Seznam se s dílem filosofa, které rozebírá, jak by se člověk měl popasovat s technologiemi, které sám vytvořil, aby mu nezačaly přerůstat přes hlavu.
Jean-Jacques Salomon, který zemřel v roce 2008, byl přední francouzský filosof a historik, světově uznávaný badatel a velký přítel české vědy a kultury. Za svůj život stačil napsat desítky knih a stovky prací, které vycházely nejen v jeho rodní francouzštině, ale v celé řadě světových jazyků. Jedna z nich vyšla i u nás a můžeš si ji tak přečíst i ty. Jmenuje se Technologický úděl a Salomon v ní píše o tom, že by lidé měli být pokorní a poučit se katastrofami, které zapříčinili jimi vytvořené technologie, k tomu, aby se podobné věci již neopakovaly. Příkladem hovořící za všechny je podle něj třeba Černobyl.
Držet techniku na uzdě – ano, či ne?
Technologie a technologický systém je jedním z nejúžasnějších důkazů toho, co dokáže lidský rozum. Ano – lidský rozum, lidská racionalita má na svědomí vznik oněch, na jedné straně úžasných, na druhé děsivých, věcí, které souvisejí s technikou. Její nástup, průběh i konec vstává i padá spolu s rozumem člověka. Jak pak ale vysvětlit katastrofu, kterou skončila a stále ještě může skončit řada projektů, u nichž neúspěch nikdy nebyl předpokládán?
Lidé si rádi hrají na Boha – a to vždy skončí špatně. Pro příklad nemusíme chodit daleko – vzpomeňme na holokaust, kdy se Hitler sám dosadil na post toho, jenž rozhoduje o životě a smrti celé jedné rasy a mnoha dalších. Nezměrná a neukojitelná lidská touha po dokonalosti a dosahování stále vyšších a vyšších cílů často přerůstá do téměř nestvůrných rozměrů a do ještě nestvůrnějších důsledků. Když se vrátíme do oblasti technologie, vezměme příklad, který mluví za vše – Černobyl. Ačkoliv je přímo děsivé, co dokáže zplodit a zároveň zničit lidská ruka, máme u těchto a dalších typů katastrof jistého viníka – člověka. Jak ale uvažovat o přírodních katastrofách?
Ovlivňuje člověk i katastrofy přírodní?
Přírodní katastrofy jsou podle Salomona dobrým důvodem k metafyzickým úvahám. Takovou debatu mezi osvíceneckými filosofickými velikány rozpoutalo například zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 – jejím centrem se stala otázka, jak vysvětlit existenci nekonečné Boží dobroty a zároveň tak hrozivé účinky přírodních sil? Jako by se sám Bůh na člověka rozzlobil a udělil mu trest, z kterého by se měl poučit.
Narážíme zde na otázku teodiceje, v jejímž rámci se filosof Leibniz pokouší ospravedlnit Boha proti výtce, že chce ve světě zlo, nebo že je vůči němu bezmocný. Kritika Leibnize se objevuje ve Voltairově díle Candida, částečně rovněž v Poemu o zkáze Lisabonu – tomu zase oponuje Rousseau, který se domnívá, že zdroj zla, a to jak fyzického, tak morálního, je třeba hledat jen a pouze v člověku. Množství životů, které si vyžádalo zemětřesení v Lisabonu, má tak podle Rousseaua zcela jistě a zřetelně na svědomí člověk. Kdyby byli konstrukce domů lehčí a jinak rozestavěné, nemuselo k tolika úmrtím vůbec dojít. Salomon se s tím plně ztotožňuje.
Salomon je však evidentně zcela spokojen a snad i z velké části ztotožněn s Rousseauovým náhledem – masové úmrtí v Lisabonu vidí jako následek lidské neprozřetelnosti, a dokonce se domnívá, že když se člověk přestěhuje do takového města, jako je Lisabon, vědomě a dopředu tak již riskuje svůj život, takže se potom nemůže divit, když o něj skutečně přijde:
„Když se lidé rozhodnou žít v Lisabonu, Tokiu nebo San Franciscu, osudových městech, jako mnoho jiných vystavených zemětřesení, znamená to, že jejich instinkt, zájem o život, zisk a zábavu a o přežití převážil nad jejich strachem ze smrti. Proč se nad nimi dojímat, když si vybrali podobně jako Římané, kteří se rozhodli strávit víkend na úpatí Vesuvu, a tedy zemřít v Pompejích? Kdyby lidé zůstali doma a meditovali, místo toho, aby chtěli změnit nebo dobýt svět, byli by si ušetřili mnoho nepříjemností. Ale koho přesvědčilo ono Pascalovo poučení, kromě lidí, kteří se, stejně jako on, odřekli světa?“, táže se v knize Technologický úděl.
Žijeme ve světě plném rizik
Salomon se zkrátka domnívá, že dnešní svět je světem rizik – rizika na nás čekají všude, na každém kroku: Vydat se na cestu, nebo dokonce jen přejít ulici, nás dnes podle něho vystavuje riziku, jehož pravděpodobnost je velice vysoká. Lidem to však nevadí: Podstupují je a berou je na sebe. Co nám ale jiného zbývá? Když vezmeme k ruce Martina Heideggera – je pravda, že jsme do života a světa vrženi a jediným východiskem je smrt. Určitě si za podobu dnešního světa a života můžeme plně sami, avšak takový je svět a my v něm musíme přežít. Zbývá nám tedy skutečně jiná možnost, než je každodenní podstupování rizik?
Na tento stav se nás vlastně podle Salomona pokouší připravit celé generace filosofů již od antiky – Salomon tvrdí, že filosofování je vlastně učení, jak umírat. Rizika zde samozřejmě byla vždy, dříve však, jak popisuje Salomon, měla spíše individuální ráz. Určitému riziku nebyl vystaven každý. Co se změnilo, co se stalo, že je tomu dnes jinak? Opět se dostává ke slovu technika, konkrétně strojová. Banalizovala soukromou smrt. Přírodní a pro člověka přirozené prostředí je stále více odsouváno a nahrazováno technickým prostředím a stroji, které se pokouší eliminovat strach ze smrti a její děsivost zdánlivou neporazitelností a silou, která dokáže všechno – snad i zastavit smrt.
Paradoxem bohužel je, že člověk tak vědomí smrti celý život odsouvá jakoby snad ani neexistovala, jako by se jeho samotného ani nemohla týkat, až nakonec, když přijde, na něj dopadne s daleko tíživější a nesnesitelnější děsivostí, která bude způsobena především náhlostí vytržení z mlžného oparu blaženě strojené nevědomosti.
Osud za to nemůže
Technická katastrofa se podstatně liší od té přírodní. V čem? V lidské moci. Přírodní katastrofy, ať jsou sebekrutější a sebeděsivější, jednoduše ovládnout nemůžeme, tvrdí Salomon. Podle mého názoru je to sporné – možná, kdyby se člověk choval k přírodě jinak, nevypouštěl do ovzduší škodlivé plyny, skladování odpadů atomového průmyslu apod., bylo by všechno jinak. Je reálně možné, aby člověk svou destruktivní činností změnil chod a řád přírodních věcí? O tom lze polemizovat. O čem však polemizovat nelze, je fakt, že pokud něco v lidské moci jistě a skutečně je, pak umění zabránit technickým katastrofám.
Jak říká Salomon v Technologickém údělu, tak katastrofa technického rázu není ničím jiným než „produktem člověka, jeho neschopnosti zvládnout všechny části systému, který zkonstruoval, a jeho spěchu uplatnit ve velkém měřítku řešení a produkty, které nevyzkoušel, jeho slabosti, jeho nesvědomitosti, jeho násilnosti nebo jeho šílenství. Neexistuje, nikdy nemůže existovat chyba osudu, pokud mu nepřipíšeme tak hrozné způsoby, že by Bůh filosofů a věřících byl tím, co nemohl pochopit Einstein: ďábelský, zlý, zlomyslný.“
Nedokonalost a z ní plynoucí nebezpečnost lidského zásahu pramení především z jeho nepředvídatelnosti. Ačkoliv se předpokládá, že se rozum neobrátí proti sobě samému, nikdo nikdy nezaručí, že se tak nestane, i když stroj může být bezchybný, systém stroj-člověk není bezchybný nikdy. A právě ona nepředvídatelnost, která je charakteristickým rysem veškeré lidské činnosti, je důvodem, proč se člověk velice často vymlouvá na osud a přenáší na něj zodpovědnost.
Člověk ignoruje indicie značící blížící se zkázu
Salomon uvádí, že ve všech případech, které předcházely technické nehodě, existovalo množství velice jasných indicií, které možnost katastrofy naznačovaly a dávaly tak člověku možnost ji zarazit. Lidská zaslepenost ve věci vlastní dokonalosti je však nedozírná, a tak není nic snazšího než svést vše na vrtkavý osud, než se zamyslet nad vlastním pochybením a prohrou, které přesto bijí do očí. Ryze vědecký charakter technologických vynálezů a podniků totiž osudu neponechává ani to nejmenší místo – ve skutečnosti neexistuje technologická katastrofa, kterou by neměl na svědomí člověk.
Lidské vynálezy, tak perfektně a do nejmenších detailů zkonstruované a propočítané, totiž předvídatelné jsou – to člověk je nepředvídatelný a tuto vlastnost přenáší i na to, co sám vytvořil: „Stroj se nepředvídatelně porouchal, ale proto, že se lidé kolem něho a mimo něj začali chovat nepředvídatelně“, píše Salomon v Technologickém údělu. Zde dokonce tvrdí, že s technickým rizikem, které s sebou nese např. případ Černobylu, se problém teodiceje začíná týkat každého z nás a stává se tak každému z nás doslova bezprostředně blízkým a přímo dotknutelným.
Racionální a rozumné
V souvislosti s jadernou energií a četných debat, které se kolem ní hromadí, je dle Salomona nutné rozlišit význam slov racionální a rozumný, jimiž bývá často charakterizována moderní společnost či společnosti.
K vysvětlení odlišného významu a funkce těchto dvou pojmů si vypomáhá slovy německé-britského sociologa, politologa, filosofa a liberálního politika Ralfa Dahrendorfa: „Jako racionální mohou být označeny všechny prostředky k jakémukoliv myslitelnému účelu; a popsat nějaký přístup jako rozumný je často jen způsob, jak vyjádřit jeho schválení. Jednat racionálně znamená odvolat se na vědce, aby vyřešili problémy, na poradce, aby našli adekvátní řešení, přijmout technické tlaky a zdánlivě nezměnitelný tlak skutečnosti. Být rozumný znamená diskutovat, poslouchat, informovat se, uzavírat společenskou smlouvu místo abychom se hádali, věřili síle rozumování a zdravého rozumu,“ píše v Technologickém údělu.
Salomon se domnívá, že racionální uvažování často vede k „legitimování stupidní či šílené praxe“ – k praxi naší doby, v níž je vítězství vědy obtěžkáno nesejmutelným bříměm absolutní hrozby, např. v podobě přemíry jaderných zbraní, a v níž je produktivita chápána jako účel světící prostředky. Navzdory tomu, že technika a technologie dnes ovládá převážnou většinu našich životů, začínají k ní, a k vědě obecně, podle Salomona být lidé skeptičtí stejně, jako náboženské pospolitosti počali nakonec být vůči svým kněžím – jen dnes na místo kněžích máme experty.
