kterých mu záleží. Své schopnosti a touhu po akci využívá při pomoci policii v nebezpečných situacích. Když mu však mexičtí obchodníci s bílým masem unesou chráněnkyni, musí oprášit své zabijácké instinkty a vrátit se do akce.
Rambo: Poslední krev bude pro mnoho fanoušků rozčarováním. A přitom jeho koncept není úplně marný. Sázka na minimalismus jedničky není špatný tah a Logan nebo některé eastwoodovky ukazují, že kousky s podobně starými akčními hrdiny mohou fungovat. Stačí pouze dobrý scénář, kvalitní režie a oddaný hlavní představitel. Z těchto předpokladů vychází dobře pouze poslední jmenovaný.
Sylvester Stallone je s touto rolí spřízněný už téměř čtyři dekády a i tentokrát se snaží. Vzhledem k příběhu ví, že musí o přízeň zabodovat jinými prostředky než kdysi. Svého hrdinu tak hraje prostě jako válečného veterána Johna a nelítostný Rambo se dostává na povrch pouze ve vypjatých situacích.
Pasáže věnující se životu bývalého stroje na zabíjení nejsou nezajímavé a v tomto duchu jsem si ukončení série vždy představoval. Zemitá pitva duše podobného hrdiny totiž nabízí více možností než přímočará akce.
Tento princip zpočátku celkem funguje, ale s přibývajícími minutami a rozběhem zápletky se začínají ukazovat neduhy scénáře a režie. Ale jedno po druhém. Příběhově jde o stokrát viděnou historku, která kombinuje 96 hodin a Muže v ohni. To by ale až tak nevadilo, kdyby byla kreativněji zpracovaná a dávala více šancí vyniknout Rambovým schopnostem.
Kráse filmu nedodává ani režisér Adrian Grunberg. Svému počinu nedokáže dát svébytný vizuální styl, tempo ani atmosféru. Pokusy o ikonizování vůbec nefungují a hlavní postava by se mohla jmenovat úplně jinak.
Explicitní násilí je navíc zcela samoúčelné a nedoplňuje tak efektně náladu jako v případě čtyřky. Stále sice jde o rutinu, která neurazí, ale byla by zde potřebná kreativnější ruka kormidelníka a také určitý autorský vklad.
V komorní rovině tedy nejde o žádný zázrak a vzhledem k nízkému rozpočtu si nemůže dovolit ani velkofilmové blbnutí jako ve dvojce a trojce (ve své době nejdražší film historie). Časy, kdy si při podobném projektu mohli producenti dovolit rozhazovat, jsou dávno pryč.
Něco zachraňuje alespoň hudba Briana Tylera. Ten umně spojuje své motivy z předchozího dílu s legendárními kompozicemi Jerryho Goldsmitha z původní trilogie. I když občas mohl trochu uskromnit své ego a v jistých klíčových pasážích využívat klasiku místo své práce.
Po slibném úvodu a nezajímavé střední části ale přichází to, na co jsme se u Ramba nejvíce těšili. Finále je velmi slušné, i když občas budete mít pocit, že se na plátně jako překvapení zjeví psychopatická verze Kevina McCallistera. Stále však dokáže zvednout adrenalin a nahnat vietnamskému veteránovi body navíc.
I přes ne zcela pozitivní text nejde o úplný trapas. Jde o velmi fajn béčko, jakých jsme sice viděli stovky, ale množství z nich bylo mnohem horší. Zde máme navíc hrdinu, kterého máme rádi a pokud ne, nechápu, proč ses dočetl až sem. Otázkou je, zda jsme od návratu Ramba očekávali toto. Spíše asi ne.
Stallone si přesto za svou snahu alespoň malý palec nahoru zaslouží. Akorát příště by si měl dávat větší pozor, koho si na své milované projekty najímá. Ne vždy má totiž štěstí jako u Creeda.
Rambo: Poslední krev je zklamání. Není dostatečně dravý, není příběhově strhující ani formálně zajímavý. Mých šest z deseti je zejména výsledkem nostalgie a sympatií k Slyovi a toho, že jsem neměl přehnaná očekávání.
Rambovi bylo nejlépe za reaganovské éry při boji za americké ideály. Doba se posunula a nyní už nemá bez podpory šikovných tvůrců co nabídnout. Čistá nostalgie totiž nestačí. Což platí pro většinu zásadních filmů našeho dětství. It was a Long Road.
