Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Vyzpovídali jsme mladého záchranáře o jeho nejzajímavějších zážitcích z prostředí záchranné služby.
Záchranáři jsou nepochybně neocenitelnou a zároveň nedoceněnou součástí zdravotnictví. Jejich pracovní náplň je nejen psychicky, ale i fyzicky vyčerpávající a vyžaduje velkou dávku ochoty, trpělivosti a sebezapření.
Své o tom ví i záchranář Gregor ze Slovenska. Kromě záchrany životů však na denní bázi čelí různým lidem a situacím, při kterých běžnému člověku zůstává rozum stát.
V rozhovoru se dozvíš:
Co Gregora na práci záchranáře nejvíce baví a naopak, co by rád změnil
Jaké zajímavé případy a zvláštní místa mu během práce utkvěly v paměti
Jak se vyrovnává se ztrátou pacientů a co pokládá za nejtěžší věc ve svém zaměstnání
Jaká je jeho rada pro budoucí záchranáře
Ahoj Gregore, jsi mladý záchranář. Jak ses rozhodl, že toto je práce, kterou chceš v životě dělat?
No, v první řadě bych asi řekl, že to nebylo úplně jednoznačné rozhodování. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že budu záchranář. Když jsem si začal vybírat vysokou školu, tak jsem se rozhodl, že chci dělat něco v terénu, ne kancelářskou práci. Toto mi padlo do oka, protože to splňuje podmínku zajímavého studia, a tím pádem jsem se přihlásil.
Jaký rozdíl vidíš mezi očekáváním, která jsi měl od této práce během školy, a tím, jaká je skutečnost?
Největším překvapením byl asi přístup pacientů, respektive to, jakými případy se záchranáři často zabývají. Dokud jsem nezačal dělat praxi na záchranáře, tak jsem předpokládal, že číslo tísňové linky je opravdu pouze na nouzové situace. Zjistil jsem, že mnozí lidé to vlastně vůbec takto nevnímají. Někdo udává, že má celou ruku zelenou a my přijedeme a má asi centimetrovou modřinu na předloktí.
Chodí do Pentagonu, dvíha 200 kilových ľudí a navštevuje švábmi zamorené domovy. Odmenou sú mu zachránené životy (Rozhovor) Zdroj: Gregorův archiv
Co tedy pokládáš na této práci za největší negativa?
Největším negativem celé práce jsou mezery v záchranném systému. A jednou z nich je i to, že mnoho výjezdů je neindikovaných, což znamená, že pacient by ten transport do nemocnice klidně zvládl i bez pomoci sanitky. Dalším negativem jsou celkové podmínky, v jakých záchranáři pracují a pracovali, s tím, že stát se na záchrannou službu dost zvysoka vykašlal. Poslední rok se však toto dost velké negativum určitě zlepšuje. Zmodernizovaly se například stanice a mělo by se také začít s výměnou přístrojů a záchranářských aut. Všichni záchranáři proto doufáme, že se v tomto trendu bude i nadále pokračovat.
A co bys řekl, že tě na této práci nejvíce baví?
Jak jsem říkal na začátku, tak určitě je to ta práce v terénu a fakt, že nesedíme v jedné místnosti, ale jezdíme po celé Bratislavě a i mimo Bratislavu. Také mě baví to, že vždy jdeme k někomu jinému řešit jiný případ. Další významné pozitivum, proč se asi mnoho lidí rozhodne dělat tuto práci, je ten dobrý pocit ze záchrany člověka.
Když jsme jeli potvrdit smrt, tak tam byl takový nepořádek, že jsem se bál, jestli na mě nevyskočí potkan nebo šváb. Později v sanitce mi z vlasů vypadli nějací brouci.
Můžeš naším čtenářům říci, jak vypadá tvůj typický den v záchrance?
Služba je 12hodinová, od 6:30 do 18:30 nebo naopak. První věc, co musíme udělat, je zkontrolovat si auto, zda máme všechen materiál doložený a zda vše funguje tak, jak má. Pokud je v autě všechno v pořádku, tak trávíme čas na stanici, které jsou zřízeny po celé Bratislavě a nejsou součástí nemocnic.
Stanice jsou řešeny jako normální obytný interiér se společenskou místností, kde máme zřízeno vše, co potřebujeme k odpočinku. Často se však stává, že na stanici nejsme, protože máme mnoho výjezdů jeden za druhým, takže skončíme a hned jedeme na další.
Chodí do Pentagonu, dvíha 200 kilových ľudí a navštevuje švábmi zamorené domovy. Odmenou sú mu zachránené životy (Rozhovor) Zdroj: Gregorův archiv
Věřím, že je mnoho případů, které ti během tvé práce utkvěly v paměti. Můžeš nám říci o těch nejzajímavějších, ke kterým jsi byl zavolán?
Tak určitě je to vždy nějaký nadrozměrný pacient nad 200 kilo. Například pacientka měla 250 kilo a to si člověk zapamatuje. Řeší se to velmi dlouho, protože ze zákona musí být na adrese minimálně 2 sanitky, protože si musíme zavolat extra pomoc k nadrozměrným pacientům. Když ani to nestačí, tak přijedou hasiči a ti nám pomáhají s transportem pacienta.
Někdy je opravdu třeba na převoz i 10 chlapů, abychom dostali toho člověka do nemocnice na vyšetření. Měli jsme takovou objemnější pacientku, která nemohla chodit, protože měla vážné problémy s kyčelními klouby. Bydlela v sedmém patře s tím, že výtah byl určen pouze pro tři osoby. Do výtahu by se nevešla a nemohla si přesednout ani na vozík či židli. To jsme pak museli řešit s hasiči a snést ji na transportní plachtě ze sedmého patra.
Pak jsou případy, kdy musím mít velmi silné sebezapření. Měli jsme pacientku, která spadla na zem a silně se udeřila do obličeje. Krvácela z nosu, šlo jí to i do úst. Brala však léky na ředění krve a bylo jí špatně, tak musela ze sebe dostat všechnu tu krev, co spolkla. Když začala zvracet do igelitového sáčku, tak jí do ní vypadla zubní protéza. Ptal jsem se jí pak, zda ty zuby bude potřebovat, a řekla, že ano. Tak jsem se během té rychlé jízdy snažil ty zuby ze sáčku vytáhnout rukou. Nakonec se mi to ale podařilo.
A co bys řekl, že je nejbizarnější případ, jaký jste měli?
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
O případu, kdy se Gregor dostal do bytu, ve kterém žil člověk s rozkládající se nohou
Proč to v jednom bytě vypadalo jako v seriálu Stranger Things
Většinou jsou to takové, kdy přemýšlím, jak se člověk mohl do takové situace dostat. Například lidé, kteří žijí v malém bytě a rozkládá se jim noha. Nerozumím, proč to řeší až na poslední chvilku, protože kdybychom se k pacientovi v takovém stavu dostali později, mohl dostat otravu krve a zemřít.
Nejdůležitější je pro pacienta udělat maximum, aby v tobě nezůstala myšlenka, že jsi mohl udělat něco víc a kvůli tomu to nevyšlo.
Ani si neumím představit, kolik zvláštních míst jsi už musel navštívit. Povíš nám o nějakých?
Jednou jsme byli v takové garsonce a všude na stropě byla vánoční světýlka. Vypadalo to tam jako ze seriálu Stranger Things.
Pak jsou to byty takových lidí, kteří všechno sbírají. V takových jsme už byli párkrát. Ten nepořádek si ani neumíš představit. Je tam tolik odpadu, že v bytě jsou jen tunely na procházení z jedné místnosti do druhé a všechno ostatní je zaházené věcmi. Jednou jsme šli do takového bytu potvrdit smrt ženy, která tam žila, a byl tam tak strašný nepořádek, že jsme ji mezi těmi odpadky sotva našli. Když jsme šli dělat EKG, abychom mohli potvrdit smrt, tak jsem se bál, jestli na mě nevyskočí nějaký potkan nebo šváb. Když jsem později vypisoval v sanitce papíry, tak z vlasů mi vypadli nějací brouci.
Jezdíš i do nebezpečných částí města, popřípadě nějakých blízkých osad? Pokud ano, kam všude tě už tato práce zavedla?
Takový největší extrém, co se týče Bratislavy, je tedy určitě Pentagon. Tam jezdíme poměrně často. Jsou tam lidé, jejichž zdraví je vzhledem k jejich životnímu stylu celkem nahnuté. Řešíme tam všechno – opilé stavy, agresivita, rvačky. Ale je tam i mnoho lidí, kteří mají chronické problémy či problémy se srdcem. To, že někdo užívá drogy, je hned vidět, a to člověku zničí zdraví do takové míry, že tam řešíme fakt všechny možné případy.
Když už má však operační středisko pocit, že bychom mohli být ohroženi, tak posílá zároveň s námi i policisty. Jednou jsme byli za člověkem, který bydlel v opuštěné zahradě, v takovém starém rozbitém domě. Když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že v druhé části zahrady na náš čeká kříženec rotvajlera. Tehdy jsme museli volat policii, ať nám s ním přijedou pomoci.
Chodí do Pentagonu, dvíha 200 kilových ľudí a navštevuje švábmi zamorené domovy. Odmenou sú mu zachránené životy (Rozhovor) Zdroj: Gregorův archiv
Když už umiňuješ toto téma, byla už situace, ve které ses sám cítil ohrožen, popřípadě ti šlo o život?
Často jsou lidé agresivní, hlavně když jsou opilí a na nějakých drogách. Už se nám nejednou stalo, že pacienty převážíme do nemocnice na ošetření za doprovodu policie i s tím, že jsou připoutáni pouty k našim nosítkám, protože je nemůžeme nijak uklidnit.
Jednou jsme měli takový výjezd, kdy pacientka říkala, že neví, co se stalo. Prý ji asi někdo napadl a celý byt je od krve. My jsme tam přišli jako dva záchranáři a ona nám otevřela dveře s tím, že měla rozbitou hlavu a stříkala jí krev po celém bytě. Zeptali jsme se jí, jestli je tam někdo, kdo ji napadl, a ona řekla, že neví. My jsme udělali tu chybu, že jsme se šli podívat dovnitř, jestli tam náhodou opravdu není někdo jiný. Naštěstí tam nikdo nebyl. Ona asi spadla, rozbila si hlavu a byla trošku zmatená. Pokud by tam však byl útočník a my tam přijdeme, tak v tomto případě by se nám mohlo něco stát. Teď už bych věděl, že raději zavolám nejdříve policisty, ať se tam jdou podívat oni.
Věřím, že ne všechny případy, ke kterým jsi zavolán, mají šťastný konec. Jak se vypořádáváš s takovými případy, kde už není pacientovi pomoci?
Nejdůležitější je nebrat to osobně. Aby se to dalo co nejlépe zvládnout, tak je potřebné pro toho pacienta udělat maximum, aby v tobě nezůstala nějaká myšlenka, že ještě jsem mohl udělat něco víc a kvůli tomu to nevyšlo. Když si člověk řekne, že se opravdu podala kompletní léčba a postup byl správný, tak by záchranář neměl mít výčitky.
Takže si to tedy neberu příliš osobně, protože člověk to bere jinak, když jde o někoho, koho nezná a nemá k němu citovou vazbu. Snažím se samozřejmě stále udělat úplně všechno, ale jakmile bych toho pacienta znal, tak by bylo jistě mnohem těžší se s tím vypořádat. To se mi naštěstí nestalo.
Chodí do Pentagonu, dvíha 200 kilových ľudí a navštevuje švábmi zamorené domovy. Odmenou sú mu zachránené životy (Rozhovor) Zdroj: Gregorův archiv
Takže neexistuje případ, který tě rozrušil?
To jsou spíše případy, o kterých vím, že ten člověk to ještě nemá za sebou, ale vidím na něm, že mu už mnoho času nezbývá a trpí. Například, pokud jde o nějaké postižení nebo dlouhodobou chronickou nemoc a my jsme tam jen na to, aby se mu na malou chvilku ulevilo. Je však jasné, že ho nemůžeme zcela vyléčit a brzy to utrpení bude pokračovat. To je pro mě mnohem horší než náhlá úmrtí nebo úrazy.
Na Refresheru jsme měli článek o tom, jak mladý muž zemřel po užití extáze. Podle očitých svědků byli záchranáři zavoláni, ale neposkytli mu adekvátní pomoc a případ se nyní prošetřuje. Co říkáš ty na tuto situaci, co bys dělal ty v případě předávkování svého pacienta?
Toto je těžké zhodnotit, protože jsem nebyl osobně při této situaci. Mohu však hodnotit to, na co se ptáš. Kdyby nad ním stáli a říkali, že pro něj nemohou nic udělat, tak to určitě není ten správný postup. Vždy se dá pro takového mladého pacienta alespoň něco málo udělat. Například zkusit zachovat jeho vitální funkce, popřípadě ho resuscitovat, kdyby nedýchal. Kdybychom věděli, jakou drogu užil, tak můžeme podat protilék. Na extázi v sanitce však protilátky nemáme, ale mohli bychom ho přepravit do nemocnice k nejbližšímu lékaři, ať mu tam oni poskytnou pomoc.
Je něco, co bys chtěl vzkázat mladým lidem, kteří by v budoucnu měli zájem o tuto práci?
Předtím, než si vyberou toto povolání, tak ať si nejprve rozmyslí, zda mají v sobě dostatečně hodně obětavosti a sebezapření pro úplně cizí lidi, a zda jsou dobří při zvládání stresových situací. Toto studium je velmi úzkoprofilové, což znamená, že když už jednou školu vystudují, tak mnoho možností na jinou práci v oboru nemají. Neexistuje ani mnoho dalších stupňů studia. Pokud je však tato práce opravdu to, co toužíš dělat, tak určitě to vše stojí za dobrý pocit ze záchrany lidského života.
