I mezi nejortodoxnějšími muslimy jsem se dočkal respektu, říká Marek, který procestoval svět na koloběžce

Marek Jelínek má cestování v krvi. Za život navštívil pořádný kus světa a prožil nejedno dobrodružství. V loňském roce jej napadlo, že by mohl své zkušenosti zužitkovat, svoji cestu sdílet s lidmi a s jejich pomocí nasbírat peníze pro potřebné.

A protože už předtím projezdil Latinskou Ameriku s přáteli na koloběžce, rozhodl se, že stejný dopravní prostředek využije i během své charitativní pouti. Jeho projekt pod záštitou mezinárodní humanitární organizace ADRA dostal název Dobroběžka a trasu napříč jihem Asie.

Vybrané peníze putovaly na školné dětem v Bangladéši. Marek na netradičním dopravním prostředku ujel 7850 kilometrů a mnohdy to neměl jednoduché. Přesto se po našem setkání v pražské kavárně krátce po návratu z cest neustále usmíval a vypadal, že mu energie nechybí. Povídali jsme si o cestě, která pomohla dětem, o lidech, které během ní potkal a o dalších jeho výpravách.

Do zahraničí prvně na vlastní pěst vycestoval v roce 2005. Jeho cesta vedla do Mexika. Více ho to ale táhlo směrem na jih, vždy jej přitahoval spiritualismus, a když na YouTube narazil na video o ayahuasce, umínil si, že ji vyzkouší.

„To byl důvod, proč jsem se znovu vydával za oceán. Moje první zkušenost s Jižní Amerikou byla návštěva Peru, potom jsem jel do Amazonie, kde jsem vyhledal šamana, napil jsem se ayahuascy, což změnilo hodně věcí, a od té doby jsem se tam pořád vracel.“ 

Kromě spirituálních důvodů mu ale Jižní Amerika učarovala i krásou své přírody, atmosférou a povahou zdejšího lidu.

Když se pak jednou vrátil z měsíční cesty po Kolumbii, došel k rozhodnutí, že by chtěl Jižní Ameriku poznat tak, jak ještě nikdo před ním. V následujících dnech mu při návštěvě garáže ulpěl zrak na odložené koloběžce. Napadlo jej, že využít takový dopravní prostředek by mohlo být zábavné.

Cesta na koloběžkách napříč Latinskou Amerikou

Za nějakou dobu pomocí sociálních sítí sestavil skupinu šesti odvážlivců a společně se vydali projet Ameriku. Jejich cesta měla vést skrze Mexiko, Belize, Guatemalu, Salvador, Honduras, Nikaraguu, Kostariku, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Brazílii, Bolívii, Chile a Argentinu. 

Cesta ale, jak už to bývá, měla úplně jiný průběh, než si mysleli. „Původní plán byl zakončit cestu v Punta Arenas, v Chile. Nakonec jsme ale skončili v Brazílii a jen ve dvou.“ Po cestě se postupně rozdělili a do určené cílové rovinky nedojel vlastně nikdo z nich. O tom ale cesty jsou a jak se říká, samotná cesta je cíl.

Jejich pouť byla doprovázená lidskostí a často trávili noc u lidí, kteří je ochotně nechávali přespat. „Nejčastěji jsme spali u hasičů. Jednou jsme neměli kde spát, a tak jsem oslovil hasiče. Ti nás ochotně přijali, a tak jsme je oslovovali i v dalších městech a vždy jsme měli úspěch. Vlastně až do Brazílie. Jinak jsme si ustlali ve stanu. Já spal ale pod širákem.“ 

Jelikož vyrazili na podzim, zastihl je Štědry den v Nikaragui. Podle Marka tam panovala stejná vánoční atmosféra jako u nás, jen nebylo chladno, nýbrž 28 stupňů. Ve stejné zemi oslavili i Nový rok. „Poslední noc v roce jsme strávili zase u hasičů. Ti pak druhý den dostali od státu za svoji službu hromady párků a uzenin. Měli toho tolik, že nám dali svůj díl, který jsme pak rozdali dětem.“ Potom přes Kostariku přejeli do Panamy, odkud na lodi dopluli do Kolumbie.    

„Ohledně té země panují představy, že jde o nebezpečné místo plné drogových kartelů. Není to tak. Ve skutečnosti jde o jednu z nejbezpečnějších zemí na kontinentu. Lidé tu jsou neuvěřitelně přátelští. Když nás viděli, jak jedeme v horku, podávali nám vodu.”

V Kolumbii se parta cestovatelů rozdělila a v plánované trase pokračoval Marek už jen s kamarádem Michalem. Další zemí bylo Peru, kde se na chvíli uchýlili do indiánské komunity. V té je uvítal mladý šaman Francis, který je zasvětil do tajů ayahuascy a společně ji i připravovali.

Samotná Amazonie prý stále má své kouzlo, obzvláště na peruánské straně. Nicméně se i do těchto končin plíživě šine turistický ruch, a hlavně z brazilské strany jsou deštné lesy plundrovány nadnárodními společnostmi. 

Jejich cesta zde ale nekončila a pokračovala přes Machu Picchu k jezeru Titicaca. „Protože jsem kdysi v Machu Picchu už byl, tak jsem věděl, jak se dostat zadní stranou do městečka Santa Tereza. Odtud vedla pěšinka k železniční trati vedoucí až k vesnici pod Machu Picchu. Tam jsme došli podél kolejí.“

Marek s kamarádem se tak vyhnuli předraženým nákladům, které musí turisté za cestu na vrchol vypláznout. Nicméně, do samotných ruin inckého kultovního města se už bez vstupenky za 150 solů (v přepočtu 1 000 korun) nedostanete.

Cesta zpátky je možná jen vlakem, přičemž jízdenka stála nějakých 100 dolarů. Tak se oba chlapci vydali na cestu dolů opět pěšky podél kolejí. „Na jednom místě ale stáli čtyři muži v uniformách. My jsme tam samozřejmě neměli co dělat, a tak jsme jim začali ujíždět. To se nám podařilo, ale po nějakých dvou kilometrech jsme spatřili dalšího týpka ve stejném mundúru. Ten se ale usmíval a nechal nás jet.“

Poté museli pěšky dokončit náročný sestup dlouhý ještě nějakých 50 kilometrů, během nějž přespávali u kolejí a procházeli stádem býků. 

Poté zamířili kolem jezera Titicaca do Bolívie, kde viděli solné pláně. „Potom jsme sjeli do Argentiny, ta byla ale hodně drahá. Spali jsme na benzinových pumpách a ani hasiči nás nenechali přespat. Chtěli jsme co nejrychleji pryč.“

Zamířili tedy do Paraguaye, kde narazili na problém, že jde o placatou zemi, kde se krajina příliš nemění a cesta se stává monotónní. „Jeli jsme v tričkách a kraťasech, pak se jednou zvedla bouře a druhý den ráno byl kolem sníh. Dozvěděli jsme se, že přišlo zimní období. A tak jsme si zase nasadili teplé oblečení a jeli v něm až do Brazílie.“ 

To byla poslední destinace před návratem domů. „Být zpátky v Česku byl šok. Ale brzy po návratu jsem měl přednášky, a tak jsem se poměrně rychle vrátil do starého režimu.“ Marek ale ještě během cesty po Latinské Americe měl rozhodnuto, že bude v cestách pokračovat dál. „Sebrat se někam vyrazit je ta nejlepší příležitost, kterou máme. Poznáš spoustu lidí, zažiješ hromadu věcí a hodně tě to naučí. To je to, co mě žene dál.“

První cesta o samotě začala v Indii

Další cestu se Marek rozhodl podniknout sám. Byl to pro něj vstup do neznáma. Ale lákalo jej, že je to zase o něco odvážnější, dobrodružnější a riskantnější. Když už byl pak na cestách, osamělost ho prý nepotkala. Právě naopak. „Já bych v Indii dal království za to, abych mohl být jeden den sám.“

Svoji pouť započal právě v této zemi. Své cestě na koloběžce dal charitativní punc, nazval ji Dobroběžkou a hlásil se lidem pravidelně na sociálních sítích. Přistál v Dillí a hned na prvních kilometrech směrem k Ágře pochopil, že cizinec na koloběžce bude neustále ve středu pozornosti.

Při jedné příležitosti jej dokonce odchytili reportéři místní televize a udělali s ním rozhovor. „Indie ve městech je Babylon. Na vesnicích je to středověk. Lidé žijí prostým životem. Třeba má čtvrtá noc byla mezi sušenými kravskými lejny. Zdejší ženy je ještě za čerstva uplácávají do takové placky, kterou nechají uschnout a poté s ní topí.“

Po cestě se Marek samozřejmě pohyboval i kolem řeky Gangy a potvrdil mi, že v některých úsecích je tak špinavá, jak se říká. Tak praví jeho zkušenost třeba z města Váránasí. Nicméně, těsně před hranicemi s Bangladéší byla tak čistá, že se v ní i neváhal vykoupat.

Marek se setkává s dětmi z Bangladéše, kterým pomohl

Poté už zamířil do země, která je jednou z nejchudších na světě a které se rozhodl pomoci. Do projektu Dobroběžka přispěli Češi již 108 tisíc korun a Marek tak pomohl spoustě dětí získat vzdělání, které by si jinak nemohly dovolit. A v takové zemi jako je Bangladéš, kde je gramotných jen zhruba 60 % obyvatel, jde o důležitou pomoc, která dětem změní život.

S Markem se poté naše konverzace stočila zpátky k České republice. Bangladéš je totiž země, kterou tvoří z 83 % muslimové a toto náboženství u nás v posledních letech vzbuzuje vášně.

Ptal jsem se Marka, zda se nebojí, že se pomoc muslimským dětem neobrátí proti němu. „Ne, nebojím se. Ono v nás Češích je pořád zakořeněný komunismus. V některých z nás je bohužel pořád zakořeněná nátura udavačů. A pak se stává, že chceš někomu pomoci a obrátí se to proti tobě. A přitom my se tady máme sakra dobře. Děti v Bangladéši trpí cholerou, hladem a nemají ani základní zázemí.“ 

Nicméně, Marek na konto Čechů ještě poznamenal, že jsou schopni solidarity a v medializovaných případech dokáží na charitu odeslat neuvěřitelné částky. Na druhou stranu připomenul banální sbírání plastových víček, které nikomu nepomáhá a pochybnosti nad využitím peněz organizacemi, kterým mají mnozí problém věřit.

„Je dobře, že jsme vlastenci, ale svět existuje i za hranicemi České republiky a přispět pár korunami může každý. Chybí nám základní informační gramotnost. V Bangladéši žije 164 milionů lidí, je tam přelidněno, děti se musí už od mala prát o každou příležitost.“

A proč žije na takovém poměrně malém kousku země tolik lidí? Původ je třeba hledat v kolonizační minulosti Indie. Poté, co se jí Velká Británie vzdala, byla rozdělena na několik území včetně Východního Pákistánu (po válce o nezávislost přejmenované na Bangladéš).

Do země se stěhovali muslimové, kteří neznali antikoncepci, měli více manželek a rodilo se jim spoustu dětí. Navíc šlo o v drtivé většině o farmáře, kteří mají běžně početnější rodiny kvůli potřebě každé pomocné ruky. Teď už jsou v zemi určitá opatření, ale situace s přelidněním je stále kritická. „Třeba o národním kriketovém týmu mi říkali, že je to jedna rodina.“

„My Češi si musíme uvědomit, že mimo Evropu je ve všech zemích na prvním místě víra. Je úplně jedno, jestli jsi buddhista, muslim nebo hinduista. Já jsem si s sebou nosil takové dřevěné srdce, a když se mě ptali, v co věřím, ukázal jsem jim ho a řekl, že mojí vírou je láska. I mezi nejvíce ortodoxními muslimy jsem se dočkal respektu. Takže pokud někdo tvrdí, že jsou muslimové špatní, ať se zajede podívat do Bangladéše, ať jede do Malajsie nebo Singapuru. Situace v Evropě je nafouklá bublina, která se od roku 2015 pořád přikrmuje, ale skutečnost je úplně jinde.“

Markova cesta před Bangladéši ještě uhnula do Nepálu, kde na svojí koloběžce dojel až do takové výšky, že byl obklopen Annapurnami. A koukali na něj jako na blázna. Koloběžku po štěrkové cestě tlačil před sebou a cíle své cesty dosáhl maximálně unavený.

Jenže když chtěl pak přejít hranice, zjistil, že to je možné až v Kalkatě. Ta byla vzdálená 550 kilometrů a indická víza mu končila za 6 dní.

Nakonec to ale zvládl a do Bangladéše se dostal včas. Jeho cesta pak směřovala do škol a mezi děti, kterým pomohl. Ptal se jich, čím by chtěly být, až vyrostou. „Jeden chlapec říkal, že chce dělat svět lepším; další, že by rád byl chirurgem. Spousta těch dětí mi řekla, že chce dosáhnout dobrého vzdělání, aby mohla pomoci rodičům.“

Cesta nabírá nečekaný směr

Jeho cesta pak nabrala nečekaný obrat. Kvůli uzavřeným hranicím s Myanmarem musel změnit směr, a tak vyrazil letadlem do Bangkoku.

Po cestě do Laosu jej zastihly deště. A po několika dnech prudkých monzunových lijáků v Laosu měl chuť cestu vzdát. Nevzdal. 

Na koloběžce projel napříč Laosem a pokračoval podél pobřeží Vietnamu. Tamní lidé Českou republiku prý příliš neznají. O mnoho lepší povědomí o naší zemi mají Malajsijci, a to díky oblibě fotbalu.

Vietnam mu ulpěl v hlavě především proto, že všude bylo dáváno na odiv, že v zemi vládnou komunisté. „Začalo to už v Laosu. V každé ulici byly vyvěšené vlajky se srpem a kladivem. Necítil jsem se v té atmosféře dobře. Byl jsem rád, když jsem překročil hranice.“

Po Vietnamu dorazil Marek do Kambodži, kterou si pro sebe nazval Amazonií jihovýchodní Asie. „Lidé jsou tady otevřenější. Nicméně, stále v nich zůstává odkaz genocidy, která zde před lety proběhla. A ještě dlouho se z ní budou vzpamatovávat.“

V Thajsku, které je mnohdy nazýváno novým českým Chorvatskem, se Marek snažil turistickým oblastem vyhnout. I tak se mu podařilo narazit na Čechy. Podle jeho názoru jde o jednu z nejhezčích zemí, a to i mimo naleštěné hotely u oceánu.

Po Thajsku dorazil do Malajsie, která není příliš navštěvovaná, a Marek odůvodnil proč. Po cestě viděl jedno pole s palmou olejkou za druhým a kromě hezkých mešit toho vlastně moc neviděl. Míjel spoustu vykácených ploch a krajinu rozervanou čtyřproudovými dálnicemi.

Svoji cestu zakončil v Singapuru. Ten na něj udělal dojem orwellovského světa. „Všude byly samé zákazy. Na ulicích bylo absolutně čisto a na každém rohu byla kamera. Lidé zde neměli na tvářích úsměvy.“ Paradoxně nejšťastnější lidé, které po cestě potkal, byli Bangladéšané a Thajci.

Markovi cesta dala mnohé. Pochopil, že je schopen se domluvit kdekoli, i bez znalosti jazyka a dokáže v sobě nalézt vůli dotáhnout své rozhodnutí až do konce. O svých zážitcích v současnosti píše knihu a pořádá přednášky. Těší jej, že inspiruje lidi kolem sebe a tvrdí, že jeho cesta tedy ještě neskončila.

Další cestu má v plánu podniknout v Africe. Vést by měla z Namibie do Tanzanie. Vyrazí v lednu roku 2020. Tentokrát s ním ale pojede i štáb, který bude jeho pouť dokumentovat.