Jezdí na nebezpečná místa, zvedá 200kilové lidi a byl v bytě plném švábů. Odměnou jsou mu zachráněné životy (Rozhovor)

Záchranáři jsou nepochybně neocenitelnou a zároveň nedoceněnou součástí zdravotnictví. Jejich pracovní náplň je nejen psychicky, ale i fyzicky vyčerpávající a vyžaduje velkou dávku ochoty, trpělivosti a sebezapření.

Své o tom ví i záchranář Gregor ze Slovenska. Kromě záchrany životů však na denní bázi čelí různým lidem a situacím, při kterých běžnému člověku zůstává rozum stát.

Ahoj Gregore, jsi mladý záchranář. Jak ses rozhodl, že toto je práce, kterou chceš v životě dělat?

No, v první řadě bych asi řekl, že to nebylo úplně jednoznačné rozhodování. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že budu záchranář. Když jsem si začal vybírat vysokou školu, tak jsem se rozhodl, že chci dělat něco v terénu, ne kancelářskou práci. Toto mi padlo do oka, protože to splňuje podmínku zajímavého studia, a tím pádem jsem se přihlásil.

Jaký rozdíl vidíš mezi očekáváním, která jsi měl od této práce během školy, a tím, jaká je skutečnost?

Největším překvapením byl asi přístup pacientů, respektive to, jakými případy se záchranáři často zabývají. Dokud jsem nezačal dělat praxi na záchranáře, tak jsem předpokládal, že číslo tísňové linky je opravdu pouze na nouzové situace. Zjistil jsem, že mnozí lidé to vlastně vůbec takto nevnímají. Někdo udává, že má celou ruku zelenou a my přijedeme a má asi centimetrovou modřinu na předloktí.

Co tedy pokládáš na této práci za největší negativa?

Největším negativem celé práce jsou mezery v záchranném systému. A jednou z nich je i to, že mnoho výjezdů je neindikovaných, což znamená, že pacient by ten transport do nemocnice klidně zvládl i bez pomoci sanitky. Dalším negativem jsou celkové podmínky, v jakých záchranáři pracují a pracovali, s tím, že stát se na záchrannou službu dost zvysoka vykašlal. Poslední rok se však toto dost velké negativum určitě zlepšuje. Zmodernizovaly se například stanice a mělo by se také začít s výměnou přístrojů a záchranářských aut. Všichni záchranáři proto doufáme, že se v tomto trendu bude i nadále pokračovat.

A co bys řekl, že tě na této práci nejvíce baví?

Jak jsem říkal na začátku, tak určitě je to ta práce v terénu a fakt, že nesedíme v jedné místnosti, ale jezdíme po celé Bratislavě a i mimo Bratislavu. Také mě baví to, že vždy jdeme k někomu jinému řešit jiný případ. Další významné pozitivum, proč se asi mnoho lidí rozhodne dělat tuto práci, je ten dobrý pocit ze záchrany člověka.

Když jsme jeli potvrdit smrt, tak tam byl takový nepořádek, že jsem se bál, jestli na mě nevyskočí potkan nebo šváb. Později v sanitce mi z vlasů vypadli nějací brouci.

Můžeš naším čtenářům říci, jak vypadá tvůj typický den v záchrance?

Služba je 12hodinová, od 6:30 do 18:30 nebo naopak. První věc, co musíme udělat, je zkontrolovat si auto, zda máme všechen materiál doložený a zda vše funguje tak, jak má. Pokud je v autě všechno v pořádku, tak trávíme čas na stanici, které jsou zřízeny po celé Bratislavě a nejsou součástí nemocnic.

Stanice jsou řešeny jako normální obytný interiér se společenskou místností, kde máme zřízeno vše, co potřebujeme k odpočinku. Často se však stává, že na stanici nejsme, protože máme mnoho výjezdů jeden za druhým, takže skončíme a hned jedeme na další.

Věřím, že je mnoho případů, které ti během tvé práce utkvěly v paměti. Můžeš nám říci o těch nejzajímavějších, ke kterým jsi byl zavolán?

Tak určitě je to vždy nějaký nadrozměrný pacient nad 200 kilo. Například pacientka měla 250 kilo a to si člověk zapamatuje. Řeší se to velmi dlouho, protože ze zákona musí být na adrese minimálně 2 sanitky, protože si musíme zavolat extra pomoc k nadrozměrným pacientům. Když ani to nestačí, tak přijedou hasiči a ti nám pomáhají s transportem pacienta.

Někdy je opravdu třeba na převoz i 10 chlapů, abychom dostali toho člověka do nemocnice na vyšetření. Měli jsme takovou objemnější pacientku, která nemohla chodit, protože měla vážné problémy s kyčelními klouby. Bydlela v sedmém patře s tím, že výtah byl určen pouze pro tři osoby. Do výtahu by se nevešla a nemohla si přesednout ani na vozík či židli. To jsme pak museli řešit s hasiči a snést ji na transportní plachtě ze sedmého patra.

Pak jsou případy, kdy musím mít velmi silné sebezapření. Měli jsme pacientku, která spadla na zem a silně se udeřila do obličeje. Krvácela z nosu, šlo jí to i do úst. Brala však léky na ředění krve a bylo jí špatně, tak musela ze sebe dostat všechnu tu krev, co spolkla. Když začala zvracet do igelitového sáčku, tak jí do ní vypadla zubní protéza. Ptal jsem se jí pak, zda ty zuby bude potřebovat, a řekla, že ano. Tak jsem se během té rychlé jízdy snažil ty zuby ze sáčku vytáhnout rukou. Nakonec se mi to ale podařilo.

A co bys řekl, že je nejbizarnější případ, jaký jste měli?